26 Cdo 3740/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. P. Z., O. – S., zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovaným 1/ Stavebnímu bytovému družstvu Nová huť, se sídlem v Ostravě – Výškovicích, Hýlova 26/40, IČO: 00050831, zastoupenému JUDr. Jarmilou Jařabáčovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Puchmajerova 489/7, 2/ V. T., O. – H., a 3/ Ing. K. O., O. – Z., zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě – Přívozu, Macharova 302/13, o určení, že žalovaný 1/ je vlastníkem bytové jednotky a žalovaní 2/ a 3/ nejsou jejími nájemci, a o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 108/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2016, č. j. 71 Co 270/2015-288, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 3/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.865,- Kč k rukám Mgr. Petera Harmečko, advokáta se sídlem v Ostravě – Přívozu, Macharova 302/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. V poměru mezi žalobcem a žalovanými 1/ a 2/ nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se změněnou žalobou domáhal určení, že žalované bytové družstvo (dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“) je vlastníkem tam specifikované bytové jednotky (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a že žalovaní 2/ a 3/ nejsou jejími nájemci. Současně se domáhal, aby bytovému družstvu byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o nájmu předmětného bytu tam uvedeného znění. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. dubna 2015, č. j. 36 C 108/2012-260, žalobu zamítl (výroky I.
až IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky V. až VII.) a státu (výrok VIII.). K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. dubna 2016, č. j. 71 Co 270/2015-288, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé I. až IV. (dále jen „potvrzující výrok“) a v nákladových výrocích VI. a VIII. a změnil v nákladových výrocích V. a VII.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná 3/ prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, je z posléze uvedených důvodů zčásti neprojednatelné a zčásti není přípustné podle § 237 o.
s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“). Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tj. zejména zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. října 2011 (dále jen „obč. zák.“), a dále zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31.
prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“). Ustálená soudní praxe dovodila, že šedesátidenní lhůta podle § 711 odst. 5 obč. zák. je lhůtou hmotněprávní prekluzivní; nepodá-li proto nájemce v tam uvedené prekluzivní lhůtě žalobu podle § 711 odst. 5 obč. zák., je povinen byt – po skončení nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§ 710 odst. 2 obč. zák.) – vyklidit. K neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nelze přihlížet až v řízení o vyklizení bytu vedeném na základě žaloby pronajímatele v případech, kdy nájemce, ač povinen, byt nevyklidil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13.
srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, z 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, z 28. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2693/2009, z 2. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 2423/2012, a ze 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 801/2013 /proti naposledy uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 12. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1922/2014/). V soudní praxi není pochyb ani o tom, že nevyklidí-li nájemce byt po zániku nájemního vztahu (resp. po právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu), nezbývá pronajímateli než domáhat se jeho vyklizení prostřednictvím žaloby na ochranu svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009). Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám zbývá dodat, že zásada, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc) a soud k ní přihlíží i bez návrhu (tj. z úřední povinnosti), nebrání zákonodárci, aby posouzení otázky (ne)platnosti určitého právního úkonu vyhradil samostatnému řízení a tím vyloučil, aby dotčenou otázku mohl soud řešit v jiném řízení byť jako otázku předběžnou (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 18.
listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 3440/2015, a v něm citovanou judikaturu). Lze jen dodat, že odrazem dnes již ustálené judikatury dovolacího soudu je taktéž právní názor, že při převodu členského podílu v družstvu přechází na nabyvatele členská práva a povinnosti v tom stavu, v jakém se nacházejí ke dni účinnosti dohody uzavřené podle § 230 obch. zák. (srov. odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 10. září 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněného pod č. 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené názory se v poměrech posuzované věci prosadí následovně. Může-li být otázka (ne)platnosti výpovědi z nájmu bytu řešena pouze v řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi a bylo-li v daném případě toto řízení skončeno jinak než rozhodnutím, jímž by soud určil, že výpověď je neplatná (řízení o určení neplatnosti dotčené výpovědi – jehož se navíc neúčastnili oba manželé – společní nájemci bytu /viz rozsudek Nejvyššího soudu z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněný pod č. 34/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/ – bylo pravomocně zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby), je namístě vycházet z úvahy, že nájemní poměr k bytu zde zanikl uplynutím výpovědní lhůty podle § 710 odst. 2 obč. zák., která činila tři měsíce a počala běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi.
Pak ovšem byly dohody z 22. dubna 2010 a 10. srpna 2010, jimiž měla být dovolateli převedena (společná) práva a povinnosti manželů R. a N. M. spojené s členstvím v bytovém družstvu (§ 230 obch. zák.), uzavřeny až poté, co manželům M. již nesvědčil společný nájem předmětného (družstevního) bytu. Za této situace nelze ani v tomto řízení úspěšně namítat, že výpověď z nájmu bytu, jež byla doručena R. M. dne 23. října 2009 a N. M. dne 26. října 2009, je z důvodů rozvedených v dovolání absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. K dovolací výtce, že „důkazní povinnost prokazující existenci dobré víry stíhá v tomto případě žalovanou 3/“, kteroužto výtku učinil dovolatel s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 30.
ledna 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, dovolací soud konstatuje následující. Dovolatel tímto nastolil právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Rozhodl-li totiž odvolací soud o věci samé na podkladě skutkového stavu zjištěného dokazováním (provedeným podle ustanovení hlavy druhé, části třetí občanského soudního řádu) a nikoli na základě procesní odpovědnosti účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení (tj. podle pravidla o důkazním břemenu), pak napadené rozhodnutí nezávisí (objektivně ani záviset nemůže) na řešení právní otázky, kterého z účastníků řízení tížila povinnost prokázat určitou právně významnou okolnost (okolnost, jíž byl z hlediska aplikované hmotněprávní normy povinen také tvrdit).
Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), se zde nepatřičně připíná k posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K ostatním dovolacím námitkám zbývá dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že stanovy družstva jsou smlouvou sui generis (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21.
srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný pod č. 179/2003 časopisu Soudní judikatura) a že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnil-li tedy dovolatel správnost právního názoru, že žalovaný 2/ byl platně přijat za člena družstva (a potažmo i správnost z něj vycházejících / navazujících/ úvah o platnosti převodu členských práv a povinností ze žalovaného 2/ na žalovanou 3/ i následného převodu předmětného bytu /bytové jednotky/ z vlastnictví družstva do vlastnictví žalované 3/), primárně poukazem na to, jak měl být interpretován čl.
34 odst. 7 stanov družstva (a sekundárně pak poukazem na to, co měl podle jeho názoru odvolací soud zjistit z výpovědí svědků vyjmenovaných v dovolání), napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Z toho vyplývá, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost. Dovolací soud konečně nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti všem výrokům napadeného rozsudku, tj.
jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k uvedeným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o.
s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti nesměřuje a dovolatel pouze formálně ohlásil, že dovolání i proti těmto výrokům podává.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 4. 2017
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu