33 Cdo 754/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně České republiky-Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovanému L. R.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 244/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.
července 2006, č. j. 5 Co 1458/2006-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července
2006,
č. j. 5 Co 1458/2006-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č. j. 4 C
244/2004-36, zamítl žalobu o zaplacení částky 50.000,- Kč s 8 % úrokem z
prodlení od 30. 5. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalovaný uzavřel dne 29. 4. 1991 s právním předchůdcem žalobkyně
Okresním úřadem ve S. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální
bytovou výstavbu a o omezení převodu nemovitosti (dále jen „smlouva“) podle
vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a
individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním
vlastnictví, v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška“). Na jejím základě byl
žalovanému poskytnut příspěvek na individuální výstavbu ve výši 50.000,- Kč.
Žalovaný se ve smlouvě mimo jiné zavázal provést přestavbu a nástavbu rodinného
domku na parcele č. 37 v k. ú. L. v souladu se stavebním povolením ze dne 31.
1. 1991, č. ŽP/147/332/91/Br., vydaným Stavebním úřadem ve S. tak, aby
kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy
(tedy do 29. 4. 2001). V případě nesplnění této podmínky se zavázal tuto
skutečnost úřadu neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek poté do třiceti dnů
vrátit. Žalovaný ve stanovené lhůtě stavbu nedokončil, tuto skutečnost
neoznámil a příspěvek nevrátil. Žalobkyně jej přípisem ze dne 6. 4. 2004
vyzvala k vrácení příspěvku do 30. 4. 2004. Žalovaný nato podal dne 22. 4. 2004
návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu - přístavbu a nástavbu
rodinného domku, kterému Městský úřad ve S., stavební úřad vyhověl rozhodnutím
ze dne 5. 9. 2005, jež nabylo právní moci dne 1. 11. 2005. Na délku
kolaudačního řízení mělo vliv zjištění, že půdorysná plocha rodinného domku v
rozsahu 10 m2 zasahuje
do pozemku ve vlastnictví obce L. Poté, co zastupitelstvo obce dne 15. 12. 2004
odsouhlasilo prodej zastavěné části pozemku, žalovaný ji nabyl do vlastnictví
kupní smlouvou uzavřenou dne 28. 11. 2005 (právní účinky vkladu vlastnického
práva nastaly dne 1. 12. 2005). Žalovanému dodržení lhůty k provedení stavby
znemožnily jeho rodinné, sociální a majetkové poměry. Krátce po uzavření
smlouvy se oženil, jeho manželka byla na mateřské dovolené s dítětem, které se
jim narodilo, pobírala rodičovský příspěvek a žalovaný měl příjem v přibližné
měsíční výši 7.000,- Kč. Pečoval o těžce nemocnou matku a na stavbě domku si
způsobil úraz, který mu neumožnil jeden rok pokračovat ve stavbě prováděné
svépomocí. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně
dovodil, že žalobkyni vzniklo právo
na vrácení poskytnutého příspěvku žalovaným, neboť nesplnil jednu z podmínek,
na něž byl vznik tohoto práva vázán (§ 18 vyhlášky). Zároveň však dospěl k
závěru, že výkon tohoto práva je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst.
1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč.
zák.“), a proto jej žalobkyni odepřel. Přihlédl přitom k důvodům, pro které
žalovaný ve stanovené lhůtě nesplnil podmínku dokončit stavbu, a k tomu, že
účel a smysl vyhlášky spočívající v zajištění bydlení pro mladou rodinu byl
naplněn, neboť žalovaný (byť s několikaletým zpožděním) stavbu dokončil a v
rodinném domku uspokojuje bytové potřeby své rodiny.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. července 2006, č. j. 5
Co 1458/2006-52, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni do 15ti dnů od právní moci rozsudku částku
50.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2001 do zaplacení, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s právním závěrem soudu
prvního stupně, že žalovanému v důsledku nesplnění jedné z podmínek smlouvy o
poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu vznikla
povinnost příspěvek vrátit (§ 18 vyhlášky). Oproti němu však neodmítl ochranu
výkonu práva žalobkyně na vrácení příspěvku pro rozpor s dobrými mravy podle §
3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že žalovaný nespolupracoval s Okresním úřadem ve
S. a po 1. 1. 2003 ani se žalobkyní a že nesplnil podmínku pro upuštění od
vymáhání pohledávky ve smyslu § 34 odst. 14 vyhlášky, neboť stavba nebyla
kolaudována nejpozději ve lhůtě třinácti let od uzavření smlouvy, takže nemohl
úspěšně požádat příslušný okresní úřad, aby od vymáhání pohledávky upustil. Byl
veden též úvahou, že na vydání kolaudačního rozhodnutí neměla vliv skutečnost,
že žalovaný provedenou přístavbou zasáhl do pozemku jiného vlastníka, jestliže
kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 9. 2005 a kupní smlouva byla uzavřena
až dne 28. 11. 2005. Subjektivní okolnosti na straně žalovaného, které mu
zabránily splnit podmínku dokončit stavbu ve lhůtě deseti let, naopak
nezohlednil s tím, že bude na žalobkyni, aby k nim přihlédla v rámci vyřizování
žádosti žalovaného o prominutí vrácení příspěvku, kterou v mezidobí podal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. Namítl
nesprávnost právního závěru, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými
mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., k němuž odvolací soud dospěl, aniž se
vypořádal se subjektivními okolnostmi na jeho straně, jež vedly k tomu, že
nebyl objektivně schopen splnit podmínky smlouvy, a ponechal na žalobkyni, aby
je posoudila v rámci vyřízení žádosti o prominutí dluhu. Dále odvolacímu soudu
vytkl nesprávnost zjištění, že okolnost odkupu části obecního pozemku neměla
vliv na oddálení kolaudace stavby, neboť je v rozporu s obsahem odůvodnění
kolaudačního rozhodnutí MěÚ S., stavebního úřadu ze dne 5. 9. 2005 a s údaji
obsaženými v kupní smlouvě ze dne 8. 11. 2005. Z nich vyplývá, že ačkoli
zastupitelstvo obce prodej schválilo 12. 12. 2004, kupní smlouva byla uzavřena
až v listopadu 2005, a z toho důvodu bylo kolaudační řízení od 18. 6. 2004
přerušeno. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým byla s účinností ode dne 1. 7. 2009
provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241
odst. 1 a 4
o. s. ř.) a že je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3
o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí
ve věci, nebyly žalovaným tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají. Dovolací soud
se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově
vylíčil.
Námitka nesprávného právního posouzení věci, kterou lze uplatnit v rámci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Žalovaným k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka, zda je v posuzovaném
případě výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku v souladu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., v sobě obsahuje posouzení
otázky, zda vůbec lze odepřít ochranu výkonu práva na vrácení státního
příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č.
136/1985 Sb. za použití korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák.
V dané věci smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou
výstavbu ze dne 29. 4. 1991 uzavřenou podle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 136/1985
Sb., v tehdy platném znění, žalovaný získal podmíněně nenávratné finanční
prostředky účelově určené na úhradu nákladů spojených s výstavbou. Podmínky, za
nichž mu je stát zastoupený Okresním úřadem ve S. poskytl a k jejichž splnění
se žalovaný zavázal ve smyslu § 17 odst. 3 písm. a/ až c/ vyhlášky (provést
výstavbu v souladu se stavebním povolením, dosáhnout právní moci kolaudačního
rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému
bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací
podmínku (§ 36 obč. zák), neboť
až do doby jejich porušení jej povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila.
Porušením závazku dokončit výstavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo
právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, byla naplněna
odkládací podmínka,
na kterou účastníci smlouvy vázali vrácení příspěvku; žalobkyni vzniklo dnem
následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení
poskytnutého příspěvku a žalovanému tomu odpovídající povinnost (§ 17 odst. 3
písm. d/ a § 18
odst. 3 vyhlášky).
Pro posouzení otázky, zda na závazkový vztah vzniklý na základě smlouvy o
poskytnutí příspěvku uzavřené podle vyhlášky lze aplikovat § 3 odst. 1 obč.
zák., je podstatný závěr o povaze tohoto vztahu. Rozhodovací praxe soudů se již
dříve ustálila v právním názoru, že se jedná o vztah občanskoprávní založený
smlouvou uzavřenou mezi rovnoprávnými subjekty, do jejíhož obsahu byl vyhláškou
inkorporován veřejnoprávní prvek. Z vyhlášky totiž vyplývá řada modifikací
omezujících smluvní volnost účastníků např. tím, že stanoví podstatné
náležitosti uzavírané smlouvy, povinnost kontroly plnění smluvních podmínek a
vymáhat vrácení příspěvku při jejich nesplnění, s cílem zajistit určitou část
výkonu veřejné správy na úseku podpory bytové výstavby (srovnej výklad podaný
bývalým Nejvyšším soudem ČSR ze dne 25. 4. 1973, sp. zn. Cpj 65/73, uveřejněný
ve Sborníku IV Nejvyššího soudu, SEVT Praha, 1986, str. 396, rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1165/2000, ze dne 27. 2.
1996, sp. zn. 3 Cdon 1019/96, a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002).
Smlouva uzavřená podle vyhlášky je tudíž podřízena občanskému zákoníku, přičemž
ustanovení vyhlášky jsou vůči občanskému zákoníku v poměru speciality. Pro
vztah zákona zvláštního a obecného je charakteristická zásada, podle níž
zvláštní úprava se použije tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného než
úprava obecná, přičemž obecnou úpravu lze použít tam, kde speciální předpis
její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem nebo tím, že nestanoví něco
jiného.
Otázka vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu je upravena v § 18
odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb., ve znění účinném ke dni 29. 4. 2001, kdy
uplynula marně lhůta k dokončení stavby, tak, že příslušný úřad je povinen
neprodleně požadovat vrácení státního příspěvku, dojde-li k porušení smlouvy
stavebníkem. Přitom má možnost upustit od vymáhání příspěvku na individuální
bytovou výstavbu v případě porušení podmínek smlouvy tím, že nebyla dodržena
doba výstavby uvedená v § 17 odst. 3 písm. b/ vyhlášky, jen tehdy, nabude-li
kolaudační rozhodnutí právní moci nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy
(§ 34 odst. 14 vyhlášky). Z uvedeného
je zřejmé, že vyhláška coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení
stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na
složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v § 34 odst.
10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou
výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho § 3 odst. 1, coby
obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na
individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě je k řešení nastolena otázka, zda výkon práva žalobkyně
na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu žalovaným je v rozporu
s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Výklad otázky, kdy se výkon
práva ocitá v rozporu s dobrými mravy, se v judikatuře soudů již ustálil.
Východiskem úvah
se stala okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon
nestanoví,
z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí
v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází
z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost,
vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních. Použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze
vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v
souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
479/5). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního
soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré
mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad,
jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé
jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák.,
je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako
právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v
jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak
okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak
všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající
úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že
výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě odvolací soud z výše uvedených závěrů nevycházel. Ač se
žalovaný s poukazem na své poměry domáhal aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.,
odvolací soud, který oproti soudu prvního stupně neodepřel žalobkyni ochranu
výkonu práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nebral vůbec do úvahy okolnosti
případu na straně žalovaného s tím, že je vezme v potaz žalobkyně v souvislosti
se žádostí žalovaného
o upuštění od vymáhání příspěvku. Nezabýval-li se odvolací soud všemi z
hlediska aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. rozhodnými okolnostmi případu
na straně obou účastníků sporu, je jeho posouzení neúplné, a tedy nesprávné.
Lze uzavřít, že se žalovanému podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku.
Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.); další námitkou žalovaného se již
pro její předčasnost nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu