26 Cdo 3860/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Trutnov, se sídlem v
Trutnově, Bulharská 60, IČ: 00046159, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Špeldou,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šafaříkova 666/9, proti žalované I. P.,
zastoupené JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem se sídlem v Trutnově, Horská
634, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C
84/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 5. června 2012, č. j. 26 Co 217/2012-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Ing. Jiřího Špeldy, advokáta se sídlem v Hradci
Králové, Šafaříkova 666/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Trutnově (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
9. listopadu 2011, č. j. 9 C 84/2011-26, výrokem I. vyhověl žalobě a uložil
žalované povinnost vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobci do patnácti dnů po
zajištění přístřeší „bytovou jednotku č. 525/2 o velikosti 3 + 1 s
příslušenstvím v prvním podlaží budovy čp. 525, 526 v T., ulici T., postavené
na stavební parcele č. 1085 a 1086 v obci T., katastrální území H.“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků
(výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 5. června 2012, č. j. 26 Co 217/2012-56, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (dále jen „potvrzující výrok“) vyjma
lhůty k vyklizení bytu, v níž ho změnil tak, že ke splnění vyklizovací
povinnosti určil delší – tříměsíční – lhůtu (po zajištění přístřeší); současně
ho potvrdil v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především dovodil, že od 1. března 2011 užívá žalovaná předmětný byt bez
právního důvodu, neboť její nájemní poměr zanikl – v důsledku výpovědi žalobce
(pronajímatele bytu) ze dne 8. listopadu 2010 (dále jen „Výpověď“) odůvodněné
výpovědním důvodem podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. a ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – ke dni 28.
února 2011 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty. Podle názoru obou soudů je
tomu tak proto, že v řízení o vyklizení bytu se již žalovaná nemůže neplatnosti
Výpovědi úspěšně dovolat; přitom její dřívější žaloba na určení neplatnosti
Výpovědi byla – pro neodstranění vad – pravomocně odmítnuta (usnesením
Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. února 2011, č. j. 6 C 91/2010-4, ve
spojení s usnesením téhož soudu ze dne 21. března 2011, č. j. 6 C 91/2010-10).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná –
nezastoupena advokátem – včasné dovolání, které následně doplnila (taktéž
včasným – viz § 241b odst. 3 věta druhá, část věty před středníkem, o.s.ř.)
podáním zvoleného advokáta, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta
písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 5. června 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
(dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku není přípustné podle § 237 odst.
1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené
rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z
následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012
nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11).
Potvrzující výrok napadeného rozsudku spočívá rovněž na dovoláním zpochybněném
(předběžném) právním názoru, že v řízení o vyklizení bytu se již dovolatelka
nemůže úspěšně dovolat neplatnosti Výpovědi, neboť právě v důsledku nepodání
včasné žaloby na určení neplatnosti Výpovědi její nájemní poměr k bytu zanikl
ke dni 28. února 2011 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a je proto povinna
ho vyklidit.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26
Cdo 778/2008, dovodil, že šedesátidenní lhůta podle § 711 odst. 5 obč. zák. je
lhůta hmotněprávní prekluzivní; nepodá-li proto nájemce žalobu podle § 711
odst. 5 obč. zák. v tam uvedené prekluzivní lhůtě, je povinen byt – po skončení
nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§ 711 odst. 2 obč. zák.) –
vyklidit. K neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nelze přihlížet až v řízení o
vyklizení bytu vedeném na základě žaloby pronajímatele v případech, kdy
nájemce, ač povinen, byt nevyklidil. V tomto ohledu je soudní praxe ustálena, o
čemž svědčí i navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ze 17. prosince
2009, sp. zn. 26 Cdo 4821/2009, a z 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 4904/2010. V
soudní praxi není pochyb ani o tom, že pokud nájemce po zániku nájemního vztahu
k bytu (resp. po právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu) byt nevyklidí, nezbývá pronajímateli
než domáhat se jeho vyklizení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna
2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009).
Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak
výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě ničím nezpochybněného
skutkového stavu dovodil, že v řízení o vyklizení bytu se již dovolatelka
nemůže úspěšně dovolat neplatnosti Výpovědi. Nelze mu proto ani důvodně
vytýkat, že „nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které mohly mít vliv na
posouzení platnosti Výpovědi“, jak to – s poukazem na okolnosti uvedené v
dovolání – činí dovolatelka.
Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§ 2
odst. 1, § 8 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č.
64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež
stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), a z částky 588,- Kč představující 21% DPH (§ 137
odst. 3 písm. a/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. března 2013
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu