26 Cdo 4904/2010

26 Cdo 4904/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,

CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem v Ostravě –

Moravské Ostravě, Křižíkova 2628/19, IČ: 61974714, zastoupeného JUDr. Petrem

Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, adresa pro doručování

Brno, Slovákova 11, proti žalované V. K., zastoupené JUDr. Zuzanou Šmídovou,

advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3, o

vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 412/2008, o

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července

2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Petra Schlesingera, advokáta se sídlem v

Bratčicích 137, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

11. února 2010, č. j. 23 C 412/2008-197, zamítl žalobu o vyklizení žalované a

původně žalovaných 2/ V. K., 3/ L. F. a 4/ A. F. S. (dále jen „dřívější

žalovaní 2/, 3/ a 4/“) z „bytu č. 24, sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a

příslušenství, nacházejícího se v domě číslo popisné 2628 na ulici Křižíkova 19

v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“);

současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce

(vlastník předmětného domu a pronajímatel předmětného bytu) dal žalované a

dřívějšímu žalovanému 2/ (společným nájemcům bytu) dne 28. května 2006 písemnou

výpověď z nájmu bytu (dále jen „výpověď ze dne 28. května 2006“) a že důvodem

výpovědi ze dne 28. května 2006 bylo nezaplacení nájemného a úhrad za služby v

částce podstatně převyšující trojnásobek sjednaného měsíčního nájemného a úhrad

za služby a dále provádění neschválených stavebních úprav v bytě. Dále zjistil,

že výpověď ze dne 28. května 2006 odeslal v písemné formě jako doporučenou

poštovní zásilku adresovanou společně žalované a dřívějšímu žalovanému 2/ (tj. v podobě jediné zásilky) jednak na adresu předmětného bytu, kde byla uložena

(neboť žalovaná a dřívější žalovaný 2/ se tam v době doručování zásilky

nezdržovali), a jednak na adresu O., Vrbická 58 (dále jen „Vrbická“), kde ji

jeden z nich dne 29. května 2006 odmítl převzít. Nakonec rovněž zjistil, že

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138

(potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, který nabyl právní moci dne 5. prosince 2008), zamítl

žalobu žalované a dřívějšího žalovaného 2/ o určení neplatnosti výpovědi ze dne

28. května 2006 s odůvodněním, že byla podána po uplynutí šedesátidenní lhůty

ve smyslu § 711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po

novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Vzal také za

prokázáno, že žalobce (z opatrnosti) vypověděl nájem předmětného bytu ještě

dopisem ze dne 28. června 2007 (dále jen „výpověď ze dne 28. června 2007“), a

to opět pro nezaplacení nájemného a úhrad za služby v částce podstatně

převyšující trojnásobek sjednaného měsíčního nájemného a úhrad za služby, že

žalovaná a dřívější žalovaný 2/ výpověď ze dne 28. června 2007 napadli žalobou

o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a že řízení o této žalobě, vedené u

Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 373/2008, bylo přerušeno do skončení

řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu

2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, tj. do skončení dovolacího řízení ve věci

určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. května 2006 vedené u Okresního soudu v

Ostravě pod sp. zn. 32 C 281/2006. Dále zjistil, že Krajský soud v Ostravě již

usnesením ze dne 7. října 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-119, ve znění opravného

usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-129 (potvrzeným

usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2004, č. j. 1 Cmo

45/2003-136, které nabylo právní moci dne 20. srpna 2004), mimo jiné uložil

žalobci povinnost učinit do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí

prohlášení vlastníka budovy (předmětného domu) ve smyslu § 4 zákona č. 72/1994

Sb. a že žalobce tuto povinnost do současné doby nesplnil. Vzal také za

prokázáno, že dřívější žalovaná 3/ je dcerou žalované a dřívějšího žalovaného

2/ a že byt s nimi užívá rovněž její manžel – dřívější žalovaný 4/ a jejich dvě

nezletilé děti.

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především

dovodil, že žaloba na vyklizení předmětného bytu byla podána předčasně, neboť

dosud pravomocně neskončilo řízení o určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. června 2007 vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 373/2008. Podle

jeho názoru je navíc výkon práva žalobce realizovaný žalobou v dané věci v

rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Žalobce totiž tím, že nesplnil

povinnost učinit prohlášení vlastníka budovy (předmětného domu) podle § 4

zákona č. 72/1994 Sb., která mu byla uložena pravomocným soudním rozhodnutím,

významně zasáhl do práva žalované a původně žalovaného 2/ na převod předmětného

bytu (resp. budoucí bytové jednotky) do vlastnictví. Dodal, že pokud by

uvedenou povinnost splnil, „změnilo by se právní postavení obou stran zásadním

způsobem“. Za této situace žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“)

nejprve usnesením ze dne 23. června 2010, č. j. 56 Co 171/2010-223, zastavil

řízení proti dřívějšímu žalovanému 2/, který dne 25. dubna 2010 zemřel. Poté

rozsudkem ze dne 13. července 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, citovaný rozsudek

soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k

dřívějším žalovaným 3/ a 4/ (výrok I.), změnil ho v poměru mezi žalobcem a

žalovanou tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti

dnů po zajištění přístřeší (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků

před soudy obou stupňů (výroky III. – VI.).

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě

dospěl k odlišným právním závěrům. Především – mimo jiné i s poukazem na

rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26

Cdo 778/2008 – dovodil, že byla-li žaloba o určení neplatnosti výpovědi ze dne

28. května 2006 pravomocně zamítnuta (pro opožděnost) rozsudkem Okresního soudu

v Ostravě ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138 (potvrzeným rozsudkem

Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178),

nelze se platností citované výpovědi v daném řízení zabývat. Uzavřel, že

nájemní poměr žalované k předmětnému bytu tak v důsledku výpovědi ze dne 28.

května 2006, jež jí byla doručena dne 29. května 2006, skončil uplynutím

výpovědní lhůty k 31. srpnu 2006. Jelikož eventuální splnění povinnosti žalobce

učinit prohlášení vlastníka budovy (předmětného domu) podle § 4 zákona č.

72/1994 Sb. nemůže již nic změnit na jejím postavení bývalé nájemkyně bytu,

které nyní svědčí toliko právo v bytě bydlet do uplynutí stanovené vyklizovací

lhůty (§ 712a obč. zák.), neshledal ani důvody pro odepření práva žalobce na

vyklizení předmětného bytu na základě § 3 odst. 1 obč. zák. Proto rozsudek

soudu prvního stupně v poměru mezi žalobcem a žalovanou změnil tak, že žalobě –

s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. Vyklizovací

povinnost žalované vázal podle § 712 odst. 5 věty první ve spojení s § 711

odst. 2 písm. b/ obč. zák. na poskytnutí pouhého přístřeší. Vůči dřívějším

žalovaným 3/ a 4/ pak zamítavý rozsudek soudu prvního stupně – s poukazem na

závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května

1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněném pod č. 58/1997 v časopisu Soudní

judikatura – potvrdil jako věcně správný, a to pro nedostatek aktivní věcné

legitimace žalobce k jejich vyklizení. Podle jeho názoru je totiž k jejich

vyklizení aktivně věcně legitimovaná pouze žalovaná jako osoba, jíž svědčí k

předmětnému bytu právo bydlení ve smyslu § 712a obč. zák.

Proti výroku II. a souvisejícím nákladovým výrokům III. a V. rozsudku

odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítla,

že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co

595/2008-178, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. února 2008, č. j.

32 C 281/2006-138, zrušil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.

července 2010, č. j. 26 Cdo 2076/2009-223, a tudíž rozsudek odvolacího soudu

„pozbývá významu, když neexistuje právní titul, a to pravomocný rozsudek o

zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu“. Měla také za to,

že s ohledem na probíhající řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.

zn. 32 C 373/2008 byla žaloba v dané věci podána předčasně. V tomto ohledu

odkázala na stanovisko soudu prvního stupně. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že –

oproti úvaze odvolacího soudu, že výkon práva žalobce realizovaný žalobou v

dané věci není v rozporu s dobrými mravy – byl správný postup soudu prvního

stupně, který žalobu zamítl za použití § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti

zdůraznila, že žalobce nerespektuje usnesení ze dne 7. října 2002, č. j. 28 Cm

119/2001-119, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 28

Cm 119/2001-129 (potvrzené usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.

července 2004, č. j. 1 Cmo 45/2003-136, které nabylo právní moci dne 20. srpna

2004), jímž mu Krajský soud v Ostravě mimo jiné uložil povinnost učinit do

patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí prohlášení vlastníka budovy

(předmětného domu) ve smyslu § 4 zákona č. 72/1994 Sb. Dodala, že tím vážným

způsobem zasahuje do jejích práv, přičemž pokud by uvedenou povinnost splnil,

„změnilo by se právní postavení obou stran zásadním způsobem“. Navrhla, aby

dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (v napadeném rozsahu) zrušil a věc mu

(v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že žalovaná nepřípustně uplatnila novou

skutečnost a že vystavení prohlášení vlastníka budovy podle zákona č. 72/1994

Sb. nemá žádný vliv na její nájemní právo, které skončilo výpovědí ze dne 28.

května 2006. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že

dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240

odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241

odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného

prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání

lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným

rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn nejen ve výroku

o uložení vyklizovací povinnosti žalované, nýbrž i ve výroku o bytové náhradě,

tj. ve výroku, proti němuž dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst.

2 o.s.ř.) – evidentně nesměřuje (byť jinak by bylo proti tomuto výroku

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť po změnách, které byly v

občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování

soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem

28). Proti výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalované naopak dovolání

směřuje a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť tímto výrokem

odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Zbývá dodat,

že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se vyklizovací povinnosti je

nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně

nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se bytové náhrady, a musí

být proto zrušeno (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov.

rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2

Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní

judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout

k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229

odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence

uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –

uplatnila vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž

dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li

dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané

věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě

podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání

podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá

podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Zde je zapotřebí zdůraznit, že v projednávané věci nevyšla z provedených důkazů

najevo okolnost, že Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. července

2010, č. j. 26 Cdo 2076/2009-223, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze

dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, a rozsudek Okresního soudu v

Ostravě ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138. Ostatně tato okolnost z

provedených důkazů nemohla vyplynout už proto, že citovaný rozsudek Nejvyššího

soudu byl vydán až po vyhlášení napadeného rozhodnutí. Z toho současně nutně

vyplývá, že tuto okolnost dovolatelka mohla tvrdit a tudíž i tvrdila – avšak

nově – až v dovolání. To ovšem nic nemění na tom, že v dovolání uplatnila tzv.

„skutkové novoty“; přitom přehlédla, že v dovolacím řízení platí zákaz

skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání,

nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Dovolací důvod podle § 241a

odst. 3 o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze

odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do

jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání

věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do

vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu

odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Podle § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve

lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti

výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.

Dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst.

3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. S

přihlédnutím k obsahové konkretizaci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2

písm. b/ o.s.ř. musí za této situace obstát rovněž právní názor, že nepodala-li

v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi ze dne 28. května 2006 žalobu o

neplatnost výpovědi ve smyslu § 711 odst. 5 obč. zák. (případná později podaná

žaloba o neplatnost výpovědi ze dne 28. května 2006 podle § 80 písm. c/ o.s.ř.

zde nepostačí), její nájemní poměr k předmětnému bytu skončil (v důsledku

výpovědi ze dne 28. května 2006) uplynutím výpovědní lhůty k 31. srpnu 2006

(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 13. srpna 2008, sp. zn. 26

Cdo 778/2008, z 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, z 5. srpna 2010, sp.

zn. 26 Cdo 3524/2009, a z 28. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2693/2009). Dovolací

soud proto z tohoto právního názoru vychází.

V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že za splnění předpokladů

uvedených v ustanovení § 711 odst. 5 obč. zák. je před vyklizením bytu chráněn

jeho nájemce, tj. osoba, které svědčí právo nájmu (postižené výpovědí). Osoba

odlišná od nájemce bytu ochrany podle citovaného ustanovení nepožívá. Přitom

soudní praxe se již ustálila v názoru, že výpověď z nájmu bytu daná osobě,

která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007,

uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Taková osoba – jak se podává z citovaného rozhodnutí – není

aktivně věcně legitimována k podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi z

nájmu bytu; proto ani včasná žaloba podaná touto osobou nemůže založit účinky

předvídané ustanovením § 711 odst. 5 obč. zák. a zabránit – do pravomocného

skončení řízení o určení neplatnosti takové výpovědi z nájmu bytu – požadavku

na vyklizení bytu.

V projednávaném případě dovolatelka usuzovala na předčasnost žaloby na

vyklizení předmětného bytu z toho, že dosud probíhá řízení o určení neplatnosti

výpovědi ze dne 28. června 2007 vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.

32 C 373/2008. Byla-li však uvedená výpověď vyhotovena a dána teprve v roce

2007, tedy v době, kdy již dovolatelka nebyla nájemkyní předmětného bytu (její

nájemní poměr k bytu zanikl dne 31. srpna 2006), nelze uvažovat o předčasnosti

žaloby podané v souzené věci, a tedy ani žalobu na základě citovaného

ustanovení zamítnout přesto, že řízení o určení neplatnosti zmíněné výpovědi

prozatím nebylo pravomocně skončeno.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z

občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a

oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3

odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)

hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém

jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem

neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen

důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k

žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v

konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo

633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února

2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze

17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li

žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li

žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3

odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout.

Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a

obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod

č. 6 v sešitě č. 1-2 (ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6) z

roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že

výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo

nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se

podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k

vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či

jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).

Dovolací soud zastává názor, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu

nemá z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě

žádný právní význam okolnost, že žalobce do současné doby nesplnil povinnost

učinit prohlášení vlastníka budovy (předmětného domu) ve smyslu § 4 zákona č.

72/1994 Sb., jež mu byla pravomocně uložena usnesením Krajského soudu v Ostravě

ze dne 7. října 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-119, ve znění opravného usnesení ze

dne 27. listopadu 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-129. Je tomu tak proto, že uvedená

okolnost nemůže skutečně nic změnit na tom, že dovolatelce již nesvědčí nájemní

poměr k předmětnému bytu. Snad i na tomto místě je zapotřebí připomenout, že

povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do

vlastnictví nájemce (§ 23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění

pozdějších předpisů) a povinnost nájemce tohoto bytu platit nájemné a úhradu za

plnění poskytovaná s užíváním bytu nemají povahu vzájemných (synalagmatických)

závazků a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze 4. prosince 2008, sp. zn. 26 Cdo 2889/2008, a z 10. listopadu 2009,

sp. zn. 26 Cdo 4965/2008). Zbývá dodat, že ani v laické veřejnosti není žádných

pochyb o tom, že po skončení nájemního poměru k bytu výpovědí a po zajištění

odpovídající bytové náhrady (jestliže podle okolností konkrétního případu

přísluší) je bývalý nájemce povinen byt vyklidit.

Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl

uplatněn opodstatněně.

Z vyložených důvodů vyplývá, že v napadené části je rozsudek odvolacího soudu z

hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b, odst. 3

o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty

před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení

zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal

dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů

dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k

dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v

částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18

odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální

částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2

odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších

předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 písm. b/

o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může

oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. září 2011

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu