30 Cdo 320/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) B. M., a
2) J. P., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 303.050,- Kč a 116.416,50
Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 116/2005, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j.
31 Co 282/2006 - 279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.081,- Kč a druhý žalovaný částku 3.652,- Kč, oba do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2006, č. j. 31 Co 282/2006 - 279,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 3. 2006, č. j. 5 C
116/2005 - 230, v napadených vyhovujících výrocích, jimiž byla první žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 152.047,- Kč a druhému žalovanému
částku 61.144,- Kč,
a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; výroky rozsudku soudu prvního
stupně, jimiž žaloba co do částky 151.003,50 Kč vůči první žalované a co do
částky 55.272,50 Kč vůči druhému žalovanému byla zamítnuta, zůstaly nedotčeny.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení
(§ 451, § 456 a § 458 obč. zák.), které na straně žalovaných vzniklo tím, že v
době
od 2. 7. 2003 do 30. 4. 2005 užívali bez právního důvodu pro sebe, prodavačky,
zákazníky, nájemce, dodavatele, parkování vozidel, umístění poutačů či prodej
zboží
ze stojanů v neomezeném rozsahu část poz. parc. č. 87/1 a č. 65 o výměře 201 m2
v obci a k. ú. R., jejichž je žalobkyně výlučnou vlastnicí, a to jako
přístupovou cestu
ke třem prodejním státkům (mobilním buňkám) sloužícím k podnikatelské činnosti,
kolaudovaným v roce 1994 jako dočasné stavby na dobu 10 let. Vzaly shodně
za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanými nebyla uzavřena nájemní smlouva
o užívání těchto pozemků, které podle sdělení Městského úřadu v R. ze dne
31. 8. 2005 nejsou veřejným prostranstvím, nýbrž se jedná o uzavřený prostor
(dvorek) náležející k domu žalobkyně v R. Odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalovaných, že se jedná o účelovou
komunikaci ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť
žalobkyně jako vlastnice pozemků k tomu neudělila souhlas, pouze souhlasila se
stavbou prodejních buněk na svém pozemku, který v roce 1993 pronajala panu C.
na dobu 10 let, tj. do června 2003, k užívání těchto prodejních stánků. Za
správný považoval krajský soud i závěr soudu prvního stupně ohledně způsobu
výpočtu a určení výše bezdůvodného obohacení, které se odvíjí od průměrné výše
nájemného za rok v daném místě a čase, včetně procentního podílu na užívání
pozemků jednotlivými uživateli v rozhodném období s přihlédnutím k tomu, že
rovněž žalobkyně a její dcera pozemky využívaly.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je
z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že za „klíčovou právní
otázku“ považují posouzení, zda „užívali v předmětné době části pozemků
žalobkyně bez právního důvodu a vznikla jim povinnost vydat bezdůvodné
obohacení, či zda měli k jejich bezplatnému užívání právní důvod, a pak jim
bezdůvodné obohacení nevzniklo“. Namítají, že v průběhu řízení opakovaně
vznášeli námitku „proti základu žaloby“, spočívající v tom, že jejich bezplatné
užívání části předmětných pozemků ve vlastnictví žalobkyně, upravených jako
vydlážděný přístupový chodník, se opírá o veřejné právo, vyplývající z právních
předpisů, jmenovitě § 34 zákona o obcích s tím, „že by se mělo jednat o veřejné
prostranství“ (což ovšem bylo vyvráceno zprávou MěÚ v R.),
a dále z § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s
argumentem, že uvedený prostor tvořil a tvoří „účelovou komunikaci“. Mají za
to, že vydlážděný chodník je „jedinou možnou komunikací“ k prodejním stánkům, a
vyslovují názor,
že byla-li žalobkyně účastnicí staveních řízení probíhajících v roce 1993, jež
se týkala postavení prodejních buněk, vyslovila zároveň jednoznačný souhlas s
tím,
že na pozemku bude zřízena přístupová účelová komunikace k těmto buňkám.
Protože tato komunikace byla oddělena od P. u. vraty, která se mimo trvání
prodejní doby ve stáncích zavírala a zamykala a od nichž měli všichni
provozovatelé prodejen v prodejních buňkách klíče, „lze ji posoudit“ podle § 7
odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, a uvedený způsob užívání (zamykání
vrat apod.) jako způsob a rozsah užívání účelové komunikace stanovený
vlastníkem, který žalovaní dodržovali a jemuž žalobkyně nebránila. Dále
poukázali na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1868/2000, ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2373/2003, a ze dne
30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, v nichž byl vysloven jednoznačný názor,
že „byla-li účelová komunikace s vůlí vlastníka zřízena, nemůže vlastník svým
jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání“. Navrhli, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém obsáhlém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl
po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání v dané věci není
přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Žalovaní v dané věci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích potvrzen, a nejde o
případ,
že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho
předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá
proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti.
V posuzované věci sice žalovaní v dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má podle jejich přesvědčení po právní stránce zásadní význam,
z obsahu jejich dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že
nesouhlasí
se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr soudu, že předmětné
pozemky ve vlastnictví žalobkyně nejsou veřejným prostranstvím, jak bylo
zjištěno
ze zprávy MěÚ v R., ani účelovou komunikací, neboť k tomu žalobkyně nedala
souhlas, a současně dovozují opačné skutkové závěry. Je jednoznačné, že nejde o
námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se
provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci,
tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod
neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení,
spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost
potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího
důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při svém rozhodnutí
vycházel ze skutkového závěru (který není předmětem dovolacího přezkumu),
že pozemky žalobkyně nejsou veřejným prostranstvím, nýbrž že se jedná o
uzavřený prostor (dvorek), a že žalobkyně neudělila souhlas, aby pozemky
sloužily jako účelová komunikace, nelze mu vytýkat nesprávný závěr, že
žalovaným vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení užíváním jejích
pozemků bez právního důvodu v uvedené době a rozsahu (§ 451 obč. zák.), které
jsou povinni vydat (§ 456 a § 458 odst. 1 obč. zák.).
Poukaz dovolatelů na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn.
22 Cdo 1868/2000, ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2373/2003, a ze dne 30.
8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, v nichž byl vysloven názor, že „byla-li
účelová komunikace s vůlí vlastníka zřízena, nemůže vlastník svým jednostranným
vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání“, je zcela nepřípadný, když v řízení
bylo zjištěno,
že žalobkyně souhlas s tím, aby pozemky sloužily jako účelová komunikace,
neudělila.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek
uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237
odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž
dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni
účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve
výši 10.400,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14
odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném
znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1,
§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.033,-
Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen
z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), z níž na první žalovanou připadá
částka 9.081,- Kč a na druhého žalovaného částka 3.652,- Kč. Platební místo a
lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1
o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu