30 Cdo 4232/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. J. J., proti povinné CENTRUM-OVO,
spol. s r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Palackého 243, identifikační
číslo osoby 47668016, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem
v Ostravě - Moravská Ostrava, Preslova 9, pro 3 500 000,- Kč s příslušenstvím,
zřízením soudcovského zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně –
pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 E 10/2008, o dovolání oprávněného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2013, č. j. 9Co
96/2009-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradu nákladů dovolacího řízení
13 855,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 20.
11. 2008, č. j. 15 E 10/2008-105, zastavil výkon rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinné, zapsaných na listu
vlastnictví č. 3882 pro katastrální území V. M. – m., obec V. M., u
Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí,
nařízený usnesením téhož soudu ze dne 11. 4. 2008, č. j. 15 E 10/2008-32, a
zrušil výrok IV. tohoto usnesení o povinnosti povinné zaplatit oprávněnému na
nákladech řízení 104 250,- Kč (výrok I). Oprávněnému dále uložil zaplatit
povinné na nákladech řízení k rukám jejího zástupce 5 831,- Kč do tří dnů od
právní moci usnesení (výrok II). Dospěl k závěru, že námitka promlčení
pohledávky je důvodná. Zároveň neshledal, že by vznesená námitka byla v rozporu
s dobrými mravy. Uvedl, že úprava v § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“, se od samého
začátku účinnosti obchodního zákoníku nezměnila, že oprávněný je advokát a je
rovněž zastoupen advokátem a že jednání jednatele povinné nelze považovat za
úskočné nebo takové, z něhož by bylo možno vyvozovat, že chtěla oprávněného
uvést v omyl.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně a
zároveň oprávněnému uložil zaplatit povinné náklady odvolacího řízení 2 737,-
Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce povinné. Stejně
jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh na výkon rozhodnutí byl
podán po uplynutí promlčecí doby (§ 408 odst. 2 obch. zák.) a že uplatnění
námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Oprávněný si byl vědom, že
exekuční titul nabyl právní moci dne 18. 4. 2007, že motivem jednání s povinnou
byla jeho snaha získat takto více než by získal v rámci konkurzu, „snaha sice
legitimní, ale záměrně výlučně k vlastnímu prospěchu, nikoli altruisticky, sama
o sobě nijak neimplikující užití korektivu dobrých mravů“, že se oprávněný jako
advokát a osoba práva znalá nepokusil o případné zajištění pohledávky směnkou,
že jednání účastníků ztroskotalo na tom, že povinná nepřijala oprávněným
požadované podmínky (finanční doplatek). Naprosto vágní je podle odvolacího
soudu tvrzení oprávněného o údajném tvrzení povinné, že nebude činit žádné
kroky, jež by mohly znemožnit uspokojení pohledávky oprávněného.
Oprávněný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci při výkladu ustanovení dobrých mravů (§ 3
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Podle
jeho názoru konkrétní okolnosti případu, zejména informace o nedostatku
peněžních prostředků k úhradě pohledávky a avizovanému podání návrhu na
insolvenci, bude-li zahájena exekuce, jsou zcela neobvyklé. Oprávněný neměl
dostatek informací pro nabídku povinné, že na něho převede nemovitosti v
hodnotě podstatně nižší, než byla pohledávka. V době uskutečnění této nabídky
byl již návrh na výkon rozhodnutí sepsán, právě v důsledku učiněné nabídky jej
oprávněný odvolal. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011, sp.
zn. IV. 2842/10, s tím, že v daném případě odvolací soud nepřihlédl ke všem
individuálním okolnostem případu. Uvedl, že dle jeho názoru je dovolání
přípustné, „neboť řešená právní otázka rozporu námitky promlčení s dobrými
mravy v exekučním řízení nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a
navíc by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak než soudem odvolacím“.
Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že celé dovolání je postavené na
skutkovém tvrzení, že měla poskytnout oprávněnému jakési blíže nespecifikované
ujištění, že neučiní žádné kroky, jež by mohly znemožnit uspokojení jeho
pohledávky, což však povinná popírá. Námitky jsou skutkového, nikoliv právního
charakteru, proto dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
(srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Oprávněným nastolená právní otázka, zda byly naplněny důvody pro odepření
ochrany výkonu jeho práva pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák., již byla dovolacím soudem vyřešena. Odvolací soud se přidržel ustálené
praxe Nejvyššího soudu a ani dovolací soud nemá důvod se od ní odchýlit.
Nejvyšší soud v této věci zrušujícím usnesením ze dne 31. ledna 2012, sp. zn.
20 Cdo 595/2010, uveřejněným pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, přijal závěr, že i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí platí, že
námitka promlčení může být výrazem výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a že ve zcela výjimečných
případech odůvodněných zvláštními okolnostmi její uplatnění může být shledáno v
rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v dalších svých rozhodnutích mimo jiné uzavřel, že ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto
směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití § 3 odst.
1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá
zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy . Uvedený výklad je konformní se
závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II.
ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku
10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických,
obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými
morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše
uvedenému charakteru tohoto ustanovení - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž
rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti,
které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny
okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu
musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v
rozporu s dobrými mravy (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března
2014, sp. zn. 33 Cdo 3019/2013, příp. ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo
3891/2013).
Protože odvolací soud se shora uvedenými závěry řídil, Nejvyšší soud postupoval
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a odvolání odmítl; proti usnesení
odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §
238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. května 2014
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph. D.
předsedkyně senátu