28 Cdo 1158/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského
v právní věci žalobkyně S. M., bytem K., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou,
advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované M. P.,
bytem K., zastoupené JUDr. Václavem Jirátem, advokátem se sídlem ve Slaném,
Vítězná 1573, o zaplacení částky 118.745,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 9 C 82/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010, č. j. 19 Co 325/2008-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jí
částku 141.904,50 Kč a 220,- Kč. Uvedla, že žalovaná užívala od 23. 5. 2004 do
23. 5. 2006 její byt v K. (dále jen „byt“). Právní předchůdkyně žalobkyně, její
matka I. M., dne 23. 5. 2004 odvolala svůj souhlas s bezplatným užíváním bytu. V řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 188/2004 bylo
žalované pravomocně uloženo, aby byt vyklidila, což se také dne 23. 5. 2006
stalo. Žalobkyně proto žádala náhradu za užívání bytu žalovanou ve výši
obvyklého nájemného v částce 4.500,- Kč měsíčně a úhradu služeb, které za
žalovanou musela zaplatit. Žalovaná namítala, že své dluhy vždy plnila, byt na vlastní náklady
rekonstruovala a navíc přispěla právní předchůdkyni žalobkyně na jeho koupi
částkou 40.000,- Kč. Dále poukázala na svoji neutěšenou sociální situaci, neboť
je samoživitelka se dvěma nezletilými dcerami, jejíž příjem jen s obtížemi
pokrývá základní potřeby rodiny. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 9 C
82/2007-109, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 141.904,50 Kč a
částku 220,- Kč. Tvrzení žalované, že do bytu investovala nemalé částky, jakož
i tvrzení žalobkyně, podle kterého po předání bytu v něm chybělo běžné vybavení
(kuchyňská linka, vana, umyvadlo, záchodová mísa, zásuvky a vypínače),
považoval za právně nevýznamné. Na základě shodných tvrzení účastnic a
listinných důkazů o úhradách služeb uložil žalované povinnost zaplatit
žalovanou částku. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2008,
č. j. 19 Co 325/2008-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou částky
23.379,50 Kč, ve které pro zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud se (s výjimkou části tvrzených úhrad
služeb, ve kterých byla žaloba vzata zpět) ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, č. j. 28 Cdo 3829/2009-225, rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku o zastavení
řízení v částce 23.379,50 Kč zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu uložil zabývat se námitkou rozporu nároku žalobkyně s dobrými
mravy, spočívající v tom, že žalobkyně nechala žalovanou, která na koupi bytu
žalobkyně přispěla a vlastním nákladem jej zrekonstruovala a která je navíc
samoživitelkou se dvěma nezletilými dcerami, z bytu vystěhovat a vymáhá na ní
ještě i náhradu za užívání bytu od odvolání souhlasu s užíváním do vyklizení. Následně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2010, č. j. 19 Co 325/2008-272, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v
částce
21.894,- Kč zamítl a ve zbytku, tj. v částce 96.851,- Kč rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalovaná
poskytla matce žalobkyně I. M. na úhradu doplatku kupní ceny bytu částku
21.894,- Kč. V uvedené částce považoval uplatnění nároku žalobkyně za rozporné
s dobrými mravy.
Ve skutečnosti, že žalovaná byt vlastním nákladem
zrekonstruovala, důvod rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy neshledal,
neboť uvedené investice nevedly k zhodnocení bytu zejména proto, že žalovaná
při odstěhování z bytu odnesla vše, co z jí pořízených věcí bylo možno od bytu
oddělit (včetně vypínačů, vodovodních baterií apod.). Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti výroku
o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Konkrétně namítala, že
a) byt užívala v dobré víře, že zhodnocením bytu na její náklad, jakož i
hrazením služeb spojených s užíváním bytu z její strany, jsou vypořádány nároky
žalobkyně na úhradu nákladů za užívání bytu, a proto je v rozporu s dobrými
mravy celý nárok žalobkyně,
b) odvolací soud se s námitkou rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy
dostatečně nevypořádal,
c) náklady řízení neměly být žalobkyni přiznány s ohledem na sociální
situaci žalované. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání s tím, že neznalost
zákona neomlouvá a že žalovaná měla v době, kdy investovala do bytu, dostatek
prostředků na odbornou konzultaci. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v
rozhodované věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky
upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle §
237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. […] Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba […]
učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné
okolnosti případu.“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 486/2002,
nebo ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009). Oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
o zákazu výkonu práva v
rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z
povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, „jež jsou -
vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení - s účastníky v bezprostředním
kontaktu a disponují tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování.“
Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu „jen v
případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím
řízení“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28
Cdo 1094/2004). V projednávané věci z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud si
za účelem aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. opatřil dostatečný skutkový
podklad, pečlivě uvážil všechny okolnosti případu a jeho úvahy se zjevně
nepřiměřenými nejeví. Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. totiž vyplývá, že rozhodnutí o
nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je
přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. není dovolání proti výroku usnesení
odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné,
a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu
ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože námitky dovolatelky nezakládají závěr o zásadním právním významu
dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5
věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Žalobkyně by vzhledem k výsledku řízení měla podle § 243b odst. 5 věty první, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalované právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Dovolací soud však přihlédl ke
složité sociální situaci žalované, která z platu prodavačky a nevysokého
výživného sama živí dvě dospívající dcery,
jakož i k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku soudní cestou, totiž že
žalovaná nejen přispěla matce žalobkyně na koupi bytu, ale také jej vlastním
nákladem zrekonstruovala a vlastním nákladem pořízené vybavení bytu nicméně
odstěhovala až poté, co ji žalobkyně
i se dvěma dospívajícími dcerami nechala soudně vystěhovat. Dovolací soud má
přitom za to, že nepřiznání náhrady nákladů řízení se podstatně neprojeví v
sociální situaci žalobkyně. Z uvedených důvodů dovolací soud shledal existenci
důvodů zvláštního zřetele hodných a podle § 150 o. s. ř. náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 13. září 2
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu