26 Cdo 3440/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno – střed,
se sídlem v Brně, Dominikánská 2, proti žalované I. S., zastoupené JUDr. Ivo
Panákem, advokátem se sídlem v Brně – Veveří, Kounicova 284/39, o vyklizení
bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 271/2009, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 19
Co 97/2014-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. října 2012, č.
j. 43 C 271/2009-34, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit tam
specifikovaný byt (dále jen „byt“) „do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a
to ve lhůtě patnácti dnů po zajištění přístřeší“ (výrok I.). Současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.
října 2014, č. j. 19 Co 97/2014-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
změnil ve vyhovujícím výroku I. jen tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit do
patnácti dnů od zajištění přístřeší; v nákladovém výroku II. ho potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se
žalobkyně písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz
čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen
„o.s.ř.“), neboť otázka, zda lze přezkoumávat platnost výpovědi z nájmu bytu až
v řízení o vyklizení bytu vedeném na základě pronajímatelovy žaloby podané
poté, co nájemci marně uplynula lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti
výpovědi stanovená v § 711 odst. 5 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, v daném případě ve znění účinném do 31. října 2011 – dále jen „obč.
zák.“), byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k posouzení dovolatelkou
nastolené právní otázky dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů
(§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26
Cdo 778/2008, dovodil, že šedesátidenní lhůta podle § 711 odst. 5 obč. zák. je
lhůta hmotněprávní prekluzivní; nepodá-li proto nájemce žalobu podle § 711
odst. 5 obč. zák. v tam uvedené prekluzivní lhůtě, je povinen byt – po skončení
nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§ 711 odst. 2 obč. zák.) –
vyklidit. K neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nelze přihlížet až v řízení o
vyklizení bytu vedeném na základě žaloby pronajímatele v případech, kdy
nájemce, ač povinen, byt nevyklidil. V tomto ohledu je soudní praxe ustálena, o
čemž svědčí i navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudky z 10.
června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, z 28. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo
2693/2009, a z 2. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 2423/2012, a dále rovněž usnesení
ze 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 801/2013, proti němuž byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 12. srpna
2014, sp. zn. I. ÚS 1922/2014. V soudní praxi není pochyb ani o tom, že pokud
nájemce po zániku nájemního vztahu k bytu (resp. po právní moci rozsudku, jímž
byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu) byt
nevyklidí, nezbývá pronajímateli než domáhat se jeho vyklizení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009). Uvedené právní
závěry dovolací soud sdílí též v poměrech souzené věci a neodchyluje se od nich
ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Zastává přitom názor, že se
navíc ani nikterak neprotiví závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu z
15. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněném pod č. 30/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jak chybně uvažovala dovolatelka. Zásada, že
absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od
počátku (ex tunc) a soud k ní přihlíží i bez návrhu (tj. z úřední povinnosti),
totiž nebrání zákonodárci, aby posouzení otázky (ne)platnosti určitého právního
úkonu vyhradil samostatnému řízení a tím vyloučil, aby dotčenou otázku mohl
soud řešit v jiném řízení byť jako otázku předběžnou. O tom, že takové (nebo
přinejmenším obdobné) případy existují (jsou možné), třebaže nejsou příliš
četné, vypovídá nejen shora uvedená judikatura, ale např. i rozhodnutí
uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/1969, 5/2000,
51/2002, 53/2006, 10/2007 a 58/2012.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že
v daném řízení o vyklizení bytu (vedeném na základě žaloby pronajímatele podané
po marném uplynutí lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi
stanovené v § 711 odst. 5 obč. zák.) se již dovolatelka nemůže úspěšně dovolat
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, neodchýlil se od citované judikatury; jeho
rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe, od níž není důvod se
odchýlit ani v poměrech projednávané věci.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237
o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu