28 Cdo 2255/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobců a) JUDr. M. D., P., a b) A. D., Š., obou zastoupených JUDr.
Tomášem Capouškem, Ph.D., MBA, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská
445/6, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze
1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem
v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 328.440,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 8/2011, o dovolání
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014, č. j.
11 Co 386/2013-124, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. května 2013, č. j. 64 C 8/2011-94, jímž
byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobcům částku 328.440,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení; současně odvolací soud věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Předmětem řízení je žalobci uplatněné právo na peněžitou náhradu za
bezesmluvní užívání pozemků v jejich vlastnictví – pozemků parc. č. 3124/10,
3124/128 a 3124/129 v kat. území B., jež jsou dle zjištění soudů nižších
stupňů zastavěny stavbou místní komunikace I. třídy (pod označením „Barandovský
most – Jižní spojka“), jež je ve vlastnictví žalovaného. Pozemky žalobci
nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené s předchozími vlastníky
dne 6. 5. 2009, s žalovaným se na odkupu pozemků nedohodli, z užívání pozemků
zastavěných stavbou ve vlastnictví žalovaného jsou vyloučeni a od žalovaného se
jim nedostává žádné náhrady. V tomto řízení nárokují náhradu za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010. Uplatněné právo odvolací soud kvalifikoval jak právo na vydání
bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu získaného plněním bez právního
důvodu (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů – dále je „obč. zák.“). S odkazem na v odůvodnění citovanou
judikaturu dovolacího soudu uzavřel, že obohaceným (pasivně věcně
legitimovaným) je zde žalovaný jako vlastník stavby, jež zatěžuje pozemky ve
vlastnictví žalobců, lhostejno, kým a jakým způsobem je jím vlastněná místní
komunikace využívána. Přitom odvolací soud neshledal, že by uplatnění práva na
vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobců bylo možno kvalifikovat jako
výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), za
situace, kdy žalovaný neposkytuje žalovaným žádnou náhradu a kdy i jím navržená
kupní cena pro případ odkoupení pozemků nedosahuje výše obvyklé ceny pozemků v
dané lokalitě ani výše kupní ceny, kterou žalobci zaplatili předchozím
vlastníkům. Jelikož soud prvního stupně – veden jiným právním názorem –
nezjišťoval další relevantní skutečnosti umožňující určení výše náhrady za
bezdůvodné obohacení, odvolacímu soudu nezbylo, než odvoláním napadený rozsudek
zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podaném dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237
občanského soudního řádu (o. s. ř.) a důvodnost o ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. – žalovaný napadá závěry odvolacího soudu, vážící se k řešení otázek pasivní
věcné legitimace žalované ve sporu a k posouzení, že uplatnění práva žalobci na
poskytnutí peněžité náhrady není v rozporu s dobrými mravy; zastává názor, že
dané otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. K otázce dobrých mravů líčí okolnostmi předcházející
uplatnění nároku, poukazuje na postoj žalobce a) i v jiné věci a dovozuje, že
žalobci pozemky koupili z ryze spekulačních důvodů, za účelem získat dlouhodobý
finanční příjem na úkor dovolatele, který – jak tvrdí – o nápravě stavu jednal
již od r. 2005 s žalobcovými předchůdci.
K otázce věcné legitimace stran vydání
bezdůvodného obohacení pak dovolatel namítá, že povinným (obohaceným) subjektem
může být jedině „TSK hl. m. Prahy“ coby správce a pronajímatel předmětným
pozemních komunikací na pozemcích žalobců, jenž realizuje práva vlastníka, tedy
nikoliv žalovaná jako vlastník místní komunikace. Přitom se žalovaný dovolává
závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, ze dne 11. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005 a ze dne 8. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2011, sp. zn. I. ÚS 2496/11. Navrhl, aby dovolací soud změnou
napadeného usnesení žalobu zamítl, eventuelně aby usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci pokládají usnesení odvolacího soudu za správné a navrhli, aby
dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v řízení o dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Otázka vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na
cizím pozemku byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, v
němž Nejvyšší soud uzavírá, že „k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka
pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho
oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem
své vlastnické právo ke stavbě realizuje“). K otázce zřízení stavby místní
komunikace na cizím pozemku a určení subjektu, jenž je pasivně věcně
legitimován ve sporu o takto získané bezdůvodné obohacení (a jímž je vlastník
stavby místní komunikace; § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) lze dále odkázat
např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo
2056/2009, v němž Nejvyšší soud dochází k závěru, že „užívání pozemků žalobců
spočívá již v samotné existenci staveb postavených bez souhlasu vlastníků na
jejich pozemcích, resp. obestavění pozemků uvedenými stavbami a že užívání
pozemků jejich zastavěním, resp. obestavěním nelze zaměňovat s užíváním staveb
(silnic), které na pozemcích bez souhlasu žalobců leží“. K citovaným závěrům se
pak Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 6. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, nebo usnesením ze dne
6. listopadu 2013, sp. zn.
28 Cdo 3467/2013; ústavní stížnosti proti nim podané
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/2013,
resp. usnesením ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 268/2014), v nichž se,
mimo jiné, zabýval i dovolatelem opakovaně předestíranou námitkou o pasivní
věcné legitimaci jím zřízené příspěvkové organizace – Technické správy
komunikací hl. m. Prahy (se závěrem, že tento subjekt ve věci pasivně
legitimován není). Citované závěry ustálené judikatury nejsou v rozporu ani s dovolatelem
označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu – rozsudkem ze dne 11. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, rozsudkem ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99,
nebo usnesením ze dne 8. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009), jež otázku
věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem
pozemku a vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené neřeší. Ačkoliv
dovolatelem označené rozhodnutí Ústavního soudu – usnesení ze dne 30. července
2011, sp. zn. I. ÚS 2496/11, není rozhodnutím meritorním, vyznívají pak jeho
závěry spíše ve prospěch řešení zastávaného ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, jde-li o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníku
stavby pozemní komunikace zatěžující pozemek ve vlastnictví jiného (srov. bod 9
odůvodnění citovaného nálezu). Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při řešení otázky pasivní věcné
legitimace dovolatele k vydání bezdůvodného obohacení neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejde ani o případ, kdy by daná otázka
byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo kdy by dovolacím soudem
vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky, jež dovolatel snáší
vůči závěru odvolacího soudu, že uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení nelze v daném případě kvalifikovat jako výkon práva odporující dobrým
mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). I zde se odvolací soud přidržel ustálené
judikatury dovolacího soudu definující pojem dobrých mravů (srov. např. jím
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo
2582/2010; ovšem také již např. rozsudek ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon
51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo
rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je konformní se závěrem
obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS
249/97, uveřejněným pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodnutí učinil po pečlivé úvaze, v jejímž rámci zvažoval všechny rozhodné
okolnosti případu, tedy nejenom (soudem prvního stupně) akcentovanou
skutečnost, že žalobci nabyli do vlastnictví pozemek již zastavěný místní
komunikací, ale též ostatní okolnosti doprovázející jednání účastníků o
vypořádání jejich vzájemných vztahů, při němž – dle skutkového zjištění
odvolacího soudu – vlastníkům nebyla nabídnuta kupní cena dosahující obvyklé
ceny pozemků, ovšem ani cena, za níž nabyli pozemky do vlastnictví.
Domáhají-li se žalobci náhrady vůči žalovanému i v tomto řízení a uzavírá-li v
něm odvolací soud – na podkladě zjištěných skutečností – že jednání žalobců
není vedeno cílem poškodit žalovaného, bez dosažení vlastního hospodářského
užitku (že nejde o šikanu) a že takové jednání nekoliduje se základními
principy mravního řádu demokratické společnosti, nejde tudíž o závěr, jenž by –
co do právního posouzení dané otázky – odporoval ustálené judikatuře
dovolacího soudu (akcentující jinak individuální posouzení dané otázky v každém
jednotlivém případě, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem případu; viz
výše). Sluší se přitom také připomenout, že k poskytování náhrady za
bezesmluvní užívání pozemků byl by žalovaný povinen i tehdy, pokud by nedošlo k
prodeji předmětných pozemků žalobcům (kdy k náhradě oprávněným subjektem byl by
předchozí vlastník pozemků) a že zamítnutím žaloby byl by toliko aprobován
nastalý protiprávní stav, kdy by na straně vlastníka stavby docházelo ke vzniku
bezdůvodného obohacení, zatímco vlastníkům pozemků zastavěných místní
komunikací by se za bezesmluvní užívání pozemků nedostávalo žádné náhrady. Na přípustnost dovolání pak nelze usuzovat ani prostřednictvím námitek
dovolatele vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu (zpochybňuje-li
dovolatel správnost a úplnost zjištění odvolacího soudu, jde-li o průběh
jednání žalovaného s žalobci či jejich předchůdci, které – jak tvrdí – bylo by
jinak úspěšně završeno uzavřením dohody o odkoupení pozemků), kdy nejde o
otázky právní, ale otázky skutkových zjištění. Přitom jediným způsobilým
dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013) může být nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci – poměřováno dovolatelem uplatněným
dovolacím důvodem, s přihlédnutím k tomu, jak jej vylíčil – není naplněn žádný
z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jelikož dovoláním
napadené usnesení nepatří ani do okruhu rozhodnutí, jejichž uzavřený výčet je
uveden v ustanovení § 238a o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř., nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1
věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení
rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst.
3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu