26 Cdo 2076/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra
Ptáčka ve věci žalobkyně V. K., zastoupené JUDr. Zuzanou Šmídovou, advokátkou
se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Prostorná 4, proti žalovanému
Bytovému družstvu Křižíkova 19, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Křižíkova 2628/19, IČ: 61974714, zastoupenému JUDr. Petrem Schlesingerem,
advokátem se sídlem v Bratčicích 137, adresa pro doručování Brno, Slovákova 11,
o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 32 C 281/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co
595/2008-178, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. února 2008, č. j.
32 C 281/2006-138, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. února 2008, č.
j. 32 C 281/2006-138, zamítl žalobu žalobkyně V. K. a žalobce V. K. (dále jen
„dřívější žalobce“) na určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. května 2006,
kterou dal žalovaný žalobkyni a dřívějšímu žalobci z nájmu „bytu č. 24, v domě
č. p. 2628, na ul. K. č. 19 v O. – M. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně a dřívějšího žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy především za zjištěno, že žalovaný
(pronajímatel předmětného bytu) dal žalobkyni a dřívějšímu žalobci (společným
nájemcům bytu) dne 28. května 2006 písemnou výpověď z nájmu bytu (dále jen
„Výpověď“) z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále
jen „obč. zák.“). Dále zjistily, že Výpověď odeslal v písemné formě jako
doporučenou poštovní zásilku adresovanou společně žalobkyni a dřívějšímu
žalobci (tj. v podobě jediné zásilky) jednak na adresu předmětného bytu, kde
byla uložena (neboť žalobkyně a dřívější žalobce se tam v době doručování
zásilky nezdržovali), a jednak na adresu O. – H., Vrbická 58 (dále jen
„Vrbická“), kde ji jeden z nich dne 29. května 2006 odmítl převzít. Na tomto
skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především
dovodil, že Výpověď zaslaná na adresu Vrbická se dostala do dispoziční sféry
žalobkyně a dřívějšího žalobce dne 29. května 2006, neboť zásilku obsahující
Výpověď jeden z nich odmítl v tento den bezdůvodně převzít, čímž „vystavil
druhého z manželů nebezpečí negativních důsledků fikce doručení“, jak to
vyjádřil soud prvního stupně. Odvolací soud dále uvedl, že před soudem prvního
stupně nebylo ani tvrzeno, že by žalobkyně a dřívější žalobce nežili ve
společné domácnosti, společně nehospodařili, nejednali ve vzájemné shodě,
popřípadě že by se o zásilce od družstva některý z nich nedozvěděl či s
odepřením přijetí zásilky nesouhlasil. Nad to uvedl, že „to, že žalobci na jiné
adrese (na adrese Vrbická) tutéž písemnost odmítli převzít, bez dalšího
neznamená, že se na jiné adrese (v daném případě na adrese předmětného bytu)
nezdržují a nelze tam proto doručovat“. Poté – opět shodně se soudem prvního
stupně – dovodil, že byla-li žaloba podána až dne 21. září 2006, stalo se tak
po marném uplynutí šedesátidenní lhůty (§ 711 odst. 5 obč. zák.), která je
lhůtou prekluzivní. V návaznosti na to konstatoval, že „absolutní neplatnost je
možné zkoumat shodně jako existenci výpovědních důvodů pouze v řízení o určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a nemůže být po uplynutí 60-ti denní lhůty
nově přezkoumávána“. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a dřívější žalobce dovolání. V
něm především namítli, že Výpověď je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.
proto, že v rozporu s ustanovením § 711 odst. 3 obč. zák. neobsahuje závazek
pronajímatele k zajištění odpovídající bytové náhrady. Z toho dovozovali, že
„je-li výpověď z nájmu bytu absolutně neplatným právním úkonem, v řízení se
absolutní neplatnosti dovolávají a uvádí naléhavý právní zájem dle ustanovení §
80 o.s.ř., nelze pouhým konstatováním, že uplynula, byť prekluzivní, lhůta,
zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu“. Zpochybnili rovněž
správnost právního názoru, že Výpověď se dostala do jejich dispoziční sféry dne
29. května 2006 tím, že tohoto dne jeden z nich, a to s negativními důsledky
pro oba, odmítl převzít zásilku obsahující Výpověď. V této souvislosti namítli,
že nepřipadá v úvahu, aby i do poměrů druhého manžela dopadly důsledky
odmítnutí převzetí zásilky obsahující Výpověď jedním z manželů; nejde zde podle
nich „o běžný právní úkon s analogickým použitím ust. § 145 odst. 2 občanského
zákoníku“. Dále uvedli, že „že v zájmu ochrany práv nájemců občanský zákoník ve
svém ustanovení § 711 odst. 3 stanovuje, že písemná výpověď musí být nájemci (v
tomto případě nájemcům) doručena, což v tomto konkrétním případě znamená, že
musí být skutečně (ne pouze fiktivně) doručena každému ze žalobců jako
společných nájemců bytu“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V doplňku dovolání pak uvedli, že Ing. M. B. zanikl ke dni 11. května 2006 ze
zákona výkon funkce člena (a tedy i předsedy) představenstva žalovaného, což
znamená, že všechny právní úkony, které za žalovaného podepsal, jsou absolutně
neplatné podle § 40 obč. zák. pro nedostatek písemné formy.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost užitých dovolacích námitek,
uvedl, že k doplňku dovolání nelze přihlížet, neboť byl podán až po uplynutí
lhůty k dovolání, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Z úmrtního listu vystaveného statutárním městem Ostravou, Úřadem městského
obvodu Slezská Ostrava, vyplývá, že dřívější žalovaný po podání dovolání dne
25. dubna 2010 zemřel.
V usnesení ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 903/2007, (a dále např. v
usnesení ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 5038/2007) Nejvyšší soud České
republiky dovodil, že zemřel-li jeden z manželů jako společných nájemců bytu,
stane se ze zákona (§ 707 odst. 1 obč. zák.) jediným nájemcem bytu druhý
manžel; neexistuje zde proto právo, jež by v řízení o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu bylo způsobilé přejít v důsledku úmrtí jednoho z manželů na jeho
právní nástupce a jež by umožňovalo pokračování dovolacího řízení s těmito
nástupci. Zbývá dodat, že uvedený názor platí i pro řízení o určení neplatnosti
výpovědi ze společného nájmu bytu. Vzhledem k uvedenému jednal dovolací soud v
dovolacím řízení jako s účastnicí řízení na straně žalující pouze s žalobkyní
V. K.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. listopadu 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (přitom k doplňku dovolání
nepřihlížel /§ 242 odst. 4 o.s.ř./, neboť byl podán k poštovní přepravě dne 5.
března 2009, tj. po uplynutí lhůty k dovolání, jejíž běh skončil ve čtvrtek 5.
února 2009) osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že je-li přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatelka – s přihlédnutím k
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uvedený dovolací důvod také uplatnila.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
dovolací soud nepřehlédl následující.
V posuzovaném případě se dovolatelka a dřívější žalobce žalobou podanou u soudu
prvního stupně dne 21. září 2006 domáhali určení neplatnosti Výpovědi. S
přihlédnutím k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (v níž uvedli, že
uplatněný výpovědní důvod není z tam uvedených příčin naplněn) šlo o žalobu
podle § 711 odst. 5 obč. zák. Při jednání soudu prvního stupně dne 13. prosince
2007 mimo jiné uvedli, že byla-li jim Výpověď řádně doručena, domáhají se
nadále určení její neplatnosti proto, že neobsahuje závazek pronajímatele k
zajištění bytové náhrady; současně tvrdili a odůvodňovali svůj naléhavý právní
zájem na požadovaném určení (ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.). V podstatě
obdobnou argumentaci uplatnili v odvolání proti zamítavému rozsudku soudu
prvního stupně.
Ustálená soudní praxe dovodila, že o změnu žaloby (§ 95 o.s.ř.) jde nejen
tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-
li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě,
ale rovněž v případě, kdy žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné
kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového
základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000,
uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2003 /citovaný rozsudek byl uveřejněn
rovněž pod. č. 123 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/).
Procesní úkon dovolatelky a dřívějšího žalobce učiněný při jednání soudu
prvního stupně dne 13. prosince 2007 lze tudíž – s přihlédnutím k jeho obsahu
(§ 41 odst. 2 o.s.ř.) a k uvedené judikatuře – posoudit jako změnu žaloby ve
smyslu § 95 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně a dřívější žalobce se nadále (po 13. prosinci
2007) domáhali určení neplatnosti Výpovědi z odkazem na ustanovení § 80 písm.
c/ o.s.ř. a přitom tvrdili a odůvodňovali existenci naléhavého právního zájmu
na tomto určení ve smyslu citovaného ustanovení. Je tedy zřejmé, že již nešlo o
žalobu ve smyslu § 711 odst. 5 obč. zák., která musí být podána u soudu v
šedesátidenní prekluzivní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z
13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo
3770/2008, ze 17. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 4821/2009) lhůtě od doručení
výpovědi (§ 711 odst. 5 obč. zák.). Pak je ovšem nerozhodné, zda a kdy (kterého
dne) jim byla výpověď doručena. Proto nemůže být zásadně právně významná ani
otázka, zda se Výpověď dostala do dispoziční sféry dovolatelky a dřívějšího
žalobce (a v důsledku toho jim byla doručena dne 29. května 2006) tím, že
zásilku obsahující Výpověď a doručovanou na adresu Vrbická odmítl v tento den
jeden z nich převzít.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přes to přisoudit zásadní právní význam (viz posléze uvedený výklad). Je-li
podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné,
stává se tím dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání
přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že v době dání Výpovědi
svědčilo dovolatelce a dřívějšímu žalobci právo společného nájmu předmětného
bytu; dovolací soud proto z uvedeného právního názoru vyšel.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že procesní úkon
dovolatelky a dřívějšího žalobce učiněný při jednání soudu prvního stupně dne
13. prosince 2007 lze posoudit jako změnu žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř.
Soud prvního stupně (a následně ani odvolací soud) se však přes to uvedenou
změnou žaloby nezabývaly, nerozhodly o ní ve smyslu § 95 odst. 1 a 2 o.s.ř., v
důsledku toho se nezabývaly ani otázkou naléhavého právního zájmu na žádaném
určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. a nadále uvedenou žalobu považovaly za
žalobu podle § 711 odst. 5 obč. zák., o níž – s odkazem na závěry, které
zaujaly ohledně doručení Výpovědi, a s poukazem na marné uplynutí šedesátidenní
lhůty podle citovaného ustanovení – rovněž rozhodly. Už z tohoto důvodu je
právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i
toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení se bude soud prvního stupně nejdříve zabývat zmíněnou změnou
žaloby učiněnou při jednání dne 13. prosince 2007. Jestliže uvedenou změnu
žaloby připustí (§ 95 odst. 1 a 2 o.s.ř.), pak v řízení o změněné žalobě
nepřehlédne následující závěry, na nichž se, jde-li o otázku naléhavého
právního zájmu na určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř., soudní praxe již v
minulosti ustálila.
Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav
ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze
dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné
právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm.
c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude
plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné
právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu,
jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Jestliže právní otázka (platnost
smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky
ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní
zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence
práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března
1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996
str. 113). Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo
právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp.
zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Zamítá-li soud žalobu na určení pro
nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby
současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997,
sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v sešitě č. 3 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu