26 Cdo 2325/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Robeta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobců A) P. D., B) J. D., C) H. P. a D) K. Š., všech
zastoupených advokátem, proti žalované M. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 271/99, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č. j. 22
Co 158/2003-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č.
j. 22 Co 158/2003-108, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 4. února 2003, č. j. 10 C 271/99-94, se zrušují a věc se
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
4.2.2003, č. j. 10 C 271/99-94, zamítl žalobu o přivolení k výpovědím z
nájmu bytu č. 12 o pokoji a kuchyni I. kategorie v 5. nadzemním podlaží domu
č.p. 943 v P., R. 8, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“,
resp. „dům“), které dali žalobci žalované dne 10.12.1999, 18.4.2001, a
8.8.2001 podle § 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.)
a dne 23.8.2002 podle § 711 odst. 1 písm. d/ a písm. h/ obč. zák. a o vyklizení
tohoto bytu žalovanou; dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve
vztahu ke státu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 29. května 2003, č. j. 22 Co 158/2003-108, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jako pronajímatelé
dali v průběhu řízení žalované jako nájemkyni tohoto bytu několik výpovědí z
nájmu odůvodněných tím, že žalovaná neplatí nájemné za byt a zálohy na plnění
poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (což je mezi účastníky
nesporné) a tím, že žalovaná byt bez vážného důvodu užívá jen občas, avšak že
prakticky po celou dobu užívání bytu žalovanou se v něm vyskytují vážné závady
(zjištěné znaleckým posudkem), které způsobují, že žalované není zajištěn plný
a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Oba soudy pak dovodily, že
přestože žalovaná naplnila výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák., je namístě použít ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a žalobcům výkon
jejich práva odmítnout, když přihlédly k tomu, že žalovaná v průběhu řízení
uplatnila slevu z nájemného, kterou žalobci neakceptovali, a tvrzené odmítnutí
zpřístupnění bytu žalovanou žalobcům za účelem provedení oprav v bytě nebylo
žalobci použito jako výpovědní důvod. Naproti tomu výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. h/ obč. zák. nebyl shledán za naplněný, neboť závady v bytě
soudy považovaly za vážný důvod pro jeho pouze občasné užívání žalovanou.
Odvolací soud zdůraznil, že žalobci jako pronajímatelé se musejí postarat o
zajištění plného a nerušeného výkonu práv spojených s užíváním bytu, a nemůže
obstát jejich obrana, že jim odstranění závad žalovaná neumožnila, neboť aby
dostáli uvedené povinnosti, musejí zvolit (vyčerpat) příslušné právní
prostředky, ať již ve stavebním či soudním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost výslovně nezdůvodnili. Vyjádřili přesvědčení, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „otevírá cestu k úspěšné
obraně proti výpovědi pro neplnění povinností tím, že nebudou plněny další
povinnosti a důsledek tohoto neplnění bude přičten k tíži té strany, která je
uvedenými neplněními poškozována a která je své povinnosti připravena plnit a k
jejich plnění vyvíjí úsilí, které je v případě bytu užívaného žalovanou marné,
v případě jiných bytů v témže domě úspěšné“. Odvolacímu soudu vytkli nesprávné
právní posouzení věci. Namítali, že za situace zjištěného neplacení a neužívání
bytu žalovanou došlo k záměně příčiny a následku ve vztahu porušení povinnosti
umožnit opravy a povinnosti provedení oprav. V důsledku toho bylo neprovedení
oprav způsobené žalovanou přičteno k tíži žalobců, a navíc tak významně, že tím
byly převáženy naplněné výpovědní důvody. Žalobci nesouhlasili s použitím
výjimečného ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na daný případ a poukázali na to,
že dlouhodobě marně usilovali o provedení oprav a že jim v tom žalovaná bránila
porušováním svých povinností podle § 689, § 692 odst. 1 a § 687 odst. 2 obč.
zák. Podotkli, že žalovaná poté, co byla v průběhu řízení na své povinnosti
upozorněna, byt zpřístupnila a žalobci opravy provedli. Z uvedených důvodů
žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté,
co shledal, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými -
účastníky řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti
dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc
posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v
§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Zbývá tak posoudit, zda je
přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen
pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze
dovolání odůvodnit, je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. může být
použit jen tehdy, je-li dovolání přípustné, sám přípustnost dovolání nezakládá.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Jelikož je dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v
tomto ustanovení uvedené - v případě přípustného dovolání), mohou se právní
otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel
řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí,
aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro
otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel
fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu
tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která
má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou
rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního
významu, se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o.s.ř., podle něhož je tomu zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, aniž o tom vydává
zvláštní rozhodnutí. Kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí
po stránce právní se pak podané dovolání stává přípustným.
Závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. h/
obč. zák. nebyl naplněn, neboť závady v bytě představují závažné důvody, pro
které žalovaná byt užívá jen občas, nebyl v dovolání zpochybněn, a tedy
nepodléhá dovolacímu přezkumu.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
shledává dovolací soud dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným
pro řešení otázky, zda lze – s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. –
nevyhovět žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu podle §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (opírající se o neplacení nájemného) v případě,
nesplnil-li pronajímatel svoji povinnost udržovat byt ve stavu způsobilém k
řádnému užívání z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany nájemce.
Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. může pronajímatel s přivolením
soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost,
vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod poř.
č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe je zajedno v názoru, že i v případě, kdy je naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák.
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97,
uveřejněný pod č. 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo
2042/2000, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 722/2000, ze dne 18.
2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo
386/2003.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1
obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy
jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak
všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu
bytu domáhá (pronajímatele), jak vyslovil Nejvyšší soud v již
zmiňovaném rozsudku ze dne 26.6.1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96.
Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku,
zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana
jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Úvaha
soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak vyplývá z rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného
pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní
povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského
práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou
ochranu odepřít. Při úvaze o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nelze přehlédnout,
že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže ani v
případě, že pronajímatel neplnil své povinnosti, není možno po něm zpravidla
spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k
výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže
nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani
v průběhu řízení o přivolení k výpovědi a při ochraně svých práv nevyužil
prostředků, které mu zákon umožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24.4.2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002). Uvedená povinnost pronajímatele a
povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§ 560 obč.
zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25.7.2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002).
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, že
však přivolit k výpovědi nelze, neboť by šlo o poskytnutí ochrany výkonu práva,
který je v rozporu s dobrými mravy.
Soud prvního stupně (a stejně tak i soud odvolací, který převzal jeho
skutková zjištění) se nezabýval otázkou, jaký je rozsah dluhu žalované na
nájemném a na zálohách za služby spojené s užíváním bytu, zda a kdy žalovaná
řádně uplatnila nárok na slevu z nájemného a jak by případně rozsah dluhu
ovlivnilo důvodné uplatnění tohoto nároku vzhledem k tomu, že toto právo
zaniká, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad (§ 699 obč.
zák.), z čehož vyplývá, že pokud nebyly závady odstraněny, lze nárok na slevu
uplatnit nejdéle za dobu šesti měsíců nazpět. Rovněž nelze sdílet názor, že pro
posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. je bez významu okolnost, zda
žalovaná umožnila žalobcům odstranit zjištěné závady v bytě. Jestliže totiž
žalovaní byli připraveni závady odstranit a vyvíjeli v tomto směru i aktivitu
(jak tvrdí) a žalovaná provedení oprav znemožnila tím, že neposkytla potřebnou
součinnost, což je její povinností ve smyslu § 692 odst. 1 obč. zák., pak by
sotva postup žalobců mohl být považován za odporující dobrým mravům. Odvolací
soud též poněkud nelogicky na jedné straně konstatoval, že je nepřijatelné, aby
nájemce takto dlouhodobě jako žalovaná neplatil nájemné a zálohy na plnění
poskytovaná s užíváním bytu, na druhé straně však odmítl přivolit k výpovědi
nájmu s poukazem na porušování povinností ze strany žalobců. Tato argumentace
však s ohledem na shora vyložené závěry judikatury (porušení povinností jedním
z účastníků závazkového vztahu neopravňuje druhého účastníka, aby porušoval své
povinnosti) nemůže obstát.
Dovodil-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že výpověď
z nájmu bytu daná z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v
rozporu s dobrými mravy, aniž při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
zkoumal právně významné skutečnosti, je jeho právní posouzení věci neúplné a v
důsledku toho i nesprávné.
Nejvyšší soud proto za použití § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo
zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud
(prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu