USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Z. Š., zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se
sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti žalovanému A. I.,
zastoupenému JUDr. Josefem Houdkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Nad
Přehradou 2311, o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky 1 500 Kč, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 13/2017, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2017, č. j. 11 Co
280/2017-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
5. 6. 2017, č. j. 17 C 13/2017-66, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena
povinnost vydat žalobkyni odvětvený kmen smrku, skládající se z pěti
třímetrových částí, o průměrné tloušťce kmene 40 cm, a pro případ nemožnosti
jeho vydání, nebo vydání některé části, mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni
částku 300 Kč za každý kus kmene, dohromady tedy částku 1 500 Kč, vše do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 11 Co 280/2017-115, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Od počátku namítala, že byl nedostatečně zjištěn
skutkový stav, nebyly provedeny důkazy, které navrhovala, nedošlo k provedení
důkazu ohledáním na místě samém, když žalovaný ani neoznačil na fotografiích
místo, kde ležely jeho dva vyvrácené smrky. Odvolací soud ohledání na místě
samém nenařídil ani nezdůvodnil neprovedení tohoto důkazu. V důsledku toho
nebyla vyřešena otázka (ne)existence dvou pařezů po dvou vyvrácených smrcích
žalovaného, které žalovaný dne 17. 1. 2014 dle svého tvrzení odstraňoval. Na
této stěžejní otázce namísto subjektivní svědecké výpovědi svědka M. závisí
uplatnění práva na vydání smrku. Podle žalobkyně nebyly provedeny všechny
navržené důkazy, nebylo o nich rozhodnuto, což zakládá nepřezkoumatelnost
napadených rozhodnutí. Opakuje dřívější tvrzení, zpochybňuje závěr odvolacího
soudu, že svědectví svědka M. je zcela jednoznačné. Soud se těmito námitkami
nezabýval, přitom je to právě žalovaný, kdo má ve shodě s rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1494/2008 povinnost tvrzení a důkazním
skutečnostem, kterými odůvodňuje své hmotněprávní námitky. Má za to, že je
především na žalovaném, aby prokázal svá tvrzení, přičemž žalovaný břemena
tvrzení a důkazní neunesl, neboť není najisto postaveno, zda musel manipulovat
důvodně se stromem žalobkyně. Nesprávné právní posouzení věci pak spočívá v
mylném posouzení neunesení důkazního břemene, kdy část důkazního břemene měla
být na straně žalovaného. Rozhodnutími byl porušen i princip předvídatelnosti a
legitimního soudního očekávání, neboť žaloba nebyla podána bezdůvodně. Byly
porušeny zásady bezprostřednosti, veřejnosti, ústnosti, volného hodnocení
důkazů a proporcionality. Přípustnost dovolání spatřuje v odchýlení se soudů od
judikatury dovolacího soudu v pominutí návrhu na ohledání na místě samém, v
nesprávném rozdělení důkazního břemene, v tom, že soudy vycházely jen z
částečných skutkových tvrzení; v postupu nižších soudů spatřuje závažné
pochybení představující vadu řízení, což mohlo mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a ve svém důsledku znamená zásah do práva na spravedlivý
proces a práva na ochranu jejího majetku. Vzhledem k tomu, že z argumentace
žalovaného ani z rozhodnutí obou soudů nevyplývá existence pařezů po
vyvrácených smrcích žalovaného, jedná se o rozpor s dobrými mravy. Neprokázání
existence pařezů bez nařízení ohledání na místě samém jí nemůže jít k tíži a
být důvodem k zániku jejího nároku na vydání věci, eventuálně finanční náhrady
ve výši 1 500 Kč. V souvislosti s dobrými mravy odkazuje na rozhodnutí sp. zn.
31 Cdo 3931/2013. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které
ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013
(uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz
)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud,
neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se
potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky
přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu
se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Ačkoliv dovolatelka předesílá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ve
skutečnosti nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud
zabývat, taková otázka se pak nepodává ani z obsahu dovolání.
Dovolatelka dovoláním rozsáhle rozporuje zjištěný skutkový stav, jakož i závěr
o neunesení důkazního břemene. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci, pročež zjištěným skutkovým stavem (hodnocením provedených
důkazů a závěrům z nich dovozených) není oprávněn dovolací soud se zabývat. Z
toho logicky vyplývá, že v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem nelze
vymezit ani otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Co se pak týče
závěru o neunesení důkazního břemene, jedná se o závěr skutkový [k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010
(dostupné na www.nsoud.cz)], pročež ani ten dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Stran námitky dělení důkazního břemene lze uvést, že při uplatnění nároku na
vydání věci je žalobce povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické
právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho
věci; naopak žalobce není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále
neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným,
leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 (uveřejněný pod
č. C 5 580 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014
(uveřejněný pod č. C 13 838 v Souboru)].
V poměrech dané věci bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala okolnosti, na které
platné právo váže nabytí vlastnického práva (jejich existence, resp. vlastnické
právo žalobkyně, nebyla mezi účastníky sporná), jakož i skutečnost, že se
žalovaný chopil držby (či detence) části kmene jejího stromu (tuto skutečnost
žalovaný popíral). Není sporu o tom, že žalovaný se kmenem stromu žalobkyně
manipuloval, což sám přiznal a dosvědčil to i svědek M. I kdyby snad bylo lze
dovodit, že lze tuto manipulaci považovat za převzetí držby či detence, učinily
soudy obou stupňů na základě svědecké výpovědi svědka M. skutkový závěr o tom,
že žalovaný a zmíněný svědek strom rozřezali a toliko posunuli, aby mohli
odstranit jiné dva stromy žalovaného, kmen strom žalobkyně přitom neodváželi. Z
toho je zřejmé, že by žalovaný unesl své důkazní břemeno ohledně toho, že
pozbyl držbu či detenci ke kmeni stromu žalobkyně tím, že ponechal rozřezaný
strom ležet na zemi, žalobkyně přitom neprokázala, že by žalovaný znovu tuto
držbu či detenci nabyl, tedy že si žalovaný nakonec kmen stromu žalobkyně
odvezl.
Žaloba byla založena na základním tvrzení, že žalovaný její strom (smrk)
rozřezal a odvezl. Soudy však na základě hodnocení provedeného dokazování vzaly
za prokázáno, že žalovaný kmen stromu neodvezl. Jestliže pak neprovedly
ohledání na místě samém, bylo to zjevně z důvodu, že tento důkaz nemohl z
povahy věci prokázat její základní tvrzení o držbě (detenci) žalovaného,
potažmo odvoz kmene stromu žalovaným. Navrhovala-li (snad) žalobkyně tento
důkaz ke zpochybnění závěru, že žalovaný se svědkem M. odvezli dva stromy
žalovaného z jeho pozemku – zřejmě vedena úvahou, že z ohledání na místě samém
by při absenci dvou pařezů byla zpochybněna skutková verze prezentovaná
žalovaným – pak takový důkaz považoval odvolací soud zjevně za nadbytečný,
neboť skutkový závěr o odvozu dvou stromů žalovaného vzal jednoznačně za
prokázaný z výpovědi svědka M., ve vztahu k níž uvedl, že „je toto svědectví
zcela jednoznačné, výpověď svědka nebyla ze strany žalobkyně nikterak
relevantně zpochybněna, nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by tuto výpověď
znevěrohodňovaly“. Ostatně samotná skutečnost, že na konci roku 2017, kdy
rozhodoval odvolací soud, by případně na pozemku žalovaného nebyly nalezeny
pařezy, nemusí být (a ani není) bez dalšího důkazem, že v roce 2014 neřezal
žalovaný na svém pozemku své spadlé smrky, a už vůbec ne důkazem, že v roce
2014 žalovaný odvezl kmen stromu žalobkyně.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že nalézací soudy sice ve svých
rozhodnutích použily formulaci o „neprokázání“ rozhodných skutečností pro
žalobkyní uplatněný nárok, z odůvodnění jejich rozhodnutí však vyplývá, že
rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu věci způsobem, který odpovídal
procesní obraně žalovaného, že strom žalobkyně neodvezl. Rozhodnutí nalézacích
soudů tak ani není založeno na neunesení důkazního břemene, ale na zjištěném
skutkovém stavu, s nímž však žalobkyně nesouhlasí.
Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31
Cdo 3931/2013 (uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.), v souvislosti s dobrými mravy je v dané věci
nepřiléhavý. Jednak není dovolacímu soudu zřejmé, v čem konkrétně by měl rozpor
s dobrými mravy spočívat, jednak soudy nižších stupňů učinily závěr o neunesení
důkazního břemene, pročež zde z povahy věci rozpor s dobrými mravy nemůže být
dán.
Stran tvrzených vad řízení je třeba uvést, že dovolatelka v jejich souvislosti
řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání ve smyslu výše uvedené
judikatury, když z dovolání se nepodává, jakou konkrétní otázku procesního
práva by měl dovolací soud vyřešit. Dovolatelka tak v této souvislosti zůstala
toliko v rovině tvrzených vad řízení, jimiž by se dovolací soud mohl ve shodě s
§ 242 odst. 3 o. s. ř. zaobírat až tehdy, když shledá z jiného důvodu dovolání
přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn.
22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Na uvedeném nic nemění ani v obecné rovině tvrzené
porušení práva na spravedlivý proces a zásad civilního sporného řízení, neboť i
v takovém případě musí být zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit
a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu