30 Cdo 2831/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 41, proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr. Jiřím
Dienstbierem, advokátem se sídlem v Praze 2, U Zvonařky 2536/1E, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C
182/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
18. února 2013, č. j. 32 Co 500/2012-228, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2013, č. j. 32 Co
500/2012-228, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. února
2012, č. j. 4 C 182/2010-160, a usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne
20. července 2012, č. j. 4 C 182/2010-175, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha – východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
13. února 2012, č. j. 4 C 182/2010-160, zamítl žalobu „o určení vlastnictví
žalobkyně k domu čp. 180, pozemkové parcele č. st. 202/1, pozemkové parcele
105/68, vše v k. ú. M. u P., zapsaných na LV č. 189, u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ“ (dále též „předmětné
nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením ze dne 20. července 2012, č. j. 4 C 182/2010-175, soud prvního stupně uložil žalobkyni
povinnost, aby nahradila státu specifikované náklady řízení. Své rozhodnutí
soud prvního stupně odůvodnil tím, že „se řídil pokyny krajského soudu jakožto
soudu odvolacího, řízení doplnil znaleckým posudkem doplněným výpovědí znalce a
z nich vzal za prokázané, že žalobkyně 9. 2. 2010 netrpěla duševní poruchou,
pro kterou by byla neschopna nakládat se svým domem. Žádná zdravotní
dokumentace žalobkyně neobsahuje diagnózy a duševní poruchy, pro které by
nebyla schopna 9. 2. 2010 k takovému právnímu úkonu. Žalobkyně netrpí a
netrpěla demencí ani obdobně závažnou duševní poruchou. Zjištění o jejím
tehdejším psychickém stavu podklad pro změnu jejích ovládacích schopností
nedává. Soudem ustanovený znalec Matanelli se ve svém posudku vypořádal i se
závěry znalce Urbana, který zpracoval znalecký posudek předložený žalobkyní. Přesvědčivým způsobem vyložil, proč pokládá závěry znalce Urbana za neúplné,
respektive nepodložené, sám se ve znaleckém posudku na rozdíl od znalce Urbana
vyhnul hodnocení a závěrů, které mu jakožto znalci nepříslušely. Ze závěrů
znalce Matanelliho soud vzal za prokázané, že žalobkyně 9. 2. 2010 netrpěla
duševní poruchou, která by ji činila k uzavření kupní smlouvy neschopnou (§ 38
odst. 2 o. z.).“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 18. února 2013, č. j. 32 Co 500/2012-228, potvrdil ve věci samé dle §
219 rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů
řízení, stejně jako v jeho doplňujícím usnesení o náhradě nákladů státu, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s
právním posouzením věci, přičemž neshledal, že by prvoinstanční řízení bylo
zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K
odvolací výtce žalobkyně, že soud prvního stupně znalci MUDr. Otto Matanelli
(dále též „znalec Matanelli“) neposkytl soudní spis, uvedl, že „Úkolem znalce
bylo vypracovat znalecký posudek a odpovědět na soudem prvního stupně položenou
otázku. Znalec tak učinil výlučně na základě svých odborných znalostí a
postupem pro daný obor předpokládaným, v dané věci konkrétně vyšetřením
žalobkyně a vyžádáním a posouzením její dostupné zdravotnické dokumentace v
rozhodném období. Znalci naopak nepřísluší hodnotit skutková tvrzení žalobkyně,
případně již učiněná skutková zjištění soudu, takže za tím účelem nebylo podle
názoru odvolacího soudu nezbytné, aby se seznámil s obsahem spisu, a vycházel
tak i z jiných než pro závěr znaleckého posudku rozhodných odborných znalostí. Znalec…navíc…provedl vyšetření žalobkyně, z něhož měl možnost zjistit předmět
řízení a skutkové okolnosti uzavření kupní smlouvy z 9. 2. 2010. Kromě toho mu
byla ze strany osob doprovázejících žalobkyní na vyšetření předložena
dokumentace obsahující kupní smlouvu z 9. 2. 2010, přehled půjček žalobkyně od
2. 6. 2006 do 23. 6. 2010 včetně přehledu měsíčních splátek, jakož i znalecký
posudek MUDr. Ing.
Aleše Urbana, Ph.D…..Z písemného vypracovaní znaleckého
posudku MUDr. Otto Matanelli z 26. 12. 2011 ani z výslechu znalce před soudem
prvního stupně tak nevyplývá, že by znalci chyběly pro vypracování znaleckého
posudku jakékoliv podklady.“ Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalobkyně k 9. 2. 2010 trpěla duševní poruchou, a nebyl
zjištěn ani žádný důvod neplatnosti předmětné kupní smlouvy dle § 37 odst. 1
nebo dle § 39 obč. zák. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání při uplatnění
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení
věci spatřuje dovolatelka jednak v tom, že vzhledem k obsahu předmětné kupní
smlouvy a všem okolnostem případu byly splněny podmínky pro závěr, že smlouva
je lichevního charakteru a tudíž ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že vycházel ze znaleckého posudku
znalce Matanelli, který ovšem neměl k dispozici veškeré podklady pro odborné
posouzení duševního stavu dovolatelky v době uzavření předmětné kupní smlouvy.
Odvolací soud tak neměl potřebný podklad pro posouzení, zda dovolatelka v době
uzavření kupní smlouvy dne 9. 2. 2010 nejednala v duševní poruše, která ji
činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou podle § 38 odst. 2 obč. zák.
Dovolatelka v další části svého dovolání podrobně rozvádí uplatněný dovolací
důvod, přičemž k otázce znaleckého posudku znalce Matanelli zdůrazňuje, že
tento posudek vypracoval znalec, aniž mu soud poskytl soudní spis; znalecký
posudek tak nelze považovat za řádně zpracovaný. Závěrem dovolatelka navrhla,
aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc
vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) zastoupenou advokátem v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že
dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení
otázky znalecké verifikace jednání osoby, která podle žalobního tvrzení měla
učinit předmětný právní úkon v duševní poruše, jež ji činila k tomu právnímu
úkonu neschopnou, se odklonil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Podle § 38 odst. 2 obč. zák. rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v
duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v
duševní poruše, závisí na posouzení odborných skutečností, k nimž je třeba ve
smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura převážně se
upínající k interpretaci a aplikaci § 38 odst. 1 obč. zák., tj. k institutu
omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem
přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst.
2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností
soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky
svého odborného vyšetření s ostatními výsledky a aby na základě této
konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní poruchy vyžadují
zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud
povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované
osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem
znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se
vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své
rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na
svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným
požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání
znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci
přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své
rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu
vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při
podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení
najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť
nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by
objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své
způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít
znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení
(srov. R 14/1977, R 3/1979). Nejvyšší soud rovněž vyložil a odůvodnil právní
názor, že při zpracovávání posudků je nezbytné přihlédnout i k ostatním
důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím
řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro
následné znalecké zkoumání dané problematiky (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, veřejnosti dostupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Ačkoliv soud prvního stupně k okolnostem, jež se vztahovaly k jednání
dovolatelky v inkriminovaném období, kromě účastníků řízení vyslechl i několik
svědků (I. P., V. P., O. P. a L. L.), neumožnil ustanovenému znalci MUDr.
Matanelli, aby se s obsahem spisu seznámil a pro účely znaleckého verifikace
zohlednil předmětné informace. Odvolací soud namísto toho, aby v daném ohledu
zjednal nápravu, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že v jím
posuzované věci nebylo zapotřebí, aby se znalec s obsahem soudního spisu,
obsahujícího i výslechy předmětných svědků, seznámil. Znalec tedy při
zpracovávání posudku neměl k dispozici informace sdělené v prvoinstančním
řízení vyslechnutými svědky, kteří se (v tom či onom rozsahu) vyjadřovali k
chování žalobkyně v inkriminovaném období (k tomu srov. protokol o jednání před
soudem prvního stupně ze dne 13. února 2012 na č. l. 156 a násl. a výpověď
znalce Matanelli – arg.: „Celý soudní spis jsem k dispozici neměl, měl jsem ale
k dispozici určité písemnosti od partnerky syna žalobkyně, ty jsem zohlednil,
bral jsem je při znaleckém posudku v potaz…“), a tudíž nemohl ani tyto
informace, resp. některé z nich zohlednit při znalecké verifikaci. Soudu přitom
nepřísluší posuzovat, zda uvedené informace měly či mohly mít v konečném
důsledku relevanci pro znalecké zkoumání stran tvrzené duševní poruchy
žalobkyně.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto
kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený
rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu