33 Cdo 222/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) M. K. a 2) R. K.,
zastoupeným JUDr. Renatou Štefkovou, advokátkou se sídlem ve Vrchlabí,
Krkonošská 155, o 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 30 C 18/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, č.j. 26 Co 327/2008-45,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud ve
věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 5. 2008, č.j. 30 C 18/2008-29, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II,
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným
ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené
argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř). Výhrady dovolatelky, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily obsah jejího
dopisu žalovaným ze dne 6. 6. 2002 (a z toho vycházející námitky stran chování
žalovaných i žalobkyně), vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.,
jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky
jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. nevýznamné, neboť skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zpochybnit, pro dovolací soud je
závazný (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Pro účely daného dovolacího přezkumu je
tak bezcenná i ta část oponentury (právnímu) závěru, že výkon práva na vrácení
státního příspěvku je v rozporu s dobrými mravy, kterou dovolatelka na
předpokladu jiného (správně zjištěného) skutkového stavu založila. K přezkumu předestřenou právní otázku, zda lze odepřít ochranu výkonu práva na
vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle
vyhlášky č. 136/1985 Sb. za použití korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „obč. zák.“), bylo-li „objektivně zjištěno porušení podmínek smlouvy
... ze strany žalovaných a byl konstatován vznik nároku žalobce na vrácení
předmětného státního příspěvku“, vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Ten ve svých rozhodnutích jednak dovodil, že použití § 3
odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který
odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2001 pod č. 5, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 3/98 pod č. 16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001). V rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, pak Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na
individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o
finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a
modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“), lze odepřít pro rozpor s dobrými mravy
podle § 3 odst. 1 obč. zák. Jelikož vyhláška č. 136/1985 Sb.
coby speciální
předpis – na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační
půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt
zaměstnancem uvedených v § 34 odst. 10 – neupravuje podmínky vrácení příspěvku
na individuální bytovou výstavbu komplexně, není aplikace občanského zákoníku,
včetně jeho § 3 odst. 1, coby obecného předpisu v rozsahu podmínek vrácení
příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Nejvyšší soud přitom vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky
pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v
jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak
okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak
všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající
úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že
výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích
již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek ze dne
25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). V nich bylo dovozeno, že za dobré mravy
je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré
mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odvolací soud - spatřoval-li důvody pro odepření ochrany výkonu práva žalobkyně
pro rozpor s dobrými mravy v tom, že žalovaní stavbu dokončili s prodlením asi
tří měsíců a vyhláška umožňovala prodloužení lhůty až o tři roky, přičemž
žalovaní odpovídající dodatek ke smlouvě, který by zcela vyloučil možnost
vrácení příspěvku požadovat, se státem neuzavřeli výlučně v důsledku nepřesných
pokynů (formulace dopisu umožňovala takový výklad, že uzavření dodatku je
nezbytné pouze u dosud nedokončených staveb), a v pětileté nečinnosti státu,
jenž se spokojil s tím, že žalovaní předložili pravomocné kolaudační rozhodnutí
(upuštění od vymáhání příspěvku nebylo ustanovením § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb.
výslovně podmiňováno sepsáním dodatku) a k vymáhání příspěvku
přistoupil až po změně ve struktuře státní správy v důsledku jiného názoru
svého nového představitele, a přihlédl-li též k tomu, že žalovaní jsou nadále
spoluvlastníky domu a užívají jej k bydlení - rozhodl v intencích uvedeného
výkladu. Námitka, že „soudy obou stupňů při svém rozhodování nezaujaly stanovisko k
dalšímu nesplnění podmínek smlouvy“, není důvodná. Odvolací soud předně - co do
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - odkázal na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, který se tvrzeními žalobkyně stran dalších porušení
smlouvy žalovanými zabýval a v tomto směru zohlednil, že i žalobkyně porušila
svou povinnost sledovat plnění podmínek smlouvy a v případě jejich porušení
požadovat neprodleně vrácení státního příspěvku. Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, §
218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaným, kteří by na jejich náhradu
jinak měli právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr.
Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu