26 Cdo 4074/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 4, se sídlem v
Praze 4, Zdaru 3, IČ: 48030660, zastoupeného JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Trojická 20, proti žalovanému L. M, zastoupenému Mgr. Janem
Panošem, advokátem se sídlem v Praze 6, V. P. Čkalova 396/5, o vyklizení bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 212/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. října 2008,
č. j. 12 C 212/2008-18, a Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2009, č. j.
53 Co 602/2008-37, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.
října 2008, č. j. 12 C 212/2008-18, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2009, č.
j. 53 Co 602/2008-37, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. října 2008,
č. j. 12 C 212/2008-18, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a
vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 19 ve
3. patře domu č. p. 1098 na pozemku parc. č. 1818 v k. ú. N., obec P.“ (dále
jen „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
26. března 2009, č. j. 53 Co 602/2008-37, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že „vyklizovací povinnost
žalovaného se stanoví do 15 dnů po zajištění přístřeší“; jinak ho v tomto
výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. října 2008, č. j. 12 C
212/2008-18, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího
soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně žalovaný
to ve svém dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí
soudu prvního stupně je odvolání (žalovaný uvedený opravný prostředek proti
rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní
řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v
sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud
České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 30. října 2008, č. j. 12 C 212/2008-18, zastavil (§ 104 odst. 1
ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 26. března 2009,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání proti němu projednal
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným
rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové
náhradě pro žalovaného, tj. ve výroku, proti němuž dovolání evidentně nesměřuje
(byť jinak by bylo proti tomuto výroku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
o. s. ř., neboť po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem
č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve
věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalším (vyklizovacím)
výroku ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem
potvrzen (dále jen „potvrzující výrok“) a proti potvrzujícímu výroku naopak
dovolání směřuje. Lze jen dodat, že i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2
písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat
věcnou správnost měnícího výroku o bytové náhradě už proto, že nebyl dovoláním
napaden. Propojení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ či c/ o. s. ř., s měnícím
výrokem, který není přípustno zkoumat (proto, že jeho správnost nebyla
dovoláním zpochybněna), se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že
shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i
výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst.
2 písm. d/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.
června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/
o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v tomto směru
rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z
následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím
naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve
zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatel – s přihlédnutím k
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil (námitkou, že „v nalézacím i
odvolacím řízení nebyl učiněn důkaz o skutečném obsahu nevyzvednuté zásilky,
tedy nebylo najisto prokázáno, že by dokument, který si žalovaný nevyzvedl
obsahoval projev vůle směřující k ukončení nájemního vztahu“). Je přitom
nerozhodné, že i v této souvislosti odkázal na dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Současně opomenul, že k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. a také k vadám podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (které uplatnil výtkou, že odvolací soud se
nevypořádal s jeho shora uvedenou /skutkovou/ námitkou) dovolací soud přihlíží
(z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn.
26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne
20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např.
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn.
III. ÚS 1482/08).
Napadený potvrzující výrok spočívá mimo jiné na (předběžném) právním názoru, že
jednostranný písemný projev vůle (v souzené věci výpověď z nájmu bytu) působí
vůči adresátovi (zde vůči žalovanému) okamžikem (dnem), kdy se ocitne v jeho
dispoziční sféře a adresát má objektivní možnost se s jeho obsahem seznámit (v
daném případě se tak stalo 29. listopadu 2007, kdy byla zásilka obsahující
výpověď z nájmu bytu uložena u pošty).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v právním názoru, že účinnost adresných
jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá,
že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry
jeho dispozice (§ 45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Slovní spojení „dostane do sféry
jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím
třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným
právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen
samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy,
kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta
či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní
schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu
objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby
se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl
objektivně příležitost tak učinit (srov. 9. vydání Komentáře občanského
zákoníku autorů JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., prof. JUDr. Jiřího Švestky,
DrSc., JUDr. Marty Škárové a kol. vydané v roce 2004 v nakladatelství C. H.
Beck Praha a dále například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16.
března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněný pod C 3314 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, z 15. ledna 2004,
sp. zn. 32 Odo 442/2003). Ke zmíněnému právnímu názoru se Nejvyšší soud
přihlásil také v rozsudku ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, v
němž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co
do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné
adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby se výklad
uvedený shora vztahoval i na ni. Pro úplnost zbývá poznamenat, že právní názory
prezentované v posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal již v poměrech
právní úpravy výpovědi (pronajímatele) z nájmu bytu obsažené v občanském
zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném
případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst.
3 o. s. ř.) dovodil, že výpověď žalobce z nájmu předmětného bytu byla
žalovanému, který se na doručovací adrese zdržoval, doručena (ve smyslu § 45
odst. 1 obč. zák.) dne 29. listopadu 2007, neodchýlil se od citované
judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 a 3 o. s. ř. a o
skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady,
na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu