26 Cdo 3524/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, proti žalované obci
Přestavlky, zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici
nad Labem, Riegrova 1100, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o
vzájemném návrhu žalované na vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 90/2006, o dovolání žalobce a žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2009, č. j. 10 Co
44/2009-122, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2009, č. j. 10
Co 44/2009-122, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích
ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 8 C 90/2006-95, ve výroku I. o zamítnutí žaloby
na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, a ve výroku o nákladech řízení
před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3.
listopadu 2008, č. j. 8 C 90/2006-95, ve výroku I. o zamítnutí žaloby na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a v nákladovém výroku III., se zrušují a věc
se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se zamítá.
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. ledna
2007, č. j. 8 C 90/2006-42, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď
žalované ze dne 23. května 2006 z nájmu žalobce k „bytu č. 3 v domě č. p. 90 v
obci P., okr. L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením
ze dne 25. března 2008, č. j. 10 Co 567/2007-56, citovaný vyhovující rozsudek
soudu prvního stupně zrušil (pro nepřezkoumatelnost) a věc mu vrátil k dalšímu
řízení; ve zrušujícím usnesení rovněž uvedl, že v dalším řízení učiní soud
prvního stupně skutková zjištění, zda a kdy byla výpověď z nájmu bytu doručena
žalobci, a že neopomene rozhodnout o vzájemné žalobě žalované na vyklizení bytu.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 8 C
90/2006-95, zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného
bytu (výrok I.), vyhověl vzájemné žalobě žalované a žalobci uložil povinnost
vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění přístřeší (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. března 2009, č. j. 10 Co
44/2009-122, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
I. (dále též jen „potvrzující výrok“), změnil ho ve vyhovujícím výroku II. tak,
že žalobu na vyklizení bytu zamítl (dále též jen „měnící výrok“), a rozhodl o
nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) dala
žalobci (nájemci bytu) dopisem ze dne 23. května 2006 výpověď z nájmu bytu
(dále též jen „Výpověď“) z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d/ zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006
Sb. (dále jen „obč. zák.“), že Výpověď doručovala na adresu trvalého pobytu
žalobce (na adresu bytu v P. 4, O. 60/1063, v němž v době doručování Výpovědi
bydlel syn žalobce L. P.), že zásilku obsahující Výpověď převzal dne 25. května
2006 syn žalobce a že žalobce je výkonný umělec, který v souvislosti s výkonem
svého povolání pobývá na různých místech republiky. Na tomto skutkovém základě
odvolací soud především dovodil, že Výpověď jako jednostranný hmotněprávní úkon
se musí dostat do sféry dispozice adresáta, že sférou dispozice je třeba
rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním
úkonem a že za takovou možnost je třeba považovat nejen samotné převzetí
písemného hmotněprávního úkonu adresátem, nýbrž i případy, kdy doručením dopisu
do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení o
uložení takové zásilky do poštovní schránky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu
objektivní příležitost se skutečně seznámit s obsahem tohoto právního úkonu.
Vzhledem k uvedenému pak uzavřel, že Výpověď se dostala do sféry dispozice
žalobce dne 25. května 2006, tj. v den, kdy zásilku obsahující Výpověď převzal
na adrese trvalého pobytu žalobce jeho syn, a to bez ohledu na to, zda se tam
žalobce v době jejího doručování zdržoval, že šedesátidenní (prekluzivní) lhůta
podle § 711 odst. 5 obč. zák. začala proto v daném případě plynout
následujícího dne po doručení Výpovědi, tedy 26. května 2006 a že její běh
skončil v pondělí 24. července 2006; žaloba podaná u soudu prvního stupně dne
25. července 2006 byla proto podána po marném uplynutí šedesátidenní lhůty
podle § 711 odst. 5 obč. zák. Za této situace odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil. Ve vztahu k měnícímu výroku
dovodil, že vzájemná žaloba žalované na vyklizení bytu byla podána předčasně,
neboť ve smyslu § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce bytu není povinen byt vyklidit,
pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení
neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu. S
přihlédnutím k tomu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
vzájemnou žalobu na vyklizení bytu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Dovolání žalobce směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku. Jeho
přípustnost žalobce opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/, popřípadě o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o. s. ř. Uvedl, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon je
doručen adresátu ve chvíli, kdy se dostane do sféry jeho dispozice, tj. kdy
adresát nabyl objektivně možnost seznámit se s jeho obsahem. Z toho dovozoval,
že adresát musí mít reálnou příležitost zjistit obsah doručované zásilky a že
takovou objektivní možnost nemá v případě, kdy se objektivně o takové zásilce
nemohl dovědět jednoduše proto, že se v době doručování na adrese uvedené na
zásilce nezdržoval. Dále namítl, že i kdyby byla žaloba podána až po marném
uplynutí šedesátidenní lhůty podle § 711 odst. 5 obč. zák., musí soud žalobu
projednat, je-li výpověď z nájmu bytu absolutně neplatným právním úkonem; tak
je tomu podle dovolatele i v daném případě, kdy Výpověď je – z důvodu v
dovolání rozvedených – tzv. simulovaným právním úkonem. Proto měla být žaloba
projednána bez ohledu na případné uplynutí lhůty podle § 711 odst. 5 obč. zák.
Konečně uvedl, že – opět z důvodů v dovolání rozvedených – je řízení postiženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř.). Navrhl, aby dovolací soud zrušil (v napadeném rozsahu)
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
Žalovaná podala dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku, jeho
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a uplatněné
dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ o. s. ř. Uvedla, že žaloba na vyklizení bytu může být podána i v případě,
kdy na základě žaloby nájemce probíhá řízení o určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu. Dodala, že jakmile je pravomocně zamítnuta žaloba na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, je dána povinnost nájemce byt vyklidit,
neboť výpovědní lhůta začala v takovém případě běžet prvním dnem měsíce
následujícího po měsíci, v němž byla výpověď nájemci doručena, a protože již
uplynula, nájemní vztah skončil. Účelem novelizace občanského zákoníku nebylo
podle dovolatelky zakládat zdlouhavá soudní řízení, při nichž účastníci nejprve
„absolvují“ řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a až poté – na
základě žaloby úspěšného pronajímatele – řízení o vyklizení bytu. Podle
dovolatelky je řízení před odvolacím soudem postiženo vadou podle § 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř., neboť byla porušena zásada předvídatelnosti soudního
rozhodnutí, přičemž odvolací soud neumožnil dovolatelce reagovat na změněný
právní náhled a vyjádřit se k němu. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl
(v napadeném rozsahu) zrušen a aby věc byla (v tomto rozsahu) vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 25. března 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Přitom
otázku přípustnosti dovolání řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku a
zvlášť ve vztahu k měnícímu výroku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/
a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na
mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo
vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného
právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího
soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor
odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud
prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde
není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam,
kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí
odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah
příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (vyhovující) rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 8. ledna 2007, č. j. 8 C 90/2006-42, zrušil pro
nepřezkoumatelnost (podle § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), aniž ohledně
nároku uplatněného žalobcem zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení
věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující
pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně. Z toho vyplývá, že přípustnost
dovolání proti potvrzujícímu výroku nelze opřít o ustanovení § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí
lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda se Výpověď
dostala do sféry dispozice žalobce dne 25. května 2006, tj. v den, kdy zásilku
obsahující Výpověď převzal na adrese trvalého pobytu žalobce jeho syn, a to bez
ohledu na to, zda se tam žalobce v době jejího doručování zdržoval. Uvedenou
otázku totiž oba soudy vyřešily v rozporu s ustálenou soudní praxí. Je-li podle
závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se
tím dovolání žalobce – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř. Zbývá dodat, že dovolání žalované je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla namítána a uvedené
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.). Tyto vady oba účastníci řízení namítli. Dovolací soud se však nejdříve
zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud především konstatuje, že ve smyslu § 711 odst. 3 věty první obč.
zák. písemná výpověď pronajímatele musí být doručena nájemci a že šedesátidenní
lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi začne běžet právě ode dne
doručení výpovědi nájemci (§ 711 odst. 5 obč. zák.).
Pro úplnost zbývá dodat, že šedesátidenní lhůta podle § 711 odst. 5 obč. zák.
je lhůtou prekluzivní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 13.
srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, a dále rozhodnutí z 20. října 2009, sp.
zn. 26 Cdo 3770/2008, ze 17. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 4821/2009). Ke
stejnému názoru ohledně povahy této lhůty dospěl dovolací soud rovněž v
rozsudku ze dne 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, v němž dále dovodil,
že nájemce se může domáhat u soudu neplatnosti výpovědi pronajímatele z nájmu
bytu pro neexistenci uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm.
b/ obč. zák. v šedesátidenní lhůtě počítané od doručení výpovědi. Po uplynutí
této lhůty již nemůže v řízení o vyklizení bytu tuto námitku neplatnosti
úspěšně uplatnit.
Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 26, dále např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, str. 157, ze dne 28. srpna
1997, sp. zn. 3 Cdon 79/96) je výpověď z nájmu bytu hmotněprávním úkonem, který
činí pronajímatel, a který je adresován nájemci. Účinnost adresných
jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá,
že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry
jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovním spojením „dostane do sféry
jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní objektivní možnost nájemce seznámit
se s obsahem výpovědi. V rozsudku ze dne 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo
864/2004, uveřejněném pod C 3314 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší
soud České republiky dovodil, že měl-li nájemce bytu objektivně možnost na
základě oznámení pošty vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z
nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka
vrátila zpět, nastaly hmotněprávní účinky výpovědi v okamžiku, kdy nájemce i
přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem
zásilky nevyužil (srov. rovněž publikaci Občanský zákoník s judikaturou a
související předpisy, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK v roce 2006, strana
728).
V posuzovaném případě oba soudy dovodily, že Výpověď se dostala do sféry
dispozice žalobce dne 25. května 2006, tj. v den, kdy zásilku obsahující
Výpověď převzal na adrese trvalého pobytu žalobce jeho syn, a to bez ohledu na
to, zda se tam žalobce v době jejího doručování zdržoval. Uvedený právní názor
je však ve skutečnosti v rozporu s judikaturou, na níž soudy obou stupňů
správně odkázaly. Jestliže zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu převzal na
adrese trvalého pobytu žalobce dne 25. května 2006 jeho syn a nebylo ani
tvrzeno, že žalobce měl v tento den objektivní příležitost se o výpovědi z
nájmu bytu dovědět, pak nelze dovozovat, že se Výpověď dostala do sféry
dispozice žalobce již dne 25. května 2006 (v den, kdy zásilku obsahující
Výpověď převzal jeho syn) a že tudíž už v tento den měl objektivní možnost
seznámit se s jejím obsahem (viz právní názory, které v této souvislosti přijal
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008). Lze
uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené
rozhodnutí v jeho potvrzujícím výroku a v závislém nákladovém výroku zrušil,
aniž se zabýval z důvodů nadbytečnosti otázkou naplněnosti dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a z důvodu předčasnosti dalšími
dovolacími námitkami podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. Jelikož důvody, pro něž bylo v potvrzujícím výroku zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí ve výroku I. o zamítnutí žaloby na
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a v nákladovém výroku III. a věc v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Podle § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve
lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti
výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
V posuzované věci podal žalobce (dne 25. července 2006) žalobu na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, avšak – vzhledem k výše uvedenému – není
postaveno na jisto, zda žalobu podal v šedesátidenní (prekluzivní) lhůtě ode
dne doručení výpovědi. Protože řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu
bytu není dosud ukončeno pravomocným soudním rozhodnutím (a to i vzhledem ke
zrušení rozsudků soudů obou stupňů v dovolacím řízení), ztotožňuje se dovolací
soud s názorem, že žaloba na vyklizení bytu je z pohledu ustanovení § 711 odst.
5 obč. zák. předčasná (neboť podle § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen
byt vyklidit, dokud řízení o určení neplatnosti výpovědi není pravomocně
skončeno). Zde lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 25. listopadu 2009, sp.
zn. 26 Cdo 78/2008, v němž Nejvyšší soud České republiky mimo jiné uvedl, že
pokud nájemce po zániku nájemního vztahu (resp. po právní moci rozsudku, jímž
byla zamítnuta žaloba na neplatnost výpovědi) byt nevyklidí, nezbývá
pronajímateli než domáhat se jeho vyklizení prostřednictvím žaloby na ochranu
svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. neuplatnila dovolatelka
opodstatněně.
K namítané vadě podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., která má spočívat v
porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, dovolací soud dodává
následující. Podala-li dovolatelka vzájemnou žalobu na vyklizení bytu, musela
kalkulovat i s tím, že takové žalobě nemusí být vyhověno. Proto z toho, že
vzájemná žaloba na vyklizení bytu byla zamítnuta, nelze usuzovat na porušení
zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Nelze zde tedy ani uvažovat o
změněném právním náhledu v tom smyslu, jak je tento institut tradičně chápán, a
tudíž ani o právu vyjádřit se k němu. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. nepoužila dovolatelka opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s.
ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání proti uvedenému měnícímu
výroku podle téhož ustanovení zamítl.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu