26 Cdo 278/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobce Stavebního bytového družstva SCHZ, se sídlem v
Litoměřicích, Předměstí, Teplická 1209/2, zastoupeného JUDr. Radkou Šumerovou,
advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, proti žalovaným 1. J. P.,
2. L. P., zastoupeným Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Za
Poříčskou branou 12, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích
pod sp. zn. 8 C 341/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2010, č. j. 11 Co 529/2009-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Radky Šumerové,
advokátky se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 6. 2010,
č. j. 11 Co 529/2009-92, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (soud
prvního stupně) ze dne 13. 5. 2009, č. j. 8 C 341/2008-41, kterým uložil
žalovaným vyklidit byt č. 30 v L. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15
dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalobce (vlastník
domu) dal žalovaným (nájemcům předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu, která jim
byla doručena uložením u pošty dne 12. 7. 2007, že nepodali v zákonné lhůtě u
soudu žalobu na určení její neplatnosti a 1. 8. 2007 tak začala běžet
tříměsíční výpovědní lhůta, která uplynula 31. 10. 2007, a že žalovaní nyní byt
užívají bez právního důvodu. Tvrzením žalovaných, že nebyl naplněn výpovědní
důvod, se nezabýval, neboť tyto skutečnosti může soud zkoumat jen v řízení o
určení neplatnosti výpovědi a nikoliv až v řízení o vyklizení. Dospěl rovněž k
závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů - dále
též jen „obč. zák.“)
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, ke kterému se žalobce
vyjádřil. Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, dále též jen „o. s. ř.“ (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené
rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z
následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je
zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§
241a odst. 3 o. s. ř.), ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vyjma případu – o který zde nejde, a
netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp., jejichž řešení v
dovolání zpochybnil. Dovolatelé spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s námitkou, že v
soukromém právu „mezi rovnými subjekty“ nelze při doručování výpovědi z nájmu
bytu použít „fikci doručování“, že výklad § 45 odst. 1 obč. zák. zastávaný
soudy je v rozporu s § 711 odst. 3 obč. zák. upravujícím náležitosti výpovědi z
nájmu, které musí soud vždy zkoumat, a s otázkou, zda k doručení dojde i tehdy,
kdy je poštovní schránka sdílena více osobami, a kterým okamžikem měli žalovaní
možnost seznámit se s obsahem písemného projevu vůle (výpovědi z nájmu). Otázka, zda výpověď z nájmu bytu lze doručit nájemci i uložením u pošty, nemůže
být zásadně právně významná; tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu
s názorem zaujímaným v ustálené soudní praxi. Zásadně právně významná není ani
otázka,
zda se za okamžik, kdy žalovaní měli možnost seznámit se s obsahem zásilky,
považuje její uložení u pošty (doručení oznámení o jejím uložení) nebo až
uplynutí úložní doby. I tuto otázku vyřešil odvolací soud v souladu s
konstantní rozhodovací praxí; navíc její řešení není v souzené věci pro právní
závěry významné, neboť v obou případech by výpovědní lhůta začala běžet až od
1. 8. 2007 (§ 710 odst. 2 obč. zák.). Judikatura i právní teorie (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I.
§ 1 – 459, komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 381 s. a dále například rozsudky Nejvyššího soudu z 16. 3. 2005,
sp. zn. 26 Cdo 864/2004 a z 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004) se ustálila v
právním názoru, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v
režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen
adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu
procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné
osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe
takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu
adresátem, ale i ty případy, kdy doručením zásilky, obsahující projev vůle, do
bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do
poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu
objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby
se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl
objektivně příležitost tak učinit. Občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích
hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné
hmotněprávní úkony, výklad uvedený shora se tak vztahuje i na ni (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008). Z žádného
zvláštního ustanovení o nájmu bytu, a to ani z těch, jež lze považovat za
kogentní, nevyplývá, že by aplikace § 45 odst. 1 obč. zák. byla při doručování
výpovědi z nájmu bytu vyloučena. Uvedený výklad o doručování výpovědi z nájmu
není v rozporu s ochranou nájemce (jak tvrdí dovolatelé). Je-li jednostranný
hmotněprávní úkon doručován prostřednictvím držitele poštovní licence
adresátovi v místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s
jeho obsahem a nemůže být právně významné, zda tak (ne)učinil; nerozhodné jsou
i subjektivní důvody, které jej k tomu vedly. Ochranu nájemce nelze vykládat
tak, že pronajímatel musí očekávat problémy s doručováním na adrese jeho
bydliště a předávat mu výpověď z nájmu bytu jen osobně. Jestliže v projednávané věci žalovaní měli na základě oznámení pošty objektivně
možnost vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu a
seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět,
pak hmotněprávní účinky výpovědi nastaly v okamžiku, kdy i přes oznámení o
uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky (a tudíž
i s výpovědí z nájmu bytu) nevyužili. Tímto okamžikem se stal hmotněprávní úkon
perfektním (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, již citované rozsudky sp. zn. 26 Cdo 238/2008 a sp. zn. 26
Cdo 864/2004). Případný společný přístup více osob do poštovní schránky účastníků v rozhodném
období nemůže na těchto závěrech ničeho změnit.
Jen samotné sdílení poštovní
schránky více osobami neznamená, že zásilku do ní nelze doručit, žalovaní pak
ani netvrdili (ani neprokazovali) konkrétní jednání dalších osob spočívající v
získání a zatajení daného oznámení. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném
případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že výpověď žalobce z nájmu předmětného bytu byla
žalovaným, kteří se na doručovací adrese zdržovali, doručena (ve smyslu § 45
odst. 1 obč. zák.) dne 12. 7. 2007, neodchýlil se od citované judikatury; jeho
rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Nelze ani přisvědčit dovolací námitce žalovaných, že aplikace § 45 odst. 1 obč. zák. a jeho výklad přijímaný soudní praxí při doručování výpovědi z nájmu bytu
je v rozporu s § 711 odst. 3 obč. zák. Nájemci (objektivně) nic nebrání, aby se
s obsahem zásilky (tedy i s výpovědí z nájmu bytu), jež mu byla doručena podle
§ 45 odst. 1 obč. zák., seznámil a má-li za to, že výpověď je neplatná, aby se
určení její neplatnosti domáhal u soudu. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst.
3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady za 20% daň z přidané
hodnoty ve výši 360,- Kč, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad
(§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu