26 Cdo 4965/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce S. b. d. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. Č.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 34.963,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 47/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2008, č.
j. 55 Co 128/2008-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
11. srpna 2006, č. j. 55 Co 343/2006-69, zrušil rozsudek pro zmeškání ze dne
23. března 1998, č. j. 19 C 47/98-11, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 (soud
prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
do tří dnů od právní moci rozsudku částku 34.963,- Kč s tam uvedeným poplatkem
z prodlení (z titulu dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s
užíváním bytu za dobu od počátku roku 1992 do prosince 1996) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. března 2007, č. j. 19 C 47/98-85,
(opětovně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří
dnů od právní moci rozsudku částku 51.047,- s příslušenstvím v podobě tam
uvedeného poplatku z prodlení (výrok I.), zastavil řízení (pro zpětvzetí
žaloby) ohledně částky 4.309,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 1. července 2008, č. j. 55
Co 128/2008-122, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím
výroku I. a v nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především dovodil, že žalovaný (nájemce „družstevního bytu č. 22 o velikosti
dvougarsoniéry s příslušenstvím nacházejícího se v 8. podlaží domu č. p. 525 v
P. 9, v ulici L.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) nezaplatil žalobci
jako pronajímateli a vlastníku bytu nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s
užíváním bytu za období od dubna 1995 do prosince 1996 (tj. za žalované období
po zohlednění období, za něž byla žaloba vzata zčásti zpět) a že za uvedenou
dobu dluží žalobci
z tohoto titulu částku 30.654,- Kč (po přičtení poplatku z prodlení
kapitalizovaného k 31. prosinci 1996 pak částku 51.047,- Kč). Odvolací soud
nepřisvědčil námitce, že pokud žalobce nesplnil svou povinnost danou mu zákonem
č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 23 odst. 1 a 2 citovaného
zákona), a nepřevedl na žalovaného přes výzvu byt do jeho vlastnictví ke dni
31. prosince 1995, nebyl již povinen od
1. ledna 1996 žalobci nájemné platit, neboť nájemní vztah již neměl existovat.
V této souvislosti uvedl, že mezi povinností žalovaného platit nájemné a úhradu
za plnění spojená s užíváním bytu a povinností žalobce převést byt do
vlastnictví žalovaného neexistuje vztah vzájemné podmíněnosti (synalagmatický
vztah); jde o právní vztahy, které – ačkoliv vyplývají z nájemního vztahu k
družstevnímu bytu – jsou samostatné a vzájemně nepodmíněné. Nárok žalobce na
úhradu dlužné částky tedy pokládal za oprávněný, a proto potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. s odkazem na ustanovení § 685 a §
697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době neplacení
nájemného (dále jen „obč. zák.“), a § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým
se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které v dovolací lhůtě
doplnil podáním ze dne 8. října 2008.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí
vydáno dne 1. července 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(neboť soud prvního stupně nerozhodl ohledně částky 30.654,- Kč s
příslušenstvím jinak než ve svém dřívějším /odvolacím soudem zrušeném/ rozsudku
– v obou případech šlo ohledně této částky s příslušenstvím o vyhovující
rozsudky soudu prvního stupně), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod, kterým lze
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel uplatil – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. (námitkou, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 205a
odst. 1 písm. f/ o.s.ř. „nepřipustil provedení dalšího důkazu, jenž v odvolacím
řízení navrhoval … k prokázání skutečnosti o neexistenci dluhu, který vznikl až
po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně“) a dále také nezpůsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním
učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou
stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle § 685
obč. zák.).
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj.
k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) však dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn.
26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne
20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např.
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn.
III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle obsahu spisu navrhoval žalovaný v
odvolacím řízení toliko provedení důkazu výslechem svědka M. K., přičemž tento
důkaz také odvolací soud provedl při odvolacím jednání dne 1. července 2008
(srov. protokol
o jednání před odvolacím založený na č. l. 119 spisu). O důkazu výpovědí
uvedeného svědka se ostatně odvolací soud zmiňuje v odůvodnění napadeného
rozhodnutí v tom smyslu, že ani jeho prostřednictvím se žalovanému nepodařilo
prokázat tvrzení, že na dlužnou částku zaplatil více než nespornou částku
8.358,- Kč. Řízení proto není postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.
Prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. dovolatel zpochybnil správnost právního závěru, že „mezi povinností
žalovaného platit nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu a
povinností žalobce převést byt do vlastnictví žalovaného neexistuje vztah
synalagmatický, ale jedná se o dva právní vztahy, které ačkoliv vyplývají z
nájemního vztahu k družstevnímu bytu, jsou samostatné a vzájemně nepodmíněné.“
Řešení uvedené právní otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně
právně významným; z posléze uvedených důvodů však
o takové rozhodnutí jít nemůže.
V rozsudku ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. 26 Cdo 2889/2008, Nejvyšší soud
České republiky dovodil, že povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu
družstevního bytu do vlastnictví nájemce (§ 23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a povinnost nájemce tohoto bytu platit
nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nemají povahu vzájemných
(synalagmatických) závazků a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat. Od
uvedeného závěru nemá dovolací soud důvodu, a to i přes uplatněné dovolací
námitky („žalobce jednal vícekrát v rozporu se zákonem, jednak při uzavírání
nájemní smlouvy ... dále po podpisu nájemní smlouvy ... újma žalobce je v daném
řízení pojímána pouze jednostranně ... šikanózní a neoprávněné jednání
žalobce“), se odklánět ani v projednávané věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu