U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. Č.,
zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1,
proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1,
Mariánské nám. 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 1.650.823,88 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 124/2014, o dovolání
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2015, č. j.
53 Co 18/2015-104, takto:
Dovolání se odmítá.
částku 1.650.823,88 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Obvodní soud vzal za prokázanou stranami nikterak
nezpochybňovanou skutečnost, že blíže specifikované pozemky v k. ú. S.
vlastnicky náležící žalobci jsou v naprosto převažující části své plochy
zastavěny pozemními komunikacemi ve vlastnictví hlavního města Prahy. Z
popsaného skutkového stavu, dle něhož žalovanému k užívání pozemků žalobce
nesvědčí žádný právní titul, by sice bylo možné usuzovat na vztah z
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), resp.
§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
je však zapotřebí brát zřetel i na okolnosti, jež k uvedenému vedly, a sice že
žalobce se na vzniku situace, z níž nyní dovozuje své právo na vydání
bezdůvodného obohacení, významnou měrou sám podílel, neboť se vlastníkem
pozemků stal příklepem ve veřejné dražbě, jíž se účastnil i žalovaný ovšem s
nižším podáním. Nabýval-li pak žalobce pozemky se zřejmou vědomostí o jejich
zastavěnosti, tedy i omezenosti jejich dalšího užívání, a ve svůj prospěch
využil maximálního finančního limitu žalovaného (10.000.000 Kč), lze jeho
jednání považovat za zneužití vlastnického práva na úkor žalovaného ve smyslu
čl. 11 odst. 3 Listiny základních práva a svobod. Právní úpravu bezdůvodného
obohacení nelze vykládat tak, aby byla motivací pro zištné jednání právního
subjektu, a proto soud prvního stupně pokládá žalobcovo snažení o vydání
bezdůvodného obohacení za popsaných okolností za výkon práva v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jenž není hoden přiznání právní ochrany.
Vyhovění žalobcovu návrhu by tudíž nevedlo k narovnání poměru účastníků, pročež
obvodní soud žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvoláním žalobce i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. 53 Co 18/2015-104, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nepřisvědčil
některým skutkovým závěrům soudu prvního stupně a zejména se neztotožnil s jeho
závěry právními. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, již
obvodní soud pominul, připomněl, že ke vzniku bezdůvodného obohacení dochází
již z titulu samotného vlastnického práva, a to bez ohledu na způsob jeho
realizace. Významným tak není moment nabytí vlastnického práva k předmětným
pozemkům žalobcem, avšak moment zbudování stavby, jež vznik bezdůvodného
obohacení zapříčinila. Při spolehlivém a nijak nesporovaném zjištění, že
pozemky jsou zastavěny komunikací již řadu let, není pochyb o tom, že
poskytovat náhradu za jejich bezesmluvní užívání by byl žalovaný povinen, i
pokud by k dražbě o ně nedošlo. Je proto bez významu postup žalobce při jejich
nabývání, který nemohl na uvedeném protiprávním stavu, jenž byl poklidným pouze
z důvodu pasivity předchozího majitele pozemků, objektivně ničeho změnit.
Odvolací soud rovněž shledal problematickými úvahy obvodního soudu stran
dražebního jednání, neboť zvýhodňují-li tyto vyčkávání žalovaného, který hodlal
dosáhnout co nejnižší dražební ceny (o čemž ostatně svědčí jeho počáteční
nečinnost i zastupitelstvem schválený limit, jenž byl o 7.000.000 Kč nižší, než
odhadovaná hodnota pozemků), popírají tak samotný smysl a účel exekučního
řízení. Závěry soudu prvního stupně, jež vedly k odepření žalobcova nároku na
vydání bezdůvodného obohacení, tak nemohou ve světle výše řečeného obstát.
Jelikož obvodní soud, veden jiným právním názorem, nezjišťoval další relevantní
skutečnosti umožňující určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení, Městskému
soudu v Praze nezbylo, než jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž je má
za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor v něm obsažených závěrů s dosavadní
judikaturou dovolacího soudu, případně pro skutečnost, že tkví na otázce, jež
nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena – zda lze daný
skutkový stav vůbec považovat za případ bezdůvodného obohacení na jeho straně a
je-li možné mít popsané chování žalobce (maje na mysli především jeho zištné
jednání při nabývání pozemků) za výkon práva v souladu s dobrými mravy.
Dovolatel pokládá za podstatné rozlišovat mezi veřejnoprávním a soukromoprávním
omezením výkonu vlastnického práva. Považuje nyní zkoumaný skutkový stav za
první ze zmíněných, je přesvědčen, že ve vztahu k němu nelze o vzniku
bezdůvodného obohacení, jakožto institutu práva soukromého, hovořit. Své úvahy
pak opírá o nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, jejž
má za obecně platný, nikoli použitelný toliko ve věcech restitučních. Dále
rozporuje závěr o své pasivní věcné legitimaci, neboť v předmětném sporu je dle
něj povinným subjektem k náhradě za případné omezení vlastnického práva žalobce
stát – Česká republika. Závěrem opakovaně označuje postup žalobce při nabývání
pozemků za spekulativní jednání s vidinou snadného zisku, pročež má jeho snahu
o vydání bezdůvodného obohacení za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 2
odst. 3 o. z., jež není hodna právní ochrany. S ohledem na uvedené proto
navrhuje, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce, jenž předně nesouhlasí s úvahou
žalovaného o obecném dopadu citovaného nálezu Ústavního soudu. Ztotožňuje se
naopak se závěry soudu odvolacího, které jsou v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu. Námitku rozporu uplatnění svého nároku s dobrými mravy
považuje za nedůvodnou, neboť se jejím prostřednictvím žalovaný snaží toliko
napravit své pochybení, aniž by však existovaly tak mimořádné okolnosti, jež by
aplikaci daného korektivu připouštěly.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č.
293/2013 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z podaného dovolání však není možné usuzovat na jeho přípustnost ve smyslu
citovaného ustanovení.
K otázce vzniku bezdůvodného obohacení za obdobných skutkových okolností jako v
nyní projednávané věci se Nejvyšší soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, z
nichž můžeme pro nastínění problému zmínit ta, jež se týkají otázky veřejného
prostranství, ze kterých lze pro posuzovanou věc převzít závěr, že není-li v
občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného
prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí
osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním
bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní
důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci
vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání
jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srovnej například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 2. 5.
2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, nebo ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2509/2012). K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom
dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho
oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem
své vlastnické právo ke stavbě realizuje (k tomu srovnej mimo jiné rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Absentuje-li
tedy mezi účastníky nyní souzeného sporu právní vztah, jenž by žalovanému nárok
na plnění v podobě možnosti bezplatného užívání pozemků zakládal, dostává se mu
jej bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., pročež má žalobce
nárok na jeho vydání, resp. náhrady za ně, (k tomu srovnej například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Na uvedeném
nemohou nic změnit ani okolnosti, za nichž žalobce předmětné pozemky do svého
vlastnictví nabyl, neboť protiprávní stav, jež zapříčiňuje bezdůvodné
obohacování žalovaného, existoval i v době, kdy vlastnictví k pozemkům svědčilo
právnímu předchůdci žalobce, jenž byl rovněž subjektem oprávněným k náhradě za
jejich bezesmluvní užívání žalovaným. Je tedy zřejmé, že v tomto směru lze
závěry odvolacího soudu považovat za správné a učiněné zcela v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
K argumentaci dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I.
ÚS 581/14, a dovolávání se obecného dopadu v něm vyslovených dílčích závěrů se
pak sluší připomenout jejich reflexi v judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej
např. opakovaně citovaný rozsudek ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014,
či rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015). Dovolací soud
konstatoval, že v předmětné pasáži citovaného nálezu označené jako obiter
dictum předně nejsou vyjádřena nosná právní pravidla, o něž se výrok uvedeného
rozhodnutí (zaobírajícího se primárně výkladem restitučních předpisů) opíral, a
již proto lze v souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993
Sb., Ústavy České republiky, takto vysloveným tezím upřít povahu závaznosti pro
rozhodovací praxi obecných soudů. Nelze přitom odhlédnout ani od toho, že
povýšením zmiňovaného obiter dicta by byly v podstatě negovány nosné důvody
vyjádřené v jiných rozhodnutích Ústavního soudu (srov. například nález ze dne
27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, či nález ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I.
ÚS 1607/11), jež byly připomenuty i v jeho aktuální rozhodovací praxi
(reprezentované například nálezem ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13).
Rovněž nelze přitakat dovolateli, že by v judikatuře Nejvyššího soudu doposud
nebyla řešena otázka rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč. zák.) za předestřených skutkových okolností (srovnej například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014). Úvaha soudu,
zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se díky povaze shora
citovaného ustanovení vždy odvíjí od zcela konkrétních okolností rozhodované
věci, pročež je posouzení zmiňovaného aspektu sporu zpravidla svěřeno do rukou
soudů nižších instancí, jež jsou, vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti
řízení, s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými
skutkovými podklady. Soud dovolací proto může takovou právní otázku učinit
předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti
úvah soudů nižších stupňů (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, či jeho usnesení ze dne 6. 2. 2015, sp. zn.
28 Cdo 3704/2014, a další rozhodnutí, na něž odkazuje). Při posuzování pře ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je zároveň zapotřebí dbát toho, že odepření výkonu
práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení
spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k
oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených
zákonem (k tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, či
jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). Mimořádnými
skutečnostmi umožňujícími uvedený postup však nemohou být dovolatelem
akcentované okolnosti nabytí pozemků žalobcem, stalo-li se tak zcela
transparentně ve veřejné dražbě. Nejednal-li však žalovaný v minulosti s
dostatečnou opatrností a podcenil-li účast jiných subjektů v dražebním jednání,
není možné pro toto jeho dřívější pochybení žalobci nyní odpírat právo na
náhradu bezesmluvního užívání předmětu jeho vlastnictví osobou k tomu nikterak
oprávněnou. Je tedy zřejmé, že ani námitky dovolatele mířící naznačeným směrem
nelze shledat způsobilými přivodit přípustnost jeho podání, neboť z napadeného
rozhodnutí se nepodává, že by odvolací soud v tomto ohledu jakkoli pochybil a
své usnesení opřel o závěry nepřiměřené, či jinak zmiňované judikatuře
odporující.
Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že za nepřípadnou lze mít rovněž námitku
žalovaného, jíž se domáhá aplikace § 3001 odst. 2 o. z. S ohledem na nutnost
restriktivního výkladu citovaného ustanovení a s respektováním objektivní
koncepce institutu bezdůvodného obohacení (viz blíže ELIÁŠ, J., ADAMOVÁ, H. §
3001. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., aj. Občanský zákoník. Komentář.
Svazek VI (§ 2521-3081, relativní majetková práva 2. část). 1. vyd. Praha:
Wolters Kluwer, 2014) nelze za předestřených skutkových okolností uvažovat o
dobré víře žalovaného (§ 3001 odst. 2 o. z.) coby nabyvatele obohacení, jehož
se mu doposud bezplatným užíváním předmětných pozemků dostalo.
Taktéž pasivní věcná legitimace žalovaného v daném sporu není problémem v
judikatuře dosud neřešeným, či snad otázkou, při jejímž hodnocení by se
odvolací soud odchyloval od závěrů prezentovaných v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu, neboť dle té není v obdobných případech rozhodné, komu
přísluší správa konkrétních staveb, či snad kdo byl jejich zřizovatelem, nýbrž
je podstatným, kdo je v rozhodném okamžiku jejich vlastníkem (viz například
jeho usnesení ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, či ze dne 4. 2.
2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). V řízení před soudy nižších stupňů bylo s
jistotou zjištěno, že vlastnické právo k předmětným pozemním komunikacím náleží
právě žalovanému, z čehož tyto zcela správně dovodily jeho pasivní věcnou
legitimaci.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalovaný ve svém dovolání nepředestřel
otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237
o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo Nejvyšším soudem rozhodováno, neboť
se tímto usnesením řízení nekončí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu