28 Cdo 3025/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně AMTRAK s.r.o., IČ 259 62 272, se sídlem v Praze 10, V Korytech 3234,
zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 29,
proti žalovanému městu Špindlerův Mlýn se sídlem ve Špindlerově Mlýně,
Svatopetrská 173, zastoupenému JUDr. et. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, o zaplacení 52.560,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 16/2012, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.
listopadu 2012, č. j. 26 Co 515/2012-91, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 52.560,- Kč s příslušenstvím
s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku, jehož část (o velikosti 144 m2) je
minimálně od 1. ledna 2010 veřejným prostranstvím, které užívají občané
žalovaného.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 20. července 2012, č. j. 9 C
16/2012-75, určil, že žalobou uplatněný nárok je co do základu dán (výrok I.),
s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí o věci (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního
stupně za zjištěné, že žalobkyně je vlastníkem stavební parcely č. 187, o
výměře 803 m2, v obci a k. ú. Špindlerův Mlýn (dále jen „pozemek“ nebo
„parcela“), a že žalovaný vydal dne 17. 5. 2011 obecně závaznou vyhlášku č.
1/2011, v jejíž příloze č. 1 jsou jmenovitě uvedeny pozemky, které tvoří
veřejné prostranství, přičemž mezi těmito je uvedena i sporná parcela a veřejné
prostranství je v jejím případě specifikováno slovy „před bývalým Rekreantem“.
Citovaná vyhláška pak vedle definice veřejného prostranství (§ 18 odst. 1
vyhlášky) upravuje i poplatky za jeho užívání. Na jejím základě pak žalovaný
vyměřil poplatek za užívání veřejného prostranství – umístění předzahrádky
restaurace na pozemku – částkou 36.900,- Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je omezena ve
výkonu svého vlastnického práva k části parcely, která má povahu veřejného
prostranství a je užívána veřejností (obyvateli a návštěvníky města) jako
komunikace pro pěší – chodník. Za takovéto omezení musí žalovaný poskytnout
žalobkyni náhradu, jež odpovídá jeho bezdůvodnému obohacení, které mu vzniká
užíváním veřejného prostranství bez právního důvodu.
K odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Hradci
Králové, jenž je rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 26 Co 515/2012-91,
potvrdil. Odvolací soud dovodil, že část parcely žalobkyně o výměře 144 m2 je
veřejným prostranstvím ex lege – ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích, a je proto nerozhodné, zda byla zahrnuta do obecně závazné vyhlášky
žalovaného (resp. do její přílohy č. 1). Podstatný je zde jedině objektivně
vzniklý stav, a již tento má za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně
obce (žalovaného) plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní
důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci
(žalovanému) vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby bylo
poskytováno bezplatně. Jestliže část pozemku žalobkyně je užívána jako veřejný
prostor a ta je povinna strpět omezení svého vlastnického práva tak, že pozemek
(resp. jeho část) je užíván pro potřebu všech jako veřejné prostranství, má
právo na náhradu, neboť je ve výkonu vlastnického práva omezena. Jelikož je
veřejné prostranství uvnitř území obce žalovaného, je žalovaný, kterému
bezdůvodné obohacení vzniká, povinen je žalobkyni vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Především
tvrdí, že závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005, sp.
zn. 32 Odo 823/2003 a sp. zn. 28 Cdo 3382/2010 (o která soudy nižších stupňů
opřely svá rozhodnutí) v nyní projednávané věci aplikovat nelze, neboť jejich
obsah je vztažen ke zcela odlišnému základu nároku. Tuto odlišnost spatřuje v
tom, že pozemky v právě citovaných rozhodnutích byly zahrnuty do rekreačních
nebo oddychových zón v jednotlivých městech, zatímco v nyní posuzované věci se
jedná o část pozemku, která tvoří chodník v centru města. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 86/2008 dovozuje, ze pro
něj nevyplývá žádná výhodnost z určení pozemku nebo jeho části za veřejné
prostranství. Dále zdůrazňuje, že nemá zákonnou možnost ovlivnit určení pozemku
(nebo jeho části) za veřejné prostranství, a v návaznosti na závěr o povinnosti
vydat bezdůvodné obohacení vlastníku takového pozemku namítá porušení rovnosti
stran. Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 jasně vyplývá, že
práva vlastníka nejenže nejsou určením pozemku za veřejné prostranství omezena,
ale dochází i k jejich ochraně z hlediska veřejného práva, což zcela jistě
převyšuje jakákoliv omezení z hlediska soukromoprávního, a proto tvrzení
žalobkyně o omezení jejího vlastnického práva nemohou obstát. Tato tvrzení pak
nemohou obstát i z důvodu, že se jedná o chodník, který žalobkyně nemůže žádným
jiným způsobem užívat. Jestliže tedy nedochází k omezení vlastnictví, nedochází
ani k žádnému majetkovému omezení. Rovněž zdůrazňuje, že nemá z uvedeného
veřejného prostranství žádný užitek, neboť s ohledem na povahu chodníku (výměru
a šířku) zde není nic, co by mohlo být zpoplatněno (za zvláštní užívání
veřejného prostranství). Dále poukazuje na závěry obsažené v rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/01, podle nichž je užívání veřejného
prostranství předem neurčeným okruhem osob zásadně bezplatné. Ve spojení s tím,
že nemůže ovlivnit určení rozsahu veřejného prostranství, je tak podle jeho
názoru zcela a absolutně negována jakákoliv možnost vzniku bezdůvodného
obohacení na jeho straně. V závěru cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
30 Cdo 320/2007 a argumentací a contrario dovozuje, že pokud jsou pozemky ve
vlastnictví soukromého vlastníka veřejným prostranstvím, nemůže dojít ke vzniku
bezdůvodného obohacení na straně obce. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního
stupně) za správné, a proto navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací
soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně
aplikoval.
Otázkou, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je
svým charakterem veřejným prostranstvím, se již Nejvyšší soud opakovaně
zabýval, a vždy dovodil, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou)
upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen z části
pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného
obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.),
neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o
titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany
třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004,
a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a sp. zn. 33 Odo 1064/2005).
Od své ustálené judikatury nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní
posuzované věci.
Namítá-li žalovaný, že závěry z rozhodnutí, jež ve svých odůvodněních citovaly
soudy nižších stupňů (a které jsou ve shodě se závěry shora uvedených
rozhodnutí), na nyní projednávanou věc aplikovat nelze, jelikož v těchto
případech se jednalo o pozemky, jež byly začleněny buď do lesoparku, nebo se
jednalo o zelené plochy sídlišť (tzv. sídlištní zeleň), a to vždy na okraji
měst, zatímco v nyní posuzované věci jde o pozemek v centru města, na němž je
vybudován chodník, nelze s dovolatelem v tomto směru souhlasit. Závěry z
rozhodnutí citovaných odvolacím soudem v napadeném rozsudku i závěry z
rozhodnutí právě citovaných dovolacím soudem jsou totiž dostatečně obecné tj.
hovoří a dopadají na všechny případy obecného užívání veřejného prostranství
(tj. pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím) bez ohledu na to, jaký charakter
veřejné prostranství má (tj. zda jde o náměstí, ulice, tržiště, chodníky,
veřejnou zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení), jakož i
bez ohledu na jeho vzdálenost od centra města. Současně nelze odhlédnout ani od
toho, že ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. za veřejné prostranství (mimo
jiné) pokládá i chodníky, které se z povahy věci nacházejí právě v centrech
měst. Jinými slovy řečeno, závěry citované v napadeném rozhodnutí na nyní
projednávanou věc plně dopadají a soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže
právě s odkazem na ně uzavřely, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení na
úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím.
Přesto se sluší uvést, že k naprosto stejným závěrům (o vzniku bezdůvodného
obohacení obce na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným
prostranstvím) dospěl Nejvyšší soud i ve svém usnesení ze dne 4. října 2012,
sp. zn. 28 Cdo 4525/2011 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud
usnesením ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. III. ÚS 4359/2012, odmítl). V tehdy
projednávané věci se na pozemcích žalobkyně, jež byly veřejným prostranstvím,
nacházela silniční vegetace (coby příslušenství místní komunikace IV. třídy ve
vlastnictví obce), část pozemku (o výměře 625 m2) byla zastavěna chodníkem a
dále zde byly vybudovány přístřešky pro odpadní kontejnery a odpadní nádoby. Je
tedy zřejmé, že se jednalo o skutkově obdobnou věc.
Důvody pro změnu judikatury přitom nelze dovozovat ani z nálezu Ústavního soudu
ze dne 22. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněného pod č. 211/2005 Sb.,
jenž problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem
pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010, nebo jeho
rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012). K podobnému závěru
ostatně dospěl i Ústavní soud, když ve svém usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp.
zn. II. ÚS 731/10, kterým odmítl ústavní stížnost žalovaného v jiné skutkově
obdobné věci, uzavřel, že nález sp. zn. Pl. ÚS 21/02 řešil (toliko) otázku
ústavní konformity normy, která připouští, aby byl za veřejné prostranství
prohlášen i soukromý pozemek bez souhlasu jeho vlastníka a dle níž obec stanoví
povinnost platit poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství též
samotnému vlastníkovi prostoru, který byl za veřejné prostranství prohlášen.
Obdobné pak platí i pro argumentaci žalovaného nálezem Ústavního soudu ze dne
20. listopadu 2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/01, uveřejněném pod č. 8/2002 Sb., jenž
rovněž neřeší problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a
vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neboť toto řízení bylo
vedeno o návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Plchov o místních
poplatcích. Nadto je třeba zdůraznit, že výše citované závěry (připouštějící
vznik bezdůvodného obohacení obce na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým
charakterem veřejným prostranstvím) s tímto plenárním nálezem v rozporu nejsou.
Jestliže pak žalovaný ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 320/2007, argumentací a contrario dovozuje, že
pokud pozemky ve vlastnictví soukromého vlastníka jsou veřejným prostranstvím,
potom nemůže dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce, je třeba
uvést, že takovéto vývody žalovaného správné nejsou. Shora citovaná judikatura
Nejvyššího soudu, nadto aprobovaná i rozhodnutími soudu ústavního, totiž
dovodila pro případy výše popsané pravý opak. Navíc rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo
320/2007 řešilo otázku vzniku bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, který
neměl charakter veřejného prostranství, a účastníky řízení byly toliko fyzické
osoby (tj. na žádné ze stran sporu nevystupovala obec). Řešení otázky, zda
pozemek je či není veřejným prostranstvím, bylo v této věci zásadní, neboť v
případě kladné odpovědi by se ze strany žalovaných (fyzických osob) jednalo o
obecné užívání veřejného prostranství, které je zásadně bezplatné, a proto by
jim za jeho užívání (bez právního důvodu) nemohlo vzniknout bezdůvodné
obohacení, jehož vydání se po nich žalobkyně domáhala. Jelikož však soud v
tehdy projednávané věci dovodil, že pozemek, za jehož užívání se žalobkyně po
žalovaných domáhala vydání bezdůvodného obohacení, není veřejným prostranstvím
(ani účelovou komunikací), nezbylo mu než uzavřít, že žalovaným vzniklo jeho
užíváním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení, které jsou povinni žalobkyni
vydat. Z uvedeného je pak dostatečně zřejmé, že žalovaným a contrario
dovozované závěry jsou zcela nesprávné, neboť vycházejí z nepochopení daného
případu. Argumentací a contrario by totiž z citovaného rozhodnutí bylo možné
toliko dovodit, že je-li pozemek (nebo jeho část) veřejným prostranstvím,
nevzniká fyzické osobě jeho obecným užíváním bezdůvodné obohacení na úkor
vlastníka takovéhoto pozemku.
Odkazuje-li dovolatel na některé (toliko obecné) závěry vyslovené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008, je
vhodné nejprve zmínit, že tímto rozhodnutím byla řešena otázka, zda placení
nájemného za užívání pozemku (který je veřejným prostranstvím) osvobozuje
stěžovatele jako nájemce od placení místního poplatku za zvláštní užívání
tohoto pozemku jako veřejného prostranství a zda uzavřením nájemní smlouvy
došlo k vynětí této části pozemku z prostoru veřejného prostranství, a tím i k
vyloučení aplikace zákona o místních poplatcích. Na tuto otázku Nejvyšší
správní soud odpověděl tak, že uzavřením nájemní smlouvy pronajatý prostor
neztrácí charakter veřejného prostranství, a je-li užíván zvláštním způsobem, s
nímž zákon o místních poplatcích spojuje vybírání místního poplatku, je obec
oprávněna tento poplatek stěžovateli vyměřit. Je tedy zřejmé, že uvedené závěry
na nyní projednávanou věc nikterak nedopadají, a ani teoretická východiska, z
nichž Nejvyšší správní soud vycházel ve své argumentaci, nejsou v rozporu se
shora uvedeným.
Tvrdí-li pak žalovaný, že určení daného prostoru za veřejné prostranství nemohl
nijak ovlivnit a z tohoto určení pro něj nevyplývá žádná výhoda, je třeba
připomenout, že se v posuzované věci jedná o vztah z bezdůvodného obohacení,
jež je založeno na objektivním principu (bez ohledu na zavinění či ovlivnění),
přičemž sporovaná „výhodnost“ spočívá právě v zajištění funkční infrastruktury
obce, jež tak není odkázána pouze na pozemky v jejím vlastnictví (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, či ze dne
10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012). Obec je navíc oprávněna za zvláštní
užívání veřejného prostranství vyměřit poplatek, který je příjmem jejího
rozpočtu, přičemž v projednávané věci žalovaný vydal za umístění předzahrádky
restaurace na pozemku platební výměr na poplatek za užívání veřejného
prostranství.
Je-li současně žalovaný přesvědčen, že určením pozemku za veřejné prostranství
nedochází k omezení vlastnického práva vlastníka takového pozemku, je třeba
uvést, že konstantní judikatura dospěla k závěru opačnému, když se opakovaně
vyslovila v tom směru, že pokud pozemek nebyl ve veřejném zájmu vyvlastněn, je
jeho vlastník povinen strpět omezení vlastnického práva, které spočívá v tom,
že jeho pozemek je užíván pro potřebu všech jako veřejné prostranství
(přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn.
33 Odo 1253/2005, ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, ze dne 31.
ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, nebo ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33
Odo 396/2004). Ke stejným závěrům pak dospívá i komentářová literatura, a to na
základě dvou klíčových znaků, jež charakterizující veřejné (či veřejná)
prostranství jako přístupné (přístupná) každému bez omezení bez ohledu na
vlastnictví k tomuto prostoru. To ve svém důsledku znamená i příslušné omezení
práv vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho
vlastnictví) nemůže například oplotit či jinak uzavřít, neboť tak by ztratil
funkci veřejného prostranství. Vlastník zmiňovaného prostoru je povinen omezení
spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět [přiměřeně srov. Koudelka
Z., Ondruš R., Průcha P., Zákon o obcích (obecní zřízení) - Komentář, Linde
Praha 2002].
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné a nemá
zásadní právní význam, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy
nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 5, věty první, §
224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu