26 Cdo 2889/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. P., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému P. Č., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 76.703,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 101/2001,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna
2008, č. j. 55 Co 38/2008-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. října 2007, č. j. 38 C 101/2001-119, vyhověl žalobě a uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 76.703,-
Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 21. září 2000 do
zaplacení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení; současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1. dubna 2008, č. j. 55 Co 38/2008-136, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy především za zjištěno, že žalobce je
vlastníkem domu č. p. 525 v P. 9, v ulici L., v jehož osmém podlaží se nachází
družstevní byt č. 22 o velikosti dvougarsoniéry s příslušenstvím (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“), ohledně něhož uzavřeli účastníci dne 25. dubna
1994 nájemní smlouvu, že žalovaný měl předmětný byt v užívání (k dispozici) v
době od uzavření nájemní smlouvy v roce 1994 až do 16. května 2002, kdy byl z
bytu exekučně vyklizen, že již dne 12. dubna 1999 byl žalovaný rozhodnutím
představenstva družstva vyloučen z družstva z důvodů neplacení nájemného a
úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, že žalobce mu rozhodnutí o vyloučení
oznámil dopisem ze dne
13. května 1999, který mu byl doručen uložením na poště, že žalovaný proti
tomuto rozhodnutí podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, jemuž
shromáždění delegátů dne 4. prosince 2000 nevyhovělo, a že toto rozhodnutí bylo
žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. ledna 2001, jenž mu byl doručen opět
uložením na poště. Dále zjistily, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne
28. června 2001, č. j. 10 C 65/2001-13, žalovanému uložil povinnost předmětný
byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 18. srpna 2001, že byt byl vyklizen
a předán žalobci exekučně dne 16. května 2002 a věci žalovaného byly uskladněny
v exekučním skladu. Vzaly také za prokázáno, že žalovaný žalobci nezaplatil
nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (mimo jiné i) za období
od ledna 1997 do srpna 2000 (kdy měl byt k dispozici a měl v něm své věci) a
tudíž žalobci dluží z tohoto titulu za toto období částku 76.703,- Kč. Na
základě těchto skutkových zjištění učinily rovněž skutkové závěry, že
rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo žalovanému řádně doručeno v souladu s
článkem 112 stanov žalobce na adresu předmětného bytu, že žalovaný svým
jednáním doručení zmařil, pokud se na této adrese nezdržoval, žalobci neoznámil
jinou adresu, kam mu mělo být doručováno, že si nezřídil ani dosílku pošty a po
změně bydliště nedocházel do bytu ani za účelem vyzvedávání pošty, ač měl v
bytě své věci. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že
žalovaný nejprve jako nájemce a po skončení nájemního poměru jako osoba, které
svědčí právo na bydlení v bytě, nezaplatil žalobci jako pronajímateli a
vlastníku bytu nájemné (později úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu za období od ledna 1997 do srpna 2000 a že za
uvedené období dluží žalobci z tohoto titulu částku 76.703,- Kč. Soudy
nepřisvědčily námitce žalovaného, že pokud žalobce nesplnil svou povinnost
danou mu zákonem č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 23 odst. 1 a 2
citovaného zákona), a nepřevedl na něj přes výzvu byt do jeho vlastnictví ke
dni 31. prosince 1995, nebyl již povinen od 1. ledna 1996 žalobci nájemné
platit, neboť nájemní vztah již neměl existovat. K této námitce oba soudy
uvedly, že mezi povinností žalovaného platit nájemné (úhradu za užívání bytu) a
úhradu za plnění spojená s užíváním bytu a povinností žalobce převést byt do
vlastnictví žalovaného neexistuje vztah vzájemné podmíněnosti (synalagmatický
vztah); jde o právní vztahy, které – ačkoliv vyplývají z nájemního vztahu k
družstevnímu bytu – jsou samostatné
a vzájemně nepodmíněné. Nárok žalobce na úhradu dlužné částky pokládaly oba
soudy za oprávněný a žalobě vyhověly s odkazem na ustanovení § 685 odst. 1, §
696 a § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době
neplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen
„obč. zák.“); příslušenství pohledávky pak posoudily podle § 697 obč. zák. a §
2 nařízení vlády
č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení
podle občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle něj odvolací soud v dané věci
nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku upravující nájemní vztahy
(tj. § 685, § 696 a § 697 obč. zák.), přičemž nerespektoval ustanovení § 520 ve
spojení s § 523 obč. zák. Má za to, že žalobce byl na základě jeho výzvy
povinen na něj předmětný byt převést, což do 31. prosince 1995 neučinil, čímž
se dostal od 1. ledna 1996 do prodlení se splněním této povinnosti. Je proto
přesvědčen, že se staví jeho případné prodlení s placením nájemného a že
zároveň žalobce už po něm „nemůže od 1. ledna 1996 požadovat nájemné, neboť
nájem již v tu dobu neměl existovat“; z tohoto důvodu nelze na daný právní
vztah aplikovat výše zmíněná ustanovení občanského zákoníku. Zastává názor, že
zmíněný „právní vztah je svou povahou synalagmatický a není možné ho posuzovat
odděleně.“ Zdůraznil, že žalobce svým jednáním porušil dobré mravy, pokud s ním
neuzavřel smlouvu o převodu vlastnického práva k bytu. Odvolacímu soudu pak v
tomto směru vytkl, že neprovedl dostatečná šetření. Dále podotkl, že rozhodnutí
shromáždění delegátů o odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z družstva mu
nebylo řádně doručeno v souladu se stanovami družstva. V tomto směru namítl, že
žalobce byl o jeho nové doručovací adrese informován v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 422/98, a podotkl, že mu
neoprávněným odpojením vody do bytu znemožnil jeho užívání. Navrhl, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst.
2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jehož
prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl dostatečná šetření /
ohledně toho, že jednání žalobce je v rozporu s dobrými mravy/, a že při úvaze
o doručení shromáždění delegátů nepřihlédl k tomu, že žalobce mu neoprávněným
odpojením vody do bytu znemožnil jeho užívání a že o jeho nové doručovací
adrese byl informován v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 10 C 422/98). Přehlédl však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatel zpochybnil rovněž správnost právního závěru, že „mezi povinností
žalovaného platit nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu a
povinností žalobce převést byt do vlastnictví žalovaného neexistuje vztah
synalagmatický, ale jedná se o dva právní vztahy, které ačkoliv vyplývají z
nájemního vztahu k družstevnímu bytu, jsou samostatné a vzájemně nepodmíněné.“
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda povinnost
žalovaného platit nájemné (později úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění
spojená s užíváním bytu a povinnost žalobce převést byt do vlastnictví
žalovaného jsou povinnosti vzájemně podmíněné, jak míní dovolatel; tato otázka
totiž nebyla dosud v soudní praxi řešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu
napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení
uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto
vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde
v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu patří mezi
základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.); soudní praxe
rovněž dovodila, že osoba, jíž po skončení nájemního poměru k bytu svědčí podle
§ 712 odst. 6 obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové
náhrady, má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit úhradu za užívání
bytu, a to ve výši, která odpovídá nájemnému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod
č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Zbývá dodat, že v
době, o níž v projednávané věci jde, bylo nezaplacení nájemného za dobu delší
než tři měsíce ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. hrubým porušením
povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); v soudní praxi není pochyb ani o tom, že
neplatí-li bývalý nájemce úhradu za užívání bytu v době, kdy mu svědčí právo na
bydlení v bytě, lze tuto okolnost zohlednit v neprospěch takové osoby při úvaze
o změně poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na zajištění přisouzené bytové
náhrady v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, z 29. listopadu 2000, sp.
zn. 26 Cdo 1023/99,
z 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001 /citovaný rozsudek byl uveřejněn v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582/, z 25. března 2002,
sp. zn. 26 Cdo 319/2001, z 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002). Dovolací
soud zastává názor, že splnění této povinnosti (povinnosti platit nájemné /
úhradu za užívání bytu/ a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu) nelze
podmiňovat tím, zda pronajímatel plní své povinnosti – v daném případě
povinnost převést na žalovaného vlastnické právo k předmětnému bytu podle § 23
odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru
dovolacího soudu je tomu tak především proto, že právě v důsledku nepřevedení
vlastnického práva k bytu na nájemce nepřestává být osoba v bytě bydlící
nájemcem bytu a je proto povinna platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu. Zbývá dodat, že trvá-li nájemce na převodu družstevního bytu
do vlastnictví (podle § 23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), má možnost domáhat se tohoto převodu podáním příslušné
žaloby u soudu a využít tak prostředku, který mu zákon pro tento účel
poskytuje; žádný právní předpis mu však neumožňuje, aby v důsledku neuzavření
smlouvy o převodu bytu do vlastnictví přestal platit nájemné a úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu. Jinak řečeno ani v případě nesplnění povinnosti
pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví není nájemce
oprávněn přestat platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu
(ani tato okolnost jej nezbavuje povinnosti platit nájemné). Z uvedeného
vyplývá, že povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu bytu do
vlastnictví nájemce a povinnost nájemce platit nájemné a úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu nemají povahu vzájemných (synalagmatických) závazků
(§ 560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat. Byť v
projednávané věci jde o povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu bytu
do vlastnictví nájemce podle § 23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (tedy nikoli povinnost vyplývající pro pronajímatele z
ustanovení § 687 a násl. obč. zák.), lze pro úplnost připomenout, že soudní
praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že placení nájemného patří mezi
základní povinnosti nájemce bytu a že splnění této povinnosti nelze podmiňovat
tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený
výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.). Uvedená
povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu
vzájemných závazků (§ 560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002,
ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo
668/2002 a z 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002). Dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak nebyl použit opodstatněně.
Se zřetelem k řečenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a
jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku
odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatel
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti dovolateli právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu