33 Cdo 2582/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců
a) Ing. J. T. a b) M. T., zastoupených Mgr. Vratislavem Morvayem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, proti žalovanému Ing. K. K., s místem
podnikání v Třebíči, J. Haška 667, identifikační číslo 10085734, zastoupenému
JUDr. Věrou Krčmovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, kpt. Jaroše 2, o
zaplacení 424.447,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení
211.380,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn.
11 C 838/2003, o dovolání všech účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu
v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 3. února 2010, č. j. 54 Co 723/2009-373, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Třebíči (dále též „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze
dne 8. prosince 2004, č. j. 11 C 838/2003-111, určil, že písemná smlouva o dílo
uzavřená dne 6. 11. 2000 mezi zhotovitelem Ing. K. K. a objednatelem Ing. J. T. je neplatná s tím, že o nároku ve výši 484.447,- Kč s blíže specifikovaným
úrokem z prodlení a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. března 2006, č. j. 27 Co 64/2005-140,
částečný rozsudek zrušil a řízení o určení neplatnosti smlouvy o dílo zastavil. Rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. 11 C 838/2003-181, Okresní soud
v Třebíči kromě toho, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci
131.185,77 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, žalobu v části, kterou
se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 353.261,23 Kč s 6,5 % úrokem z
prodlení od 1. 3. 2002 do zaplacení a 2 % úroku z prodlení z částky 484.447,-
Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení, zamítl. Usnesením ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 12 Co 416/2007-219, Krajský soud v
Brně rozsudek soudu prvního stupně pro procesní pochybení zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. 11 C
838/2003-234, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně
a nerozdílně částku 131.185,77 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do
zaplacení (výrok I.), žalobu v části, kterou se žalobci domáhali po žalovaném
zaplacení dalších 353.261,23 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do
zaplacení, zamítl (výrok II.), zastavil řízení o zaplacení 2 % úroku z prodlení
z částky 484.447,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok IV., V. a VI.). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. října 2008, č. j. 54 Co
60/2008-270, rozsudek Okresního soudu v Třebíči zrušil ve výrocích I., II.,
IV., V. a VI. a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Jelikož písemnou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení nástavby pěti
ubytovacích jednotek v domě ve společném vlastnictví žalobců v P., v hodnotě
1.377.000,- Kč, uzavřel dne 6. 11. 2000 pouze žalobce s žalovaným a žalobkyně
se dovolala její relativní neplatnosti ve smyslu § 40a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je uvedená smlouva neplatná. Protože nebylo prokázáno, že by všichni účastnící řízení uzavřeli jinou (např. ústní) smlouvu, plnění, jež si poskytli žalobci (ve formě záloh) a žalovaný
(formou prací a výkonů, popř. dodaného materiálu), představuje bezdůvodné
obohacení, které jsou povinni si navzájem vydat podle zásad uvedených v § 457 a
§ 458 obč. zák. Současně odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby žalobce
vyzval k doplnění rozhodujících skutečností a aby navrhl důkazy ke tvrzení, že
výše bezdůvodného obohacení získaného žalovaným přesahuje bezdůvodné obohacení,
které získal plněním z neplatné smlouvy. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 29. května 2009, č. j.
11 C 838/2003-349, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 424.447,- Kč se 4 % úrokem z
prodlení od 22. 9. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení
částky 60.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % z částky 60.000,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 6,5 % z částky 424.447,- Kč od
1. 3. 2002 do 21. 9. 2002 a dále úroku z prodlení ve výši 2,5 % z částky
424.447,- Kč od 22. 9. 2002 do zaplacení (výrok II.), zamítl vzájemný návrh
žalovaného, aby mu žalobci společně a nerozdílně zaplatili 211.380,- Kč s 6,5 %
úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do zaplacení (výrok III.); současně rozhodl o
nákladech řízení (výroky IV., V. a VI.). Vzal za prokázané, že žalobce jako
objednatel a žalovaný jako dodavatel uzavřeli písemně dne 6. 11. 2000 smlouvu o
dílo (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo provedení nástavby pěti
ubytovacích jednotek v domě ve společném jmění žalobců v Praze 10, Stavovská
866/5, za částku určenou rozpočtem ve výši 1.377.000,- Kč. Žalobci zaplatili
žalovanému na zálohách celkem 1.861.447,- Kč, přičemž hodnota veškerých prací a
dodávek materiálu provedených žalovaným přesáhla částku zaplacenou mu žalobci o
211.380,30 Kč. Soud prvního stupně současně dovodil, že s ohledem na dohodu o
ceně díla podle rozpočtu a na skutečnost, že s výjimkou obkladu schodiště z
prvního do druhého nadzemního podlaží v hodnotě 60.000,- Kč žalobce písemně
neobjednal ani písemně neodsouhlasil práce provedené žalovaným nad rámec
předmětu díla tak, jak bylo dohodnuto, nebyl žalovaný oprávněn práce a náklady
do rozpočtu nezahrnuté účtovat a požadovat jejich náhradu ve smyslu § 635 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně uzavřel, že částku 424.447,- Kč (tj. 484.447,-
Kč minus 60.000,- Kč) přijatou žalovaným nad rámec ceny dohodnuté ve smlouvě je
nutno považovat za bezdůvodné obohacení, získané žalovaným na úkor žalobců. Soud prvního stupně neshledal úspěšnou námitku neplatnosti smlouvy (smlouvu
uzavřel s žalovaným jen žalobce), kterou uplatnila žalobkyně ve smyslu § 40a
obč. zák. Žalobce totiž vznesl důvodně námitku promlčení, jelikož právo dovolat
se relativní neplatnosti právního úkonu žalobkyně uplatnila až po uplynutí
tříleté promlčecí doby. Soud prvního stupně uzavřel, že vztah účastníků řízení
založený uvedenou smlouvou je vztahem občanskoprávním a že cena díla byla
dohodnuta podle rozpočtu. Cituje § 48 odst. 1 obč. zák. nepřisvědčil námitce
žalovaného, že dopisem z 12. 10. 2001 od smlouvy platně odstoupil, neboť
možnost odstoupení nebyla účastníky dohodnuta ani nevyplývá ze zákona. Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 3. února 2010,
č. j. 54 Co 723/2009-373, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části
vyhovujícího výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům společně a
nerozdílně částku 212.223,50 Kč s 4 % úrokem z prodlení od 22. 9. 2002 do
zaplacení, jakož i ve výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného
o zaplacení částky 211.380,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do
zaplacení, v části vyhovujícího výroku I.
o povinnosti žalovaného zaplatit
žalobcům společně a nerozdílně další částku 212.223,50 Kč s 4 % úrokem z
prodlení od 22. 9. 2002 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu
zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil v
podstatné části se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním
hodnocením, přičemž na ně odkázal v rámci své doplňující skutkové analýzy. Zmínil přitom, že v usnesení ze dne 13. října 2008, č. j. 54 Co 60/2008-270,
zavázal soud prvního stupně právním názorem o neplatnosti písemné smlouvy o
dílo v situaci, kdy žalobkyně vznesla námitku její relativní neplatnosti. Tento
závěr ovšem ve světle žalobcem důvodně vznesené námitky promlčení práva
žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti nadále neobstojí. Jelikož žalobkyně
námitku relativní neplatnosti uplatnila až po třech letech od uzavření smlouvy
o dílo, tj. 12. 6. 2004, nelze se této neplatnosti úspěšně dovolat. Nepřisvědčil žalovanému, že námitku promlčení uvedeného práva nemohl žalobce
vznést. Jestliže se žalobkyně jako osoba, jejíž právo podle § 145 obč. zák. bylo pominuto, dovolávala relativní neplatnosti vůči účastníkům vytýkané
smlouvy o dílo, pak námitku promlčení takového práva žalobkyně mohly vznést jen
strany smlouvy dotčené relativní neplatností. Odvolací soud současně dodal, že
vzala-li žalobkyně svou námitku relativní neplatnosti smlouvy dne 27. 1. 2010
zpět, je takový její právní úkon nutno respektovat a již jen z toho důvodu musí
být na smlouvu nadále nahlíženo jako na platnou. S bližším odůvodněním potvrdil
závěr, že smlouva o dílo podléhá režimu občanského zákoníku a nikoliv zákoníku
obchodnímu. Současně se přihlásil k závěru, že úhrady prací a nákladů, které
žalovaný vynaložil nad rámec, jenž účastníci smlouvy dohodli při jejím uzavření
(tzv. vícepráce), se mohl domáhat pouze za předpokladu, že vícepráce byly
žalobcem písemně schváleny či alespoň písemně objednány, k čemuž však s
výjimkou obkladů schodiště nedošlo. Při existenci platné smlouvy se žalovaný
nemohl ve smyslu § 635 odst. 1 věty druhé obč. zák. domáhat jejich zaplacení. Jestliže je bez písemného objednání nebo schválení provedl, pak toto plnění
není bezdůvodným obohacením, vzniklým žalobcům jako vlastníkům nemovitosti. Žalovaný tudíž nemůže být úspěšný se svým požadavkem na zaplacení částky
211.380,- Kč, byť hodnota plnění, které žalobcům poskytl, právě o ni přesáhla
souhrn uhrazených záloh. Jestliže ustanovení § 635 odst. 1 obč. zák. slouží k
ochraně objednatele, pak stejným způsobem nebylo možno posoudit i žalobci
uplatněný nárok na vrácení jimi zaplacené částky v rozsahu převyšujícím výši
dohodnuté ceny za dílo (a zvýšené o 60.000,- Kč). Nemá-li žalovaný právo
požadovat úhradu víceprací, pak plnění, které z tohoto důvodu přijal (zaplacené
zálohy), představuje bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák., které
získal na úkor žalobců - ti se mohli domáhat vydání tohoto bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 odst. 1 a § 458 odst. 1 obč. zák. Se zřetelem k
okolnostem, za kterých k provedení víceprací ze strany žalovaného došlo, tj.
že
práce byly provedeny buď na základě ústních požadavků žalobce či s jeho
vědomím, a že nad rámec dohodnuté ceny žalovanému poskytoval další zálohy, že
žalovaný vícepráce včetně jejich cen zapisoval do stavebního deníku, do nějž
mohl žalobce nahlížet, nešlo o svévolné rozšiřování díla a umělé navyšování
původně sjednané ceny; odvolací soud dospěl k závěru, že požadavek žalobců na
vrácení celé částky 424.447,- Kč odporuje dobrým mravům, a je uplatněn v
rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. S vědomím výjimečnosti aplikace citovaného
ustanovení, veden úvahou opřenou o znění § 136 o. s. ř., odvolací soud dovodil,
že žalobu o zaplacení částky 424.447,- Kč je možno považovat za důvodnou
nejvýše v rozsahu jedné poloviny, tj. 212.223,50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jak žalobci tak i
žalovaný. Dovolání žalobců směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn v části vyhovujícího výroku tak, že žaloba
v části požadavku na zaplacení částky 212.223,50 Kč s 4 % úrokem z prodlení od
22. 9. 2002 do zaplacení byla žaloba zamítnuta. Jeho přípustnost dovozují ze
znění § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2
písm. b), odst. 3 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
v důsledku čehož došlo k pochybení při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Zpochybňují skutkový závěr, že žalobce nebyl zbaven možnosti nahlížet a
kontrolovat záznamy ve stavebním deníku. Poukazují na to, že v průběhu
realizace díla žalovaný vedl postupně tři stavební deníky. Vedení stavebního
deníku č. 1 ukončil k 18. 1. 2001, přičemž jediný zápis, který žalobce
podepsal, je ze dne 21. 11. 2000. Tato část stavebního deníku neobsahuje žádný
záznam o provedených či navrhovaných víceprácech. Podle žalobců z provedeného
dokazování nevyplývá, že jim bylo umožněno do stavebního deníku kdykoli
nahlédnout, že kterýkoli z nich do něho připojil své stanovisko nebo byl
seznámen s provedenými zápisy. První zápis do stavebního deníku č. 2 je z 10. 2. 2001, kdy žalobce popsal své výhrady ke kvalitě doposud provedených prací. To podle žalobců potvrzuje, že do té doby žalobce neměl deník k dispozici. Obdobně zapsal žalobce své stanovisko k provedeným pracím dne 28. 3. 2001 a do
stavebního deníku č. 3 se tak stalo ve dnech 25. 4. 2001 a 5. 5. 2001. Zdůrazňují, že písemně žalovanému neodsouhlasili žádné vícepráce mimo obklady
schodů z prvního do druhého patra v ceně 60.000,- Kč a že u něj neuplatnili
žádný požadavek na provedení víceprací. Odvolací soud chybně dovozuje pro
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., že pouhá vědomost žalobce o provedení víceprací
zaznamenaných ve stavebním deníku a placení záloh v částkách vyšších než ve
smlouvě sjednaných, je důvodem pro odepření práva na soudní ochranu. Žalobci
poskytovali žalovanému zálohy nad dohodnutý rozsah ceny díla z toho důvodu, že
žalovaný poukazoval na své finanční problémy a dalšími zálohami podmiňoval
dokončení díla; ostatně po dokončení díla je měl žalovaný vyúčtovat a případný
přeplatek jim vrátit. Žádné okolnosti případu neodůvodňují nepřiznání nároku s
odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. Nejsou srozuměni rovněž se závěrem o značné
míře orientace žalobce v dané problematice, který ve stavebnictví nikdy
nepodnikal a jeho laická znalost problematiky nemůže ovlivnit rovnost subjektů
v právním vztahu. Odvolací soud při formulaci skutkového závěru o důvodech
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. nepřihlédl k tomu, že žalovaný prováděl dílo v
rozporu s projektovou dokumentací, nepostupoval s potřebnou péčí, dílo prováděl
vadně a s nedodělky, které přes výzvu neodstraňoval. Taktéž „s největší
pravděpodobností“ porušoval účetní a daňové předpisy.
Přihlédl-li by odvolací
soud ke všem okolnostem a nejen k těm, které uvádí v odůvodnění svého rozsudku,
musel by dospět k závěru, že důvody pro aplikaci citovaného ustanovení dány
nejsou. Bez zřetele k chybným (neúplným) skutkovým zjištěním je pochybná
samotná aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. Po připomenutí závěrů vyjádřených v
nálezu Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99 (uveřejněném
pod č. 126 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), a
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, a
ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovanému ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, žalobci argumentují ve prospěch
závěru, že jejich požadavek na zaplacení sporné částky neodporuje dobrým
mravům. S tímto odůvodněním navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl. Zcela odmítl jejich dovolací argumentaci a dodal, že všechny práce včetně změn
žalobci po jejich provedení převzali, uhradili a dílo bylo bez připomínek
zkolaudováno. V dovolání, směřujícímu proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu a proti navazujícím nákladovým výrokům (výroky III. a V.), jehož
přípustnost žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávné
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Není srozuměn se závěrem, že výkon práva žalobců
na zaplacení sporné částky odporuje dobrým mravům jen z jedné poloviny
uplatněného nároku a nikoliv zcela. Prosazuje názor, že výkon práva může být
buď (zcela) v souladu nebo naopak (zcela) v rozporu s dobrými mravy podle § 3
odst. 1 obč. zák., a nelze ho prohlásit za odporující dobrým mravům jen z části
(v dané věci v rozsahu jedné poloviny žalované částky). Došlo-li ke zvýšení
ceny díla oproti smluvené částce 1,377.000,- Kč, stalo se tak pro zvýšení cen
prací a nákladů do rozpočtu zahrnutých a nikoli nad rámec uzavřené smlouvy
(rozpočtovaných prací a materiálu), přičemž tyto práce provedl po dohodě s
žalobcem. Má za to, že žalobce nebyl oprávněn vznést námitku promlčení práva
žalobkyně domáhat se relativní neplatnosti smlouvy o dílo, a zpochybňuje
podřazení právního vztahu účastníků smlouvy o dílo režimu občanského zákoníku. Poukazuje na to, že v záhlaví písemného textu smlouvy se hovoří o tom, že
smlouva je uzavírána podle obchodního zákoníku, přičemž v té době žalobce
disponoval vlastním živnostenským oprávněním a byl odpovědnou osobou ve firmě,
jejímž předmětem činnosti byla investorsko-inženýrská činnost v oblasti bytové
a nebytové výstavby. Nelze přehlédnout, že výsledkem činnosti žalovaného byla
výstavba pěti ubytovacích jednotek v domě v Praze, které - jak se žalovaný
domnívá - budou sloužit pro účely ubytování. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci považují dovolání žalovaného za nepřípustné a navrhli jeho odmítnutí s
odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalobců proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je bez dalšího
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; dovolání žalovaného jen za
podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu
soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže je
založeno na závěru, že žalobce nebyl zbaven možnosti nahlížet do stavebního
deníku, že věděl o provádění víceprací nad rámec smlouvy, že je ve stavební
problematice orientován, že odvolací soud pominul, že žalovaný dílo prováděl v
rozporu se stavební dokumentací, nepostupoval s potřebnou péčí, dílo prováděl
vadně a s nedodělky, které ani na výzvu neodstranil, a taktéž že s největší
pravděpodobností porušoval účetní a daňové předpisy. Dovolací důvod uvedený § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka řízení ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co
bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z
logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)
skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna
2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
Svazek 1, pod č. C 8). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat –
jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud usoudil na existenci mimořádných
okolností případu, z nichž rezultuje, že výkon práva žalobců na zaplacení
sporné částky z části odporuje dobrým mravům, učinil odvolací soud – jak se
podává z obsahu spisu - z provedených důkazů. Účastníci smlouvy o dílo
předpokládali, že může dojít k situaci, kdy bude potřeba provést práce nad
sjednaný rozsah, a pro tento případ se dohodli (čl. III čtvrtá odrážka
smlouvy), že „veškeré vícepráce budou zapsány zhotovitelem do stavebního deníku
a za provedení bude nabídnuta cena“. Dovolatelé potvrzují, že žalobce v
několika případech provedl zápisy do stavebního deníku, a již jen z tohoto
důvodu nelze přistoupit na jejich argumentaci, že žalobce neměl možnost do
deníku nahlížet a kontrolovat provedené záznamy. Ze znaleckého posudku Ing. F. K. ze dne 6. 5. 2004 se podává, že žalobce v zápisech ve stavebním deníku ve
dnech 10. 2. 2001, 25. 4. 2001 a 5. 5. 2001 žalovaného požádal o provedení
prací nezahrnutých do projektu (body 2.2.2.6, 2.2.2.10 a 2.2.2.12 znaleckého
posudku), a není tak pravdivé tvrzení, že žalobce žalovaného nežádal o
provedení žádných prací nad zpracovaný projekt. Nelze pominout, že přes záznamy
žalobce, že stavební deník nebyl v některých dnech na stavbě nedostupný, přes
jeho kritiku kvality prováděných stavebních prací a zjištění, že žalovaný
provedl práce nezachycené v projektové dokumentaci (popř. že dodal jiný
materiál), nepožadoval zastavení stavebních prací ani jejich předělání (či
dodání původně kalkulovaného materiálu). Přestože dovolatelé namítali, že
zálohy nad dohodnutý rozsah ceny díla platili proto, že žalovaný měl finanční
problémy a dalšími zálohami podmiňoval dokončení díla, nutno akcentovat, že
podle listiny nazvané „zálohy na stavbu P., nástavba 5 bytových jednotek“
doplněné kopiemi 7 výdajových dokladů, žalobce zaplatil žalovanému do 8. 2. 2001 na zálohách 1,364.000,- Kč, tj. téměř celou dohodnutou cenu díla (mimo
13.000,- Kč). Se zřetelem k tomu, že podle záznamů ve stavebním deníku po tomto
datu stavba dále pokračovala, a že žalobce zaplatil žalovanému ještě v 15
platbách v průběhu tří měsíců částku 497.447,- Kč, s přihlédnutím ke smluvnímu
ujednání v čl. III čtvrté odrážce smlouvy o dílo se jeví skutková verze žalobců
nevěrohodnou. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze
tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění o existenci okolností,
které mohou mít význam z hlediska aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., vzal v úvahu
jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo a jež byly současně významné pro věc, nepominul. Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak má podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení
důkazů odvolacím soudem odpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V posuzovaném případě je k řešení nastolena otázka, zda výkon práva žalobců na
zaplacení částky 212.223,50 Kč s úroky z prodlení odporuje dobrým mravům. Smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva,
který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat
jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není
vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu
s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé
straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném
dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů
nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat
subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §
3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu
práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských
cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací
je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva),
případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům
projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich
navenek (srovnej rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002). V ústavní
rovině k tomu v nálezu ze dne 13. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000,
uveřejněném pod č. 41 ve svazku 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
Ústavní soud dodal, že nepřiměřenou tvrdost, jež může vzniknout realizací
práva, je možné zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu
podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák.
představuje právní nástroj pro navracení
majetkových hodnot, o které se bez právního důvodu (titulu) někdo obohatil; o
obohacení jde přitom tehdy, dostalo-li se plněním majetkové hodnoty tomu, komu
bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení
pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných
okolností stalo. Požadavek věřitele (oprávněného z bezdůvodného obohacení) na vydání
bezdůvodného obohacení nelze zásadně považovat za výkon práva v rozporu s
dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi
účastníky řízení sporná a je o ní rozhodováno soudem. Odepřít soudní ochranu
tomuto právu by bylo možno např. v případě, kdyby byl uvedený institut
zneužíván k poškození dlužníka (povinného z bezdůvodného obohacení) nebo by
vzhledem k okolnostem, za kterých ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo, či
poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům. Rozhodnutí o tom, zda jsou
splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba (vzhledem k tomu,
že jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou) učinit vždy po pečlivé
úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy podstatné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že
výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Respektovaná odborná literatura již dávno dospěla k závěru, že použití „dobrých
mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti
(aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými
občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo
zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany
subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu
narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že
v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje
zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako
takové nutno dodržovat. (...) Proto lze usuzovat, že použití § 3 odst. 1 jako
občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možné jen ve
výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se
hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě
vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností
individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a
příkrostí zákona. V takovýchto případech jde o uplatnění principu dobrých mravů
(resp. někdy též slušnosti či ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci
(ius est ars equui et boni), který je vlastní demokratickému právnímu řádu. Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v
každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně
předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s
dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové
rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj.
přibližovat
občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak
zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do
budoucna (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Hulmák, M., a kol. Občanský
zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 63 a násl.). V souzené věci vyšel odvolací soud z toho, že tzv. vícepráce byly provedeny buď
na základě ústních požadavků žalobce nebo s jeho vědomím, nad rámec dohodnuté
ceny díla žalobce vyplácel postupně žalovanému další zálohy, jež přesáhly
sjednanou cenu díla o 484.447,- Kč, žalovaný vícepráce včetně jejich cen
zapisoval do stavebního deníku, do nějž mohl žalobce nahlížet a proti rozsahu
provedených prací neprotestoval. Poskytl-li žalobce „zálohou“ částku, která
přesáhla výši původně dohodnuté ceny díla, lze s pravděpodobností hraničící s
jistotou předpokládat, že se tak stalo proto, že si byl vědom toho, že mu
žalovaný poskytl plnění v rozsahu větším než původně dohodnutém. Se zřetelem ke
skutkovým závěrům, které ostatně byly předmětem dovolacího přezkumu, správně
odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalovaný nerozšiřoval dílo
svévolně, nýbrž v zájmu žalobce a v souladu s jeho požadavky, které ovšem
nebyly zachyceny písemně, jak to ukládá § 635 odst. 1 věty prvé obč. zák; s
přihlédnutím ke shora podanému výkladu, k okolnostem, za kterých došlo ke
vzniku bezdůvodného obohacení, přičemž žalobcům se dostalo majetkové výhody
plněním žalovaného, na jehož náhradu ovšem žalovaný nemá právo, odepření práva
žalobců na zaplacení částky 212.223,50 Kč s úrokem z prodlení neodporuje
principu výjimečnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v občanskoprávních
vztazích. To, že při formulování závěru o rozporu výkonu práva na zaplacení
celé sporné částky s dobrými mravy odvolací soud nepřihlédl k jiným okolnostem,
než k těm, na kterých založil své rozhodnutí, nutno podotknout, že hypotéza § 3
odst. 1 obč. zák. mu umožňuje, aby sám vymezil podmínky, za jejichž existence
může přijmout závěr o odmítnutí soudní ochrany právu žalobců na zaplacení
sporné částky zcela nebo zčásti. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tudíž žalobci
uplatněn opodstatněně. Přípustnost dovolání žalovaného z pohledu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
způsobilá založit výhrada, že ke zvýšení ceny díla došlo provedením prací a
dodávek materiálu do rozpočtu zahrnutých, jejichž potřeba vyvstala až v průběhu
realizace stavby, a nikoli v důsledku prací a dodaného materiálu mimo rámec
předloženého rozpočtu. Nejde o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na
pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích
námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového
stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje,
jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít
svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a
v jakém rozsahu, případně v jakém směru).
Správnost rozsudku odvolacího soudu z
hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat (srovnej znění §
237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.). Totéž platí o výhradě vůči
závěru o obchodněprávní povaze vztahu mezi žalobcem a žalovaným, který žalovaný
zpochybňuje tím, že záhlaví písemného textu smlouvy hovoří o tom, že je smlouva
uzavírána podle obchodního zákoníku, že žalobce disponoval živnostenským
oprávněním a byl odpovědnou osobou ve firmě, jejímž předmětem činnosti byla
investorsko-inženýrská činnost v oblasti bytové a nebytové výstavby a že nově
vybudované bytové jednotky měly sloužit podnikatelské činnosti žalobce, tj. pro
potřeby ubytování. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, žalovaný předestřel dovolacímu přezkumu otázku správnosti závěru, zda
výkon práva žalobců na zaplacení sporné částky odporuje dobrým mravům jen z
jedné poloviny a nikoliv zcela. Řešení uvedené právní otázky není způsobilé
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. dovolací soud vyřešil shora při posuzování důvodnosti dovolání žalobců. Naproti tomu pro řešení otázky, zda žalobci - straně relativní neplatností
dotčené smlouvy o dílo – náleží právo vznést námitku promlčení práva žalobkyně
dovolat se relativní neplatnosti, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v rozhodovací činnosti dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena. Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle
ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a §
852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je
takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se
nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon
učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v
rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v
rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti dovolá. Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do
společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních
záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Právní úkon, u něhož je dán důvod relativní neplatnosti podle § 40a obč. zák.,
se považuje za platný, dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti
určen, neplatnosti nedovolá.
Relativní neplatnosti se přitom může dovolat
každý, jehož se vada právního úkonu objektivně dotýká. Uvedené znamená, že
nemusí jít jen o účastníka právního úkonu (smlouvy), ale běžně i o třetí osobu. Jestliže se oprávněná osoba dovolá relativní neplatnosti důvodně, je právní
úkon neplatný od svého počátku (ex tunc); nedovolá-li se dotčený subjekt
relativní neplatnosti, zůstane právní úkon – i když s vadou – platný se všemi
právními následky, které z právního úkonu vyplývají. Účinky relativní
neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému
účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li
neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům
právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich
(srov. např. Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním
ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 50, ročník 1985; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února
2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 97, ročník 2007). Mezi případy zakládající relativní
neplatnost, patří právní úkony manžela, překračující meze obvyklé správy
majetku náležejícího do společného jmění manželů (§ 145 odst. 2 obč. zák.); pro
takové úkony má nedostatek souhlasu obou manželů za následek neplatnost
právního úkonu podle § 40a obč. zák. Právo dovolat se relativní neplatnosti -
jako každé jiné majetkové právo nevyloučené z promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák.) – se promlčuje [srov. Závěry k výkladu ustanovení občanského zákoníku,
změněných a doplněných zákonem č. 131/1982 Sb., a k výkladu některých
ustanovení notářského řádu, změněných a doplněných zákonem č. 134/1982 Sb.,
které byly uveřejněny ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a
soudních rozhodnutí IV, vydaných v SEVT Praha 1986, na str. 424 a násl., znění
§ 865 odst. 4) obč. zák., a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo1669/2000, a rozsudek ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 97 / 2007]. Promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (srov. § 100 odst. 1 věta první a § 101 obč. zák.). Již v
dřívější odborné literatuře (srovnej Češka, Z., Ondřej, J., Švestka, J., a
kolektiv, Občanský zákoník, Komentář, I. svazek, Panorama 1987, str. 183 a
násl.) byl zastáván názor, že po uplynutí tříleté promlčecí doby nelze se již
úspěšně této relativní neplatnosti dovolávat za předpokladu, že druhá strana
vznesla námitku promlčení (...) Jestliže tak druhá strana učiní a námitku
promlčení vznese, je třeba právní úkon považovat nadále za platný. Na shora
podaný výklad možno navázat potud, že platí-li, že právní účinky dovolání se
relativní neplatnosti nastávají dojitím tohoto projevu vůle všem subjektům
relativně neplatného právního úkonu (všem účastníkům smlouvy), pak rovněž oni
mohou (každý sám za sebe) namítat, že právo dovolat se relativní neplatnosti je
promlčeno.
Nebyla-li žalobkyně účastna (na straně objednatele) na sporné
smlouvě a nebylo prokázáno, že s ní vyslovila souhlas (§ 145 odst. 2 obč. zák.), pak namítla-li vůči oběma smluvním stranám (objednateli a zhotoviteli)
její relativní neplatnost, obranou kontrahentů proti účinkům takového právního
úkonu je námitka promlčení práva dovolat se neplatnosti smlouvy. V projednávané věci se žalobkyně dovolala neplatnosti smlouvy ze dne 6. 11. 2000 z důvodu uvedeného v § 145 odst.2 obč. zák. podáním ze dne 23. 5. 2004,
které došlo žalovanému 12. 6. 2004 (žalobce byl s jeho obsahem seznámen dne 23. 5. 2004, kdy k textu listiny připojil svůj podpis). Žalobkyně přitom mohla své
právo vykonat poprvé dne 7. 11. 2000. Jelikož je uplatnila až po uplynutí
tříleté promlčecí doby, která začala běžet dnem, kdy došlo ke spornému právnímu
úkonu (uzavření smlouvy o dílo), je toto její právo promlčeno a na smlouvu ze
dne 6. 11. 2000 je třeba nadále nahlížet jako na platný právní úkon. Pro
otázku, zda žalobci (manželu žalobkyně) náleží právo vznést námitku promlčení
práva žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti smlouvy o dílo, nutno
zdůraznit, že byl jednou ze stran relativní neplatností stižené smlouvy a i
vůči němu (mimo žalovaného) směřoval úkon, jímž se žalobkyně dovolávala
relativní neplatnosti. Z pohledu uplatnění námitky promlčení tak byl
rozhodující okruh osob, vůči nimž se žalobkyně této neplatnosti dovolávala,
kterým svědčí oprávnění namítat promlčení práva dovolat se relativní
neplatnosti. Rozporný zájem žalobců na platnost dotčené smlouvy je bez významu
se zřetelem k právní úpravě následků relativně neplatných právních úkonu
manželů (§ 145 odst. 2 obč. zák.), kde se konflikt zájmů ve věcech
přesahujících rámec obvyklé správy majetku předpokládá, a zákon tudíž každému z
nich poskytuje rozdílné právní nástroje k prosazení svých zájmů. Žádné
ustanovení zákona tak žalobci nebrání uplatnit proti právu žalobkyně námitku
promlčení. Dovolání žalovaného z pohledu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. tak není důvodné. Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním
uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Protože
nebylo ani zjištěno (a ostatně ani dovolateli tvrzeno), že by byl rozsudek
odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani existence jiné
vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání
žalobců i žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. za stavu, kdy ani jeden z
účastníků nebyl v dovolacím řízení úspěšný. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.