28 Cdo 3391/2016

28 Cdo 3391/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a

soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně A. T., P.,

zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční

1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v

Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se

sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 304.580 Kč s příslušenstvím, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 128 EC 3/2009, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 25 Co

452/2015-312, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2015, č. j. 128 EC

3/2009-281, ve výrocích I., III., IV. i V. a rozsudek Městského soudu v Praze

ze dne 4. února 2016, č. j. 25 Co 452/2015-312, se zrušují a věc se vrací v

naznačeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud přitakal

tvrzení žalobkyně, jež se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného

obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním pozemku spoluvlastněného

žalobkyní v období od 21. 1. 2007 do 21. 1. 2009. Vzal za zjištěné, že

žalobkyni byl rozhodnutím pozemkového úřadu vydán pozemek (respektive jeho

ideální díl ve výši 4/6 pozemku) p. č. 2014/278 v k. ú. Ch., jenž je využíván

veřejností jako park. Souhlas s užíváním pozemku žalobkyní nebyl dán a užívací

vztahy mezi žalovaným a žalobkyní nebyly žádným způsobem upraveny, pročež

žalobkyni vzniklo právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení nabytého

žalovaným plněním bez právního důvodu dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť

žalobkyně není povinna bezplatně strpět omezení svého vlastnického práva

užíváním pozemku jako veřejného prostranství. Výši bezdůvodného obohacení pak

soud stanovil s přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu žalobkyně dle

cenového předpisu, neboť v rozhodném období byla výše nájemného za pozemky

užívané k nekomerčním účelům regulovaná cenovými výměry Ministerstva financí. Za nepřípadnou měl krom jiného výtku ohledně nedostatku pasivní věcné

legitimace na straně žalovaného. Městské části nemají vlastní majetek a ze

zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, vyplývá, že pouze spravují

majetek žalovaného. Jelikož část Centrálního parku umístěnou na pozemku

žalobkyně nevlastní městská část, nýbrž žalovaný, nelze dovozovat nedostatek

pasivní věcné legitimace na jeho straně (soud v tomto odkázal na usnesení

Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). S ohledem na předestřenou

argumentaci tedy bylo žalobě jako důvodné vyhověno. Uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 25

Co 250/2012-88, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího

řízení (výrok II.). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo

1064/2005 rovněž přitakal závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně

žalovaného, neboť absence úpravy obecného užívání veřejného prostranství v

občanskoprávní rovině si žádá, aby byla žalobkyni poskytnuta náhrada za užívání

dotčeného pozemku. Za správný je tedy možné mít závěr soudu prvního stupně, že

se užíváním pozemku jako veřejného prostranství obohacuje obec na úkor

vlastníka pozemku, pročež odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako

věcně správné potvrdil. K dovolání žalovaného přezkoumal zmíněná rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je

rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 3684/2013-126, zrušil a věc vrátil

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil úsudku

soudů nižších stupňů stran vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně

jakožto majitelky pozemku, jenž je užíván pro potřeby všech jako veřejné

prostranství, avšak neztotožnil se s jejich závěry ohledně pasivní věcné

legitimace žalovaného ve sporu. Zdůraznil, že je zapotřebí přihlédnout ke

specifikům samosprávného uspořádání hlavního města Prahy (viz zákon č.

131/2000

Sb., o hlavním městě Praze), pročež, nebylo-li ozřejměno, z jakého důvodu je za

dané situace považován právě žalovaný (a nikoliv městská část) za subjekt, jenž

pomocí sporného pozemku plní zákonem uložené povinnosti a uspokojuje potřeby

svých občanů, jež by jinak musel naplňovat jiným způsobem, nemůže jeho

rozhodnutí obstát jako správné. Dále vyjádřil názor, že z počínání žalobkyně,

jež neusilovala o jinou formu uspokojení svého restitučního nároku, nelze bez

dalšího usuzovat na její souhlas s bezplatným užíváním pozemku. Rovněž

povinoval soudy vypořádat se s námitkami zpochybňujícími vhodnost stanovení

výše bezdůvodného obohacení cenovým předpisem s ohledem na nižší lukrativnost

nemovitosti, neboť výše regulovaného nájemného dle výměru Ministerstva financí

není zcela fixní a neovlivnitelná stavem a polohou konkrétního pozemku, jelikož

představuje toliko horní hranici dosažitelného nájemného. Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, č. j. 128 EC

3/2009-281, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 304.580 Kč s

příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 282.146,66 Kč s příslušenstvím

zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky

III. – V.). Soud prvního stupně opětovně vyslovil názor, že se žalovanému v

rozhodném období dostalo bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve

smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. Závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaného

odůvodnil tím, že tento užívá celý pozemek, nikoliv jen 2/6 jeho plochy, o

nichž uzavřel s menšinovými spoluvlastníky nájemní smlouvy. V rámci delimitace

stavby Centrálního parku došlo na straně žalovaného mimo jiné k převzetí

závazků z právních vztahů vzniklých užíváním plochy nad rámec jeho oprávnění,

tedy i z bezdůvodného obohacení. Za nelogickou označil situaci, užíval-li by

žalovaný celý pozemek, z toho 2/6 jeho plochy na základě nájemních smluv, avšak

náhrady za bezesmluvní užívání zbylých 4/6 by se žalobkyně měla domáhat po

městské části Praha 11. Odmítl argumentaci žalovaného rozporující existenci

bezdůvodného obohacení poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, s tím, že v jeho části označené „obiter dictum“ nejsou

vyjádřena nosná pravidla, o něž se výrok daného rozhodnutí opíral. Výši

bezdůvodného obohacení stanovil na základě znaleckého posudku zohledňujícího

specifika pozemku částkou 304.580 Kč. K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v

Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 25 Co 452/2015-312, ve

výrocích I., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního

stupně, ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shodně posoudil otázku pasivní

věcné legitimace žalovaného, zakládaje svůj úsudek na skutečnosti, že žalovaný

jako stavebník a investor převzal na základě delimitačního protokolu ze dne 7. 9. 2006 veškerá práva a povinnosti související se stavbou – ukončení

Centrálního parku.

Využíval-li žalovaný předmětný pozemek jako součást

Centrálního parku, neshledal důvod ze souhrnu práv a povinností k němu se

vztahujících vyloučit právě povinnost vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. Svou úvahu pak uzavřel konstatováním, že v daném případě nešlo o plnění veřejné

funkce městské části ve vztahu k péči o pozemek představující veřejnou zeleň,

neboť všechny tyto povinnosti převzal žalovaný. Nadto závěru, že je pozemek

užíván pro potřeby obyvatel městské části Praha 11, nesvědčí rozsah a účel

využití parku, jenž je přístupný všem. Obdobně jako obvodní soud odmítl

argumentaci žalovaného nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14 a stejně tak se ztotožnil s jeho názorem týkajícím se výše

bezdůvodného obohacení, přičemž námitku žalovaného stran nezohlednění

prostředků vynaložených na údržbu parku městskou částí odvolací soud odmítl

jako nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Posledně uvedené rozhodnutí napadl žalovaný dovoláním, jehož

přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v potřebě judikaturou již

vyřešenou otázku vzniku bezdůvodného obohacení ve skutkově obdobných případech

posoudit jinak. V této souvislosti poukazuje opakovaně na nález Ústavního soudu

ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, shodně jako na něj navazující nález ze

dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a předkládá dovolacímu soudu náhled,

dle něhož by podobné situace, v nichž se vlastník pozemku představujícího

veřejné prostranství a získaného podle zákona o půdě domáhá vydání bezdůvodného

obohacení, měly být řešeny vzhledem k vědomosti restituentů o konkrétním

způsobu užívání pozemku tak, že za daných okolností bezdůvodné obohacení

nevzniká. Odchylně od ustálené judikatury pak dle něj byla posouzena otázka

jeho pasivní věcné legitimace, která by v intencích konkrétních rozhodnutí

dovolacího soudu, na něž odkazuje, měla svědčit městské části Praha 11, na

jejímž území se park nachází a která jej udržovala, a zajišťovala tak veřejnou

funkci uspokojování potřeb svých obyvatel. Na splnění řečeného aspektu ve

vztahu k žalovanému nelze usuzovat ani z faktu, že má v úmyslu uskutečnit

projekt revitalizace dotčeného parku, jež ovšem nebyla prozatím započata. Rovněž v rozporu s konstantní judikaturou posoudil odvolací soud včasnost

(respektive opožděnost) uplatnění námitky nutných nákladů vynaložených na

údržbu parku. Vzhledem k vylíčenému navrhuje žalovaný zrušení rozsudku

odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež se ztotožnila s právním posouzením věci

soudy nižších stupňů a nadto pouze poukázala na kontraktační snahy obou

účastníků, jež by měly vést k prodeji pozemku žalovanému. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,

kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle

§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem

vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na dovolání lze pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení. Soudům nižších stupňů je možné přisvědčit v závěru o vzniku bezdůvodného

obohacení na úkor žalobkyně, jejíž pozemek je využíván pro potřeby všech jako

veřejné prostranství. Dovolatelova argumentace byla v tomto směru Nejvyšším

soudem vypořádána již v jeho předchozím rozsudku v téže věci (sp. zn. 28 Cdo

3684/2013), na nějž lze pro stručnost odkázat, neboť v něm byly žalovanému

zpřístupněny důvody rozhodnutí, jakož i odkazy na příslušnou judikaturu. K nově

doplněné argumentaci dovolatele dílčími závěry vyslovenými Ústavním soudem v

jeho nálezech ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015,

sp. zn. II. ÚS 536/14, je pak vhodné poukázat na jejich reflexi v judikatuře

dovolacího soudu (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, či ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, a jeho

usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015), jíž bylo konstatováno,

že žalovaným akcentovaná pasáž označená jako obiter dictum nepatří k nosným

důvodům rozhodnutí, přičemž není možné ani uzavřít, že by řečenými nálezy

Ústavní soud sledoval revizi, či popření své předchozí judikatury, což ostatně

potvrdil i v dovolatelem citovaném usnesení ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS

1208/15 (konkrétně srovnej bod 13 tohoto rozhodnutí). Úsudek o vzniku

bezdůvodného obohacení nemůže zvrátit ani způsob, jímž žalobkyně vlastnictví k

předmětnému pozemku nabyla, z něhož dovolatel usuzuje na souhlas s jeho

bezplatným užíváním. I na námitky orientované naznačeným směrem Nejvyšší soud

reagoval v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, na nějž proto opakovaně odkazuje. Vzhledem k uvedenému dovolací soud ani v dané věci neshledal důvod, pro nějž by

bylo nutné judikaturou již vyřešenou otázku vzniku bezdůvodného obohacení

posuzovat jinak. Dovolání lze ovšem považovat za přípustné, brojí-li proti závěru o pasivní

věcné legitimaci žalovaného, k němuž soudy dospěly v rozporu s rozhodovací

praxí soudu Nejvyššího. Ta se ustálila v názoru, že povinnost k poskytnutí

náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák.

vlastníku pozemku, jenž je užíván jako

veřejné prostranství, se zásadně upíná k obci, ovšem v případě hlavního města

Prahy je zapotřebí zohlednit specifika jejího samosprávného uspořádání ve

smyslu zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (srovnej mimo jiné

rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, či ze

dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013). Na základě toho je k vydání takto

získaného bezdůvodného obohacení zpravidla příslušná městská část

obhospodařující pozemek užívaný jako veřejná zeleň, jež prostřednictvím něj

plní svou zákonnou povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území, jakož i

saturování potřeb svých obyvatel. Uvedené zde bylo připomenuto již v odůvodnění

předcházejícího kasačního rozhodnutí, nicméně i přesto soudy nižších stupňů

pasivně věcně legitimovaným shledaly dovolatele. Odůvodnil-li pak městský soud

řečený závěr tím, že žalovaný převzal veškerá práva a povinnosti jako stavebník

a investor v souvislosti se stavbou „ukončení Centrálního parku“, mezi něž

počítá i závazky z případného bezdůvodného obohacení, opomenul, že okolnost,

jaký subjekt zajišťuje výstavbu určitého areálu (zde uskutečňuje revitalizaci

parku), ještě sama o sobě nedeterminuje okruh osob, k zajištění jejichž potřeb

je daný projekt realizován (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne

4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013). V právě citovaném judikátu, jenž se

týkal sporu mezi týmiž účastníky vyplývajícího z užívání identické nemovitosti

v odlišném časovém období (a od nějž se tedy v duchu zásady předvídatelnosti

soudního rozhodování nelze bez přesvědčivého zdůvodnění odchýlit), přitom

dovolací soud zdůraznil, že ani tvrzené převzetí závazků založených smlouvami o

nájmu pozemků, na nichž je situován sporný park, by nepostačovalo k učinění

závěru o přesunu povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného obecným

užíváním pozemku ve spoluvlastnictví žalobkyně na žalovaného. Pakliže by soudy

měly za to, že zde byl učiněn právní úkon, jímž došlo k převzetí závazku (v

občanskoprávním smyslu) z bezdůvodného obohacení získaného na úkor žalobkyně v

rozhodném období, musely by takovýto akt náležitě identifikovat, respektive

časově situovat (mělo-li by dané převzetí být obsaženo v protokolu č. 7/2006

ze dne 7. 9. 2006, bylo by nutné věnovat pozornost otázce, zda se jednalo o

úkon časově předcházející období, v němž byl získán majetkový prospěch řešený v

aktuální kauze). Ze skutečnosti, že žalovaný financuje či jinak zajišťuje obnovu parku, přitom

nelze bezprostředně dovozovat, že se zavázal i k náhradě za bezdůvodné

obohacení vzniknuvší užíváním příslušného dílu ve vlastnictví žalobkyně jako

veřejného prostranství neomezeným okruhem osob. Třebaže je pochopitelná snaha

žalovaného být na znovuoživení parku zainteresován a finančně či jinak je

podpořit, nevyvrací tato ještě fakt, že je zmíněná činnost primárně úkolem

příslušné městské části.

Byla-li v dotčeném období předmětná nemovitost

využívána k rekreaci obyvatel jako veřejná zeleň – park (navzdory soudy

používané a poněkud zavádějící formulaci o užívání pozemku žalovaným pro

realizaci stavby – ukončení Centrálního parku nebylo v řízení nikterak

zpochybněno, že sporné využití předmětného pozemku v letech 2007 až 2009 mělo

povahu jeho obecného užívání neohraničenou veřejností, nikoli kupříkladu

stavební činností směřující k realizaci investičního projektu), tíží povinnost

k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezesmluvním užívání

odpovídajícího dílu nemovitosti zpravidla příslušnou městskou část, na jejímž

území se tento nachází (srovnej opět shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího

soudu, zejména pak rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Pokud jde o úvahu, dle

níž Centrální park svým významem částečně přesahuje hranice městské části, z

čehož by měla plynout pasivní věcná legitimace žalovaného, sluší se podotknout,

že tuto kvalitu by zajisté bylo možné přiřknout i řadě jiných veřejně

přístupných prostranství, čímž však není nikterak negována skutečnost, že se v

zásadě jedná o urbánní prvky, jež ze své povahy slouží v první řadě svému

bezprostřednímu okolí. Nejvyšší soud tak nepokládá za přesvědčivě vytěsněný

úsudek, podle něhož zmiňovaný park vykazuje nejužší vazbu s potřebami obyvatel

městské části, již je tudíž přiléhavé pokládat za subjekt povinný z hlediska

projednávaného nároku na vydání nabytého majetkového prospěchu. Závěr

odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného tak nelze mít pro

nesoulad se zmíněnou judikaturou za správný. Vzhledem k vylíčenému pochybení soudů v posouzení pasivní věcné legitimace

žalovaného se v dané situaci jeví nadbytečným, aby se Nejvyšší soud věnoval

další v dovolání nastíněné otázce týkající se hodnocení včasnosti uplatnění

námitky nutných nákladů vynaložených městskou částí v souvislosti s údržbou

parku. Jelikož bylo dovolání žalovaným podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího

soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení. Jelikož důvody, pro něž byl zrušen,

platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčené

části i toto rozhodnutí a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 2, věta druhá, o. s. ř.), v němž je soud podle § 243g odst. 1, části

první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními

názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud

v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.