28 Cdo 3704/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) M. K., a b) R.
K., obou zastoupených Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, Zelená 267, proti žalované E. D., zastoupené Mgr. Josefem Smutným,
advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o vzájemném návrhu na
zaplacení částky 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.
zn. 108 C 278/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. ledna 2014, č. j. 23 Co
180/2011-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 79.349,- Kč s přísl. s tím, že
se jako synové zůstavitele V. Š., stali jeho výlučnými dědici. Usnesením
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 7. 2008, č. j. 32 D 174/2008-44, jim
bylo potvrzeno nabytí vlastnického práva, každému v rozsahu jedné ideální
poloviny, k bytové jednotce v P. Žalovaná, jež byla družkou zůstavitele, tento
byt po jeho smrti výlučně užívala do 29. 11. 2008, kdy jej žalobcům předala.
Před tímto dnem neumožnila žalobcům vstup do bytu, ani jim za jeho užívání nic
neplatila. Užíváním bytu od ledna do listopadu 2008 se na úkor žalobců
obohatila částkou 88.000,- Kč. Kromě toho žalovaná dne 17. 12. 2009 vybrala z
účtu zůstavitele třemi výběry z bankomatu celkovou částku 6.000,- Kč. Dopisem
ze dne 1. 12. 2008 prostřednictvím své právní zástupkyně žalovaná uznala
pohledávky žalobců ve výši 92.000,- Kč. Pokusila se rovněž započíst svou
pohledávku ve výši 300.000,- Kč, neboť se touto částkou měla podílet na
rekonstrukci předmětného bytu, avšak žalobci existenci této pohledávky popřeli.
Uznali pouze, že žalovaná uhradila celkovou částku 14.651,- Kč do fondu oprav a
jako poplatek za správu domu. Po provedení započtení tak žalobci mají vůči
žalované pohledávku ve výši 79.349,- Kč. Žalobci připustili, že s otcem se od
rozvodu rodičů asi 25 let nestýkali, snažili se jej však neúspěšně kontaktovat,
přičemž žalovanou neznali. Žalovaná vůči žalobcům uplatnila vzájemným návrhem
právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že do předmětného
bytu investovala své prostředky, čímž se jeho hodnota zvýšila o 500.000,- Kč.
Později žalovaná tvrdila, že mezi ní a zůstavitelem došlo k uzavření smlouvy o
zbudování díla, jejímž předmětem byla rekonstrukce bytu.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 108 C
278/2009-88, žalobu o zaplacení částky 79.439,- Kč s přísl. zamítl (výrok I.),
stejně jako vzájemný návrh žalované, aby byla žalobcům uložena povinnost
zaplatit jí částku 500.000,- Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III.). Soud z provedených důkazů nedovodil projev vůle žalované uznat
svůj dluh vůči žalobcům. V rámci soudního řízení došlo k částečnému započtení
pohledávek, a tedy k jejich zániku v příslušném rozsahu. Soud prvního stupně s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo
2272/2006, uvedl, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž
nesvědčí jiný důvod, je souhlas nájemce s bydlením této osoby. Taková osoba je
po zániku tohoto právního důvodu bydlení povinna byt vyklidit. „Družský poměr“
nelze klást naroveň rodinněprávnímu vztahu mezi manžely. Soud rovněž vycházel z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4873/2007, podle
kterého na pronajímatele bytu nepřechází ve smyslu ust. § 680 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
závazek jeho právního předchůdce strpět podnájem bytu. Soud dovodil, že
žalovaná užívala předmětný byt z právního důvodu, který odpadl, neboť její
odvozený titul k bydlení zanikl úmrtím V. Š., tedy ke dni 15. 12. 2007. Žalobci
žalované souhlas k bydlení neudělili. Závazek právního předchůdce žalobců, jenž
souhlasil s užíváním bytu žalovanou, na ně nepřešel. Soud však přesto žalobu
zamítl, neboť měl vzhledem k ust. § 3 odst. 1 obč. zák. za to, že výkon práva
na vydání bezdůvodného obohacení by byl v rozporu s dobrými mravy. Jde-li o
požadavek žalobců, aby jim žalovaná zaplatila částku 6.000,- Kč v souvislosti s
výběrem této částky z účtu zůstavitele, konstatoval soud prvního stupně, že se
zde nejedná o bezdůvodné obohacení, jelikož žalované tímto výběrem nevznikl
majetkový prospěch, protože uvedený obnos použila na pronájem hrobového místa a
úhradu kamenických prací na náhrobku. Právo žalované na vydání bezdůvodného
obohacení se promlčelo, neboť právní důvod investice do předmětného bytu odpadl
ke dni smrti V. Š. a práce skončily v říjnu 2007, takže subjektivní promlčecí
doba uplynula v říjnu 2009, přičemž vzájemný návrh byl vznesen až dne 7. 6. 2010. Pokud by soud přistoupil na to, že žalovaná s V. Š. uzavřela smlouvu o
dílo, i pak by bylo právo žalované promlčeno, neboť obecná promlčecí doba by
uplynula v říjnu 2010 (když konstrukci o uzavření smlouvy o dílo žalovaná
prezentovala teprve dne 15. 11. 2010). K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 23 Co 180/2011-127, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.), přičemž dospěl k následujícím závěrům. Žalovaná užívala byt
po smrti V. Š. bez právního důvodu, a na úkor žalobců se tak ve smyslu ust. §
451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodně obohatila. Přiznání ochrany právu žalobců na
vydání bezdůvodného obohacení by však vzhledem k v řízení zjištěným okolnostem
bylo v rozporu s dobrými mravy podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Právo žalované
na vydání bezdůvodného obohacení se pak podle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. promlčelo.
Žalovaná investovala své finanční prostředky do cizí věci – bytové
jednotky svého druha a k těmto investicím od počátku neexistoval právní důvod. Investice byly uskutečněny nejpozději v říjnu 2007, kdy začala nejpozději běžet
dvouletá subjektivní promlčecí doba. Vzájemný návrh tak byl uplatněn po jejím
uplynutí. Jestliže později žalovaná v řízení tvrdila, že její nárok vychází ze
smluvního ujednání se zůstavitelem, uplatnila takové tvrzení až po koncentraci
řízení a nelze k němu vzhledem k ust. § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
přihlížet. Neobstojí ani argumentace žalované, že po smrti V. Š. neznala okruh
subjektů, které se na její úkor obohatily, a proto by měl být počátek
subjektivní promlčecí doby počítán až od okamžiku zaslání výzvy k vyklizení
bytu. Změna v osobě dlužníka však nemá na běh promlčecí doby vliv (ust. § 111
obč. zák.). V případě pochybností o povinném subjektu mohla žalovaná v období
mezi smrtí zůstavitele a potvrzením nabytí dědictví (skončením dědického
řízení) zahájit soudní řízení vůči neurčitému okruhu dědiců daného zůstavitele. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 28 Cdo 382/2012-159, k
dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byly
potvrzeny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, i ve výroku II. a
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Dovolací soud se
přiklonil k závěru, že právní důvod předmětné investice do bytové jednotky
původně existoval, a to v podobě nepojmenované smlouvy, kterou žalovaná
uzavřela s V. Š., přičemž ke dni 15. 12. 2007, kdy došlo k úmrtí V. Š., tento
právní důvod odpadl. Pokud byl vzájemný návrh uplatněn dne 7. 6. 2010, stalo se
tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1
obč. zák., žalované bylo nicméně možné dát za pravdu v tom směru, že se
odvolací soud opomněl zabývat otázkou, zda výkon práva vznést námitku promlčení
nebyl v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák., ačkoliv žalovaná tuto námitku v rámci odvolacího řízení
uplatnila. Citované ustanovení, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s
dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Námitka
promlčení přitom zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou ovšem nastat situace,
v nichž uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka,
který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace
zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem
ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro
které své právo včas neuplatnil. Rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými
mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze se vznikem
uplatněného nároku, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna.
Jelikož se odvolací soud uvedenou námitkou nezabýval, dopustil se nesprávného
právního posouzení s tím, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu
nesprávný, platily i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, pročež Nejvyšší soud
přistoupil v odpovídajícím rozsahu ke zrušení rozsudků obou soudů nižších
stupňů a vrácení věci Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, č. j. 108 C
278/2009-214, vzájemný návrh žalované na zaplacení 500.000,- Kč opětovně zamítl
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vycházeje z právního
názoru Nejvyššího soudu dovodil, že námitku promlčení uplatněnou žalobci nelze
posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, neboť bylo prokázáno, že již za 14 dní
až měsíc po smrti V. Š. počala žalovaná navštěvovat advokátku, aby s ní
konzultovala další postup ohledně své investice do daného bytu. Žalovaná tedy
měla povědomost o skutkovém základu své pohledávky, byla schopna vyhledat
odbornou právní pomoc, a přestože ji úmrtí druha bezpochyby těžce zasáhlo,
mohla své právo řádně a včas uplatnit před soudem. Ze žádného z důkazů
provedených v řízení přitom nevyplynulo, že by žalovaná byla psychiatricky
léčena či alespoň odborně vyšetřována, pročež soud pokládal za nadbytečné
provádění důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Vzhledem k promlčení
práva žalované na vydání bezdůvodného obohacení bylo na místě její vzájemný
návrh zamítnout. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 1. 2014, č. j. 23 Co 180/2011-234, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání
žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, pokud jde o
nadbytečnost důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, poněvadž se
žalovaná sama dostavila k notářce ve věci dědictví po V. Š., kde mezi pasivy
náležejícími do dědictví uvedla i půjčku na rekonstrukci bytu, byla tudíž
zjevně v problematice orientována, nadto nikdy nebyla psychiatricky léčena a za
účelem řešení nároků plynoucích z investice do sporného bytu udělila plnou moc
advokátce, která její práva účinně hájila. S ohledem na tyto skutečnosti
odvolací soud neměl za zjištěné, že by počátku běhu promlčecí doby bránil
nedostatek zákonného zastoupení žalované ve smyslu § 113 obč. zák. Námitka
promlčení, kterou vznesli žalobci, se pak neprotiví dobrým mravům, neboť
účastníci řízení nejsou v poměru příbuzenském či obdobném, který by žalovanou
vedl k tomu, aby se spoléhala na jejich dobré vzájemné vztahy. Zájmy žalobců a
žalované byly naopak protichůdné, jelikož byla žalovaná ze strany žalobců
opakovaně vyzývána k vyklizení bytu i zaplacení úhrady za jeho užívání a sama
si přitom byla vědoma, že svou pohledávku vůči žalobcům musí uplatnit. Vzhledem
k její náležité orientaci v problematice, jakož i jejímu zastoupení advokátkou
nemohl ani zdravotní stav žalované vést k závěru o nemravnosti námitky
promlčení, odvolací soud tudíž přikročil k potvrzení odvoláním napadeného
rozhodnutí okresního soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o tvrzení, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále i o poukaz na otázku v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Odvolací soud nerespektoval
judikaturu Nejvyššího soudu, pokud námitku promlčení uplatněnou žalobci
neshledal rozpornou s dobrými mravy, neboť dovolatelka je těžce nemocná
invalidní důchodkyně, která investovala své celoživotní úspory do společného
bydlení s druhem, který tragicky zahynul. Žalobci si nemorálně ponechali
prospěch z investice žalované, zatímco ona byla připravena o bydlení i o
vynaložené peněžní prostředky. Korektiv dobrých mravů umožňuje soudům zmírnit
tyto nepřijatelné a nespravedlivé následky nepřiměřené tvrdosti zákona, což
měly soudy učinit právě shledáním žalobci vznesené námitky promlčení rozporné s
dobrými mravy. Nalézacím soudům dovolatelka rovněž vytýká to, že nenařídily vypracování
znaleckého posudku k zodpovězení odborné otázky, zda mohl započít běh promlčecí
doby s ohledem na přechodný duševní stav žalované po úmrtí jejího druha. Soudy
přitom nesprávně hodnotily projevy žalované a částečně učinily závěry bez opory
v dokazování. Ze skutkových zjištění totiž jednoznačně plyne, že žalovaná
nebyla schopna formulovat okolnosti věci tak, aby na jejich základě mohla
zmocněná advokátka učinit odpovídající právní kroky, přičemž její dočasná
nesvéprávnost trvala přibližně 10 až 12 měsíců. Zdravotní stav žalované po
úmrtí V. Š. neumožňoval uvědomit si povahu práva na vydání bezdůvodného
obohacení, a proto byli i současní zástupci žalované schopni relativně úplně
zjistit rozhodné skutkové okolnosti až po několika dlouhých jednáních s ní. Pouze znalec by mohl kvalifikovaně odpovědět na otázku, kdy nejdříve byla
žalovaná způsobilá dát právnímu zástupci náležité pokyny, aby mohl účinně
obhajovat její práva. Dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, podle nějž zastoupení advokátem na
základě plné moci nenaplňuje podmínku nutného zastoupení ve smyslu § 113 obč. zák. Skutečnost, že měla žalovaná smluvní zástupkyni, tak nemohla mít žádný
význam pro posouzení jejího duševního stavu ani pro počátek běhu subjektivní
promlčecí doby ve vztahu k právu uplatněnému vzájemným návrhem. Na základě
uvedených důvodů navrhuje dovolatelka Nejvyššímu soudu napadené rozhodnutí
zrušit. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelce se však nepodařilo označit žádnou otázku, která by byla s to
přípustnost jejího dovolání ve smyslu právě citovaného ustanovení založit. Spatřuje-li dovolatelka pochybení v tom, že soudy nižších stupňů nepokládaly za
rozpornou s dobrými mravy žalobci vznesenou námitku promlčení práva žalované na
vydání bezdůvodného obohacení, musí Nejvyšší soud zopakovat, že ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z
jakých hledisek má soud vycházet, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky
pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze,
v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak
okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje,
tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající
úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že
výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013). S uvedeným pak
úzce souvisí, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace)
by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež
jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v
bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro
vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní
otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011). V rozhodované věci se
ovšem soud prvního stupně i soud odvolací možným rozporem uplatnění námitky
promlčení ze strany žalobců s dobrými mravy zevrubně zabývaly a posléze dospěly
k závěru, že zde nejsou dány výjimečné okolnosti, jež by ospravedlnily tak
intenzivní zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení
(srov. kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo
2603/2013). Pakliže se tedy nalézací soudy, berouce zřetel na závazný právní
názor, jejž Nejvyšší soud vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, s
otázkou slučitelnosti námitky promlčení předmětného práva žalované s dobrými
mravy náležitě vypořádaly, jevilo by se nepřípadným, aby dovolací soud
(nacházející se v postavení toliko přezkumné instance) jejich úsudek, který se
zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje
požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval
vlastním posouzením. Druhá dovolatelčina námitka, jež se dotýká závěrů o jejím duševním stavu v
období následujícím po úmrtí V. Š., má do značné míry povahu nikoli právní,
nýbrž skutkovou, neboť je jí poukazováno na vady hodnocení provedených důkazů a
nesprávná zjištění soudů nižších stupňů ohledně zachovalosti jejích mentálních
schopností v rozhodné době. Ani dovolací argumentaci vážící se k otázce, zda
bylo možné, aby si soudy učinily úsudek o tom, že běhu promlčecí doby dle § 113
obč. zák. nebránil nedostatek zákonného zastoupení dovolatelky (k tomu obecně
srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo
2968/2011), bez znaleckého přezkoumání jejího duševního zdraví, neshledává
Nejvyšší soud přesvědčivou. Obecně sice zajisté i v kontextu aplikace § 113
obč. zák. platí, že posouzení existence duševní poruchy zpravidla vyžaduje
odborných znalostí ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. (viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2831/2013), a
proto se obvykle neobejde bez vypracování znaleckého posudku coby důkazního
prostředku svou povahou nezastupitelného (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1924/2010), Nejvyšší soud je nicméně toho
mínění, že v projednávané kauze odvolací soud nepochybil, jestliže po zvážení
všech okolností případu i bez znalecké verifikace svých poznatků dovodil, že
narušení způsobilosti žalované činit právní úkony, a tedy ani její potřebě
ustanovení zákonného zástupce nic nenasvědčovalo. Nevyvstala-li v řízení
důvodná pochybnost o tom, že dovolatelka byla schopna i ve stavu hlubokého
rozrušení po úmrtí svého druha podnikat kroky směřující k uplatnění předmětné
pohledávky proti nynějším žalobcům, může postup soudů nižších stupňů za daných
podmínek obstát, přestože k provedení navrženého důkazu znaleckým posudkem
nepřistoupily. Ani fakt, že nalézací soudy braly v potaz zastoupení dovolatelky
advokátkou, pak nezatěžuje jejich rozhodnutí vadou právního posouzení, přestože
zastoupením osoby advokátem na základě plné moci podmínku zákonného zastoupení
podle § 113 obč. zák. naplnit nelze (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007).
V řešeném sporu bylo totiž na vyhledání
odborné právní pomoci žalovanou nahlíženo spíše jako na doklad její základní
orientace a způsobilosti porozumět skutkovému základu vzniku práva na vydání
bezdůvodného obohacení v částce odpovídající zhodnocení zmiňovaného bytu než
jako na skutečnost, která by měla odstraňovat překážku běhu promlčecí doby
plynoucí dle § 113 obč. zák. z nedostatku zákonného zastoupení osoby, jíž
duševní porucha činí k právním úkonům neschopnou. Jelikož na dovolání nebylo možno pohlížet jako na přípustné, přistoupil
Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k jeho
odmítnutí. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům žádné náklady
v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.