26 Cdo 2423/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky
Dýškové ve věci žalobce: ORLOVAN, městské bytové družstvo, se sídlem v Orlové –
Lutyni, Energetiků 640, IČO 268 47 850, proti žalované: V. H., bytem v O. – L.,
O. 875, zastoupené JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem v Havířově,
Hlavní třída 442/65, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné -
pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 121/2010, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2012, č. j. 11 Co
540/2011-45, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 1. 2012, č. j. 11
Co 540/2011-45, změnil rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově
(soud prvního stupně) ze dne 12. 8. 2011, č. j. 114 C 121/2010-32, tak, že
uložil žalované vyklidit byt č. 2 v domě č.p. 875 v O. – L., sestávající ze
tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“, případně „byt“),
do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce (jako pronajímatel) uzavřel
s žalovanou (jako nájemkyní) smlouvu o nájmu předmětného bytu od 1. 1. 1994 na
dobu neurčitou, že jí dne 10. 8. 2009 dal výpověď z nájmu bytu podle § 711
odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10.
2011 (dále jen „obč. zák.“), a to z důvodu neplacení nájemného po dobu delší
než tři měsíce (dále jen „Výpověď“), že Výpověď obsahovala poučení o možnosti
podat žalobu na určení její neplatnosti do 60 dnů k příslušnému okresnímu
soudu, že byla žalované doručována 13. 8. 2009, a protože nebyla v místě
bydliště zastižena, byla jí zásilka uložena u pošty, kde si jí však nevyzvedla.
Dále zjistil, že žalovaná si později převzala Výpověď u žalobce, že žalobu na
určení její neplatnosti nepodala, že žalobce zajistil žalované přístřeší a že
žalovaná doposud byt nevyklidila.
Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud určitostí vymezení
výpovědního důvodu ve Výpovědi nezabýval, neboť dospěl k závěru, že po uplynutí
doby stanovené pro podání žaloby na určení neplatnosti v § 711 odst. 3 obč.
zák., již není možné přezkoumávat (ne)platnost výpovědi, a to ani v řízení o
vyklizení. Protože Výpověď se dostala do dispoziční sféry žalované, která
žalobu na určení její neplatnosti nepodala, uplynutím výpovědní lhůty jí
skončil nájem k předmětnému bytu a od 1. 12. 2009 tak bydlí v bytě bez právního
důvodu. Žalobu, jíž se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva, proto
považoval za důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnila
v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Nesouhlasila se
závěrem odvolacího soudu, že v řízení o vyklizení již nelze přezkoumávat
(ne)platnost Výpovědi, za správný považovala postup soudu prvního stupně, který
se platností Výpovědi zabýval a řešil ji jako předběžnou otázku. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání
a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř., za splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad
dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu. Dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že nájemce
se může úspěšně dovolat neplatnosti Výpovědi jen včasnou žalobou na určení její
neplatnosti. Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3860/2012), je lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi
z nájmu bytu podle § 711 odst. 5 obč. zák. lhůtou hmotněprávní prekluzivní. Nepodá-li nájemce žalobu v tam uvedené šedesátidenní lhůtě, je povinen byt – po
skončení nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§ 711 odst. 2 obč. zák.) –
vyklidit. V řízení o vyklizení bytu již nelze k neplatnosti výpovědi z nájmu
bytu přihlížet. V soudní praxi není pochyb ani o tom, že pokud nájemce po
zániku nájemního vztahu k bytu byt nevyklidí, nezbývá pronajímateli než se
domáhat jeho vyklizení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2010,
sp. zn. 26 Cdo 3524/2009).
Uložil-li odvolací soud žalované, jež žalobu na určení neplatnosti Výpovědi
nepodala a nájem k předmětnému bytu ji již skončil, byt vyklidit, neodchýlil se
od ustálené soudní praxe a jeho rozhodnutí je správné. Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích
důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné
zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalobci podle
obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měl vůči
dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu