U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobkyně A. T., zast. JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Revoluční 23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ: 00064581, se sídlem v
Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 90.953,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 127 EC 8/2011, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 58 Co
107/2012-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Petra
Meduny, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího
řízení ve výši 6.098,40 Kč.
důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
žalobkyně v období od 22. 1. 2009 do 31. 12. 2009 byla a dosud je podílovou
spoluvlastnicí čtyř ideálních šestin pozemkových parcel č. 2336/210, č.
2014/395 a č. 2014/394, vše v katastrálním území Ch., obci Praha (dále jen -
„předmětné pozemky“). Na předmětných pozemcích jsou vystavěny místní komunikace
(zpevněné plochy vozovek) vlastněné žalovaným. Žalovaný předmětné pozemky v
uvedeném období pronajímal za účelem provozování parkoviště pro osobní vozidla
třetím osobám. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně coby podílová spoluvlastnice předmětných pozemků má vůči
žalované obci nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků
bez právního důvodu (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů, dále jen - „obč. zák.“). Uložil tedy žalovanému povinnost
poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu za bezesmluvní užívání pozemků v jejím
podílovém spoluvlastnictví sloužících k nekomerčním účelům za dobu od 22. 1.
2009 do 31. 12. 2009 ve výši odpovídající regulovaným cenám nájemného, celkem
90.953,- Kč s příslušenstvím.
Z podnětu odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Městský
soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č. j. 58 Co 107/2012-78,
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Odkázal přitom také na rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobných
věcech, týkajících se účastníků tohoto sporu. Namítal-li žalovaný, že není ve
sporu pasivně věcně legitimován, neboť předmětné pozemky, potažmo komunikace na
nich se nacházející, byly v rozhodném období ve správě Technické správy
komunikací hl. m. Prahy, příspěvkové organizace žalovaného, dospěl odvolací
soud k závěru, že je právně nerozhodné, zda žalovaný místní komunikace zřízené
na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně fakticky užívá či nikoliv,
podstatné je, že s nimi právně disponuje. Z uvedených důvodů odvolací soud
žalobě zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do
jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3.
2005 uveřejněný pod č. 211/2005 Sb., namítal, že užívání pozemku jako veřejného
prostranství podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení),
představuje omezení vlastnického práva veřejnoprávní povahy, které je zásadně
bezplatné. Upozorňuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn.
II. ÚS 268/06, poukazoval též na okolnost, že svolení vlastníka s obecným
užíváním věci je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a nelze je
odvolat. Uváděl, že žalobkyně v restitučním řízení nevyužila možnosti žádat o
vydání náhradního pozemku či o zaplacení peněžité náhrady a trvala na vydání
předmětných pozemků, ačkoliv věděla, že jsou a budou obecně užívány. Obecnému
užívání pozemků navíc nijak nebránila. Z uvedených skutečností dovolatel
dovozoval, že žalobkyně se zřetelem k závěrům vyjádřeným v rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10, nemá na náhradu za užívání
vlastněných pozemků nárok. Dovolatel rovněž namítal, že předmětné místní
komunikace užívá jím zřízená příspěvková organizace TSK hl. m. Prahy. Odkazuje
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, a
ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, přitom vyjadřoval názor, že není ve
sporu pasivně věcně legitimován. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem
zpochybňovaném právním závěru, že bezesmluvním užíváním pozemků v podílovém
spoluvlastnictví žalobkyně, na nichž jsou zřízeny místní komunikace vlastněné
žalovaným, se žalovaná veřejnoprávní korporace na úkor žalobkyně bezdůvodně
obohacuje.
Otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka stavby zbudované na
cizím pozemku se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Dospěl
přitom k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku
dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho
oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem
své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Jestliže tedy žalovaná obec
vlastní místní komunikace vystavěné na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví
žalobkyně (§ 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, dále jen – „zák. č. 13/1997 Sb.“), získává v důsledku
bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na úkor žalobkyně majetkový prospěch
(plnění bez právního důvodu), který je povinna žalobkyni vydat (§ 451 odst. 1,
2 obč. zák.). Z hlediska nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a
pasivní věcné legitimace žalovaného je přitom lhostejno, kým a jakým způsobem
jsou místní komunikace vlastněné žalovaným užívány. K užívání pozemků
zastavěných pozemními komunikacemi přitom srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009. Ke shodnému právnímu závěru dospěl
Nejvyšší soud ostatně též v usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo
672/2012, ve kterém řešil obdobný spor mezi týmiž účastníky řízení.
K námitkám dovolatele nezbývá než dodat následující. Dovolatelem citovaný nález
Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 uveřejněný pod č. 211/2005 Sb. se zabývá
souladem ustanovení § 34 obecního zřízení, vymezujícího pojem veřejného
prostranství, s ústavním pořádkem. Neřeší však otázku právního vztahu mezi
vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, na němž je stavba zřízena. Závěry
vyjádřené v citovaném nálezu tudíž na posuzovaný případ nedopadají. Nález
Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10, se pak týká sporu
mezi vlastníkem pozemní komunikace a jejími uživateli z titulu práva obecného
užívání (§ 19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.), na právní vztahy mezi vlastníkem
pozemku a na něm stojící stavby tak rovněž nedopadá. Vytýká-li dovolatel
žalobkyni, že se proti obecnému užívání pozemní komunikace nebránila, je třeba
dodat, že právo obecného užívání místní komunikace vyplývá přímo ze zákona (§
19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.). Žalobkyně se tudíž obecnému užívání místních
komunikací zřízených na pozemcích, jichž je podílovou spoluvlastnicí, bránit
ani nemohla. Vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem na něm vybudované
stavby se pak Ústavní soud nezabývá ani v dovolatelem zmiňovaném nálezu ze dne
9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, jímž řeší spor o užívání cizího pozemku za
účelem přístupu ke stavbě vybudované na sousedícím pozemku. Spatřuje-li
dovolatel v okolnosti, že místní komunikace přenechal do užívání jím zřízené
příspěvkové organizaci, nedostatek své pasivní věcné legitimace, nezbývá než
odkázat na výše popsané závěry dovolacího soudu, dle nichž ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníkovi stavby na úkor vlastníka stavbou
zatíženého pozemku je pasivně věcně legitimován vždy vlastník stavby a nikoliv
její uživatel. Odkazuje-li dovolatel v uvedené souvislosti na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, sluší se uvést,
že závěry vyjádřené v uvedeném rozhodnutí stran pasivní věcné legitimace státní
příspěvkové organizace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného
užíváním nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu náležejícího státu v
posuzovaném případě použít nelze, neboť vycházejí z úpravy práva hospodaření
zakotvené v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, jež byla s účinností
od 1. 1. 2001 nahrazena odlišnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích.
Uvedené rozhodnutí, stejně tak jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1.
2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, na nějž dovolatel rovněž poukazuje, otázku věcné
legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a
vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené ostatně ani neřeší (zabývají se
otázkou vzniku bezdůvodného obohacení z titulu užívání nemovitostí nad rámec
spoluvlastnického podílu, resp. užívání cizího pozemku coby staveniště).
Citovaná rozhodnutí tudíž na právní vztahy posuzované v projednávané věci
nedopadají.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dovolatelem nastíněné právní
otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není
důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§
237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b
odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části
věty před středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo
odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11
odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále
jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z
důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 90.953,- Kč
(§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 4.740,- Kč (§ 7 bod 5 advokátního
tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13
odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.). Nejvyšší soud proto žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady
dovolacího řízení ve výši 6.098,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu