33 Odo 142/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) M. K. a b) I. K., zastoupených JUDr. P. D., advokátem proti
žalovanému J. P., o výměnu věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 9 C 89/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 29. září 2005, č. j. 29 Co 213/2005-82, takto :
I. Dovolání se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. února 2005, č. j. 9 C 89/2003-62,
zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyměnit žalobcům zde
specifikovanou celokoženou soupravu, která vykazovala vady, za bezvadnou
soupravu téže značky, typu a provedení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
účastníků a státu (výroky II. a III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
29. září 2005, č. j. 29 Co 213/2005-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jako podnikatel a s předmětem
podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží provozoval
v období od 1. 10. 1996 do 31. 3. 2003 provozovnu v P. Dne 27. 3. 2001 zde
žalobci zakoupili celokoženou sedací soupravu sestávající z trojsedáku a dvou
křesel potaženými materiálem laguna braun, hnědé barvy, se středně pevnou
výplní sedáku (dále jen „sedací souprava“), za kupní cenu 125.000,- Kč. Dne 5. 4. 2001 tuto sedací soupravu v provozovně žalovaného reklamovali s tím, že část
kůže na vnitřní straně opěrky křesla je odlepena a na viditelných místech jsou
pomocné čáry. Požadovali odstranění vytčených vad nebo výměnu vadné věci za
bezvadnou. Žalovaný reklamaci téhož dne odmítl s tím, že není důvodná. Odpověď
na reklamaci opatřil svým podpisem a otiskem razítka podnikatele s uvedením
adresy provozovny na P. Dopisem ze dne 13. 4. 2001 adresovaným na adresu
provozovny žalovaného v P. žalobci opětovně reklamovali předmětnou sedací
soupravu s tím, že využívají práva odstoupit od smlouvy; požadovali vrácení
kupní ceny. Tento dopis zůstal uložen na místně příslušné poště, neboť nebyl
žalovaným vyzvednut. To, že sedací souprava vykazuje vady, a to jizvy kůže a
viditelné pomocné čáry od speciální voskové tužky a oddělení usně na spodních
stranách opěradel křesel, vyplynulo jak ze znaleckého posudku, který dne 13. 3. 2001 vypracoval J. S., soudní znalec v oboru kůže a kožešiny, tak ze znaleckého
posudku, který dne 2. 5. 2004 vypracovala J. H., soudní znalkyně z téhož oboru. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěly soudy obou stupňů
shodně k závěru, že právní vztah založený kupní smlouvou, kterou účastníci
uzavřeli dne 27. 3. 2001, zanikl v důsledku platného odstoupení žalobců od této
smlouvy, jež učinili dopisem ze dne 13. 4. 2001 poté, kdy žalovaný jejich
předchozí reklamaci ze dne 5. 4. 2001 odmítl jako neoprávněnou. Jestliže
žalobci využili svého práva a odstoupili od kupní smlouvy, pozbyli tím nárok na
výměnu vadného zboží za bezvadné. Platným odstoupením od kupní smlouvy totiž
došlo ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. k jejímu zrušení s právními účinky ex
tunc a smluvním stranám vznikla povinnost podle § 457 obč. zák. vrátit si
vzájemně vše, co podle zrušené smlouvy dostali. Doručení reklamace s
odstoupením od smlouvy posoudily soudy podle § 625 obč. zák. ve spojení s § 19
odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění (dále
jen „zákon o ochraně spotřebitele“), podle nichž s výjimkou případů, kdy je k
provedení opravy určena jiná osoba, je prodávající povinen přijmout reklamaci v
kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment
prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě
podnikání. Uzavřely, že pokud žalobci jako spotřebitelé adresovali dopis, v
němž uplatnili právo z odpovědnosti za vady, resp.
jímž odstoupili od kupní
smlouvy, na provozovnu žalovaného v P., v níž vadnou sedací soupravu zakoupili,
dostala se tato písemnost do sféry dispozice žalovaného a byla řádně doručena,
ačkoliv si ji žalovaný na příslušné poště nepřevzal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Zásadní
shledávají otázku „kdy a za jakých podmínek dochází k účinnému odstoupení od
kupní smlouvy uzavřené v obchodě“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k
účinnému odstoupení od kupní smlouvy došlo již pouhým uložením zásilky
obsahující právní úkon odstoupení od smlouvy na poště. Namítají, že odstoupení
od smlouvy může být účinné teprve dnem, kdy je projev vůle oprávněné strany od
smlouvy odstoupit fakticky doručen druhé straně, s výjimkou § 70 odst. 5
živnostenského zákona platného ke dni 13. 4. 2001, který stanoví fikci
doručení, k níž dochází třetím dnem od uložení zásilky adresované do místa
podnikání. Oproti odvolacímu soudu pak prosazují názor, že v daném případě
nedošlo k účinnému odstoupení od kupní smlouvy, neboť odstoupení bylo
adresováno pouze do provozovny žalovaného, takže podmínky pro fikci doručení
nenastaly. Dále žalobci namítají, že soudy „věc posuzovaly podle obecných
ustanovení občanského zákoníku o kupní smlouvě, když na případ se vztahují
speciální ustanovení o kupní smlouvě uzavřené v obchodě“. Navrhli, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci jej vyzvali k vrácení
peněz oproti vrácení vadné sedací soupravy rovněž dopisem ze dne 9. 10. 2002,
jenž mu byl řádně doručen. Tvrzení, že neobdržel odstoupení od smlouvy,
považuje v současné procesní situaci za ryze účelové. Pro případ, že by kupní
smlouva nebyla platně zrušena, připomíná rozsah a charakter vad s tím, že
žaloba na výměnu věci nemůže obstát.
Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl
sice vydán po 1. 4. 2005, avšak stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona
č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení
o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami (žalobci), při splnění
podmínky stanovené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou,
zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí
§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání dána § 237 odst. 1 písm.
b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Přípustnost dovolání tak
může být založena pouze za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním
významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro
posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem
(tj. těch, které jsou určující nejen pro konkrétní spor, ale mají též obecný
dopad).
V daném případě je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí žalobci spojován
s posouzením, zda účinně odstoupili od kupní smlouvy. Oproti odvolacímu soudu
žalobci v dovolání prosazují názor, že od kupní smlouvy nemohli účinně
odstoupit, neboť písemnost ze dne 13. 4. 2001 obsahující jejich jednostranný
právní úkon odstoupení od smlouvy byla adresována „pouze do provozovny“
žalovaného v Praze 7 a žalovaný si ji na poště nevyzvedl; nenastaly tudíž
podmínky pro fikci doručení ve smyslu § 70 odst. 5 živnostenského zákona
platného ke dni 13. 4. 2001. Závěr, že žalobci dopisem z 13. 4. 2001 odstoupili
od kupní smlouvy (a pozbyli tím nárok na výměnu věci), byl pro rozhodnutí
odvolacího soudu rozhodující a vymezená právní otázka má zásadní význam z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Dovolací soud shledal v rozsahu
takto vymezeného dovolacího přezkumu napadený rozsudek po právní stránce
zásadně významným a dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
přípustné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelé
žádnou z uvedených vad nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu
spisu.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Podle § 625 obč. zák. práva z odpovědnosti za vady se uplatňují u
prodávajícího, u kterého věc byla koupena. Je-li však v záručním listě uveden
jiný podnikatel určený k opravě, který je v místě prodávajícího nebo v místě
pro kupujícího bližším, uplatní kupující právo na opravu u podnikatele určeného
k provedení záruční opravy. Podnikatel určený k opravě je povinen opravu
provést ve lhůtě dohodnuté při prodeji věci mezi prodávajícím a kupujícím.
Podle § 19 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění
platném k 30. 4. 2001, s výjimkou případů, kdy je k provedení opravy určena
jiná osoba, je prodávající povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v
níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo
poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání. Podle odst. 2
citovaného ustanovení v provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen
pracovník pověřený vyřizovat reklamace.
Podle § 45 odst. 1 obč. zák. projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od
okamžiku, kdy jí dojde.
Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského
zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že
se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení
„dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních
předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s
jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností
chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty
případy, kdy adresát hmotněprávního úkonu nabyl objektivní příležitost seznámit
se s obsahem písemnosti obsahující takový úkon. Přitom není nezbytné, aby se
adresát skutečně seznámil s obsahem daného hmotněprávního úkonu, dostačuje, že
měl objektivně možnost seznat jeho obsah. Dojití projevu vůle do sféry adresáta
dovršuje proces vzniku jednostranného právního úkonu; od tohoto okamžiku je
právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat
(srov. Občanský zákoník – komentář, Jehlička, Švestka, Škárová a kol., 8.
vydání, rok 2003, nakladatelství C. H. Beck Praha, či rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, ze dne 15.
ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, uveřejněné v časopise Soubor civilních
rozhodnutí Nejvyšší soudu, sešit 28/2004, C 2437 (dále jen „Soubor“), ve
spojení s rozhodnutím Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2005,
sp. zn. I. ÚS 177/04). V rozsudku ze dne 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo
864/2004, uveřejněném v Souboru pod C 3314, Nejvyšší soud uzavřel, že měl-li
nájemce bytu objektivně možnost na základě oznámení pošty vyzvednout si
uloženou žalobu obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem
dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, nastaly hmotněprávní účinky
výpovědi v okamžiku, kdy nájemce (žalovaný) i přes oznámení o uložení zásilky
této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky nevyužil.
Jestliže žalovaný v projednávané věci měl objektivně možnost na základě
oznámení příslušné pošty vyzvednout si písemnost obsahující jednostranný právní
úkon žalobců (tj. výtku vad věci a sdělení, že uplatňují právo odstoupit od
kupní smlouvy) a seznámit se s jejím obsahem, pak nastaly hmotněprávní účinky
odstoupení od kupní smlouvy, tedy došlo ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. k
jejímu zrušení. Tímto okamžikem se stal hmotněprávní úkon odstoupení od kupní
smlouvy perfektním. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že to byli sami
žalobci, kteří provedli volbu konkrétního způsobu zjednání nápravy. Dovolací
argument, že v daném případě nemohlo dojít k fikci doručení ve smyslu § 70
odst. 5 zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění platném k
30. 4. 2001 (dále jen „živnostenský zákon“), neboť žalovanému bylo odstoupení
od smlouvy adresováno pouze do jeho provozovny, je nepřípadný. Ustanovení § 70
odst. 5 živnostenského zákona se vztahuje výlučně na úpravu veřejnoprávních
vztahů mezi subjekty vyplývajících z tohoto zákona a nelze jej proto aplikovat
na soukromoprávní vztah, o který jde v posuzované věci; právo žalobců z
odpovědnosti za vady a nárok odstoupit od kupní smlouvy vyplývá z příslušných
ustanovení občanského zákoníku a tímto zákonem se tudíž řídí i notifikace
těchto práv.
Ze shora řečeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, když dospěl k závěru,
že v posuzovaném případě došlo k účinnému odstoupení žalobců od kupní smlouvy
uzavřené dne 27. 3. 2001, jež mělo za následek její zrušení od počátku (§ 48
odst. 2 obč. zák.) a mezi účastníky došlo ke vzniku synallagmatické povinnosti
ve smyslu § 457 obč. zák. vydat si vše, co na základě zrušené smlouvy obdrželi.
Žalobci se již nemohou úspěšně domáhat výměny vadné věci za bezvadnou, která je
značkou, typem a provedením shodná s původně odevzdanou.
Protože se žalobcům nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku ve věci
samé, dovolací soud jejich dovolání podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy
žalovanému, který byl v řízení úspěšný, nevznikly žádné prokazatelné náklady,
na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobcům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu