30 Cdo 1924/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci
žalobkyň a) MUDr. I. F., a b) Ing. J. L., zastoupených JUDr. Alešem Pejchalem,
advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalované K. Z.,
zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě 391/7, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod
sp. zn. 13 C 72/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 9. února 2010, č.j. 23 Co 570/2009-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, č.j. 23 Co
570/2009-83, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) v
řízení o určení vlastnictví vedeném proti žalovaným 1) P. M., a 2) žalované (v
záhlaví nyní označené pouze jako žalovaná) rozsudkem pro uznání ze dne 9.
listopadu 2009, č.j. 13 C 72/2009-50, určil, že „zemřelý ing. V. M., naposled
bytem Č., zemřelý dne 19.1. 2009, byl ke dni svého úmrtí 19.1. 2009 vlastníkem
ideální poloviny rekreační chaty číslo popisné 778, v obci B., postavené na
pozemku – stavební parcela číslo St. 591, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku –
stavební parcely číslo St. 591, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku 174/80,
ostatní plocha, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ na listu vlastnictví číslo 1645 pro
katastrální území B. u Z. a obec B. jako vlastnictví druhé žalované.“ Dále
rozhodl o povinnosti (původně) žalované 2) nahradit žalobkyním specifikované
náklady řízení, a o vyloučení řízení o určení, že shora označený zemřelý byl ke
dni své smrti vlastníkem ideální poloviny shora označených nemovitostí
zapsaných jako vlastnictví (původně) žalovaného 1) (P. M.), k samostatnému
řízení.
K odvolání (původně) žalované 2), vzhledem k tomu, že výrok
rozsudku stran vyloučení řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a (původně)
žalovaným 1) odvoláním dotčen nebyl a tudíž samostatně nabyl právní moci,
Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem
(v jehož záhlaví je již označována pouze žalovaná K. Z.) v napadených výrocích
ve věci samé a v nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
se rozsudek pro uznání nevydává. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního
stupně zaujal právní názor, že povaha dané věci nevyžadovala vydání usnesení
podle ustanovení § 114b o.s.ř. k výzvě žalované k vyjádření se k žalobě, neboť
nejde o věc, ve které by pro jednání ve věci bylo nezbytné stanovisko žalované
a ve které by bylo možno při prvním jednání tuto věc rozhodnout. Jde o věc, ve
které se řízení neobejde bez znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, a nebylo proto nezbytné s ohledem na povahu věci ukládat žalované
podle § 114b odst. 1 o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřila. Z těchto důvodů
neměl soud prvního stupně vydávat usnesení, kterým by žalované uložil, aby se
ve věci písemně vyjádřila. Protože nebyl splněn první předpoklad k vydání
tohoto usnesení, nebyly pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a
o.s.ř. splněny zákonné předpoklady. Odvolací soud z těchto důvodů proto
rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu změnil tak, že se
rozsudek pro uznání nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále již
„dovolatelky“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují v
něm dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci). V dovolání podrobně rozvádějí, že v daném případě byly splněny všechny
zákonem předvídané podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153a
o.s.ř. Povaha projednávané věci vyžadovala vydání usnesení podle § 114b o.s.ř.,
a to s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků při
zjišťování skutkového stavu věci, kdy bez znalosti stanoviska žalovaných nelze
první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí dopouští nahrazování argumentace
žalovaných, tvrdí-li, že se řízení neobejde bez nařízení znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, když nemůže jakožto odvolací soud předpokládat argumentaci
žalovaných, resp. jejich skutečné stanovisko. Odvolací soud takto překročil
meze svěřené pravomoci a zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání dovolatelek písemně nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k
závěru, že dovolání, které je v daném případě ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. přípustné, je důvodné. Jak již bylo shora z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
odvolacího soudu zreferováno, odvolací soud v daném případě, kdy předmětem
řízení je spor o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, dospěl k
závěru, že povaha této věci nevyžadovala vydání usnesení podle ustanovení §
114b o.s.ř, k výzvě žalované k vyjádření se k žalobě, neboť nejde o věc, ve
které by pro jednání ve věci bylo nezbytné stanovisko žalované a ve které by
bylo možno při prvním jednání tuto věc rozhodnout. Podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci
nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním
rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem,
může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li
takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst.
1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2. K použití postupu podle § 114b o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil
např. ve svém rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004,
publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 173/2004; v něm
dovodil, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení dle § 114b o.s.ř. zejména
tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané
množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez
znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm
bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo
352/2008, zaujal následující právní závěry:
„Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní
úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je
třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně
se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k
institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze
ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38
odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je
povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali
výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na
základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní
choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K
tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních
poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění
nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění
údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o
potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se
případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních
situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k
ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku
řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil
ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně
vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný
skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem
skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení
způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým
dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování
toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v
každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý
skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979). V odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování
způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role
podstatně snížena.
Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní
verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle názoru J. B. se má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a
to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce
požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na
záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (Brichcín, S: Soudně
psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998,
str. 4 a násl.). Poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit
následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV,
ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na
základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní
verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru
zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38
odst. 2 obč. zák. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je
posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní
poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě
soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval
úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek -
způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními
prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z
mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je
přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných
znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku
soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001)... Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec
omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí
mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou
cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru
(srov. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat,
ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy,
jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je
tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných
údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve
znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez
bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy
jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo
vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet.
Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky, s přihlédnutím k výše
připomenuté judikatuře, bylo...nezbytné při zpracovávání posudků přihlédnout i
k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v
nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad
pro následné znalecké zkoumání dané problematiky. Vzhledem k tomu, že podle
protokolů o jednání před okresním soudem účastníci a vyslechnutí svědci v
zásadě vytvořily dvě důkazní skupiny, v rámci té které svědci vypovídali o
chování a jednání M. N. v témže časovém období mnohdy diametrálně odlišně, bylo
nezbytné, aby soud v rámci zajištění podkladového materiálu pro znaleckou
verifikaci označil z dané důkazní množiny ty důkazní prostředky, které za dané
procesní situace, s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, přesvědčivosti
svědků atd., byly jím považovány za relevantní a využitelné pro zpracování
znaleckého posudku. Taková identifikace relevantních důkazních materiálů měla
pak ustanovenému znalci sloužit jako podklad pro pochopení souvislostí, svědky
vnímaných okolností, především však svědky vnímaného chování M. N. v předmětné
době tak, aby i k tomuto zpravidla laickému popisu znalec mohl přihlížet,
získané informace vyhodnocovat ve vazbě na zajištěnou zdravotní dokumentaci
jmenované, a tím tedy s maximální mírou precizovat proces získávání co
nejširšího skutkového podkladu pro následné odborné vyhodnocování a tvorbu
odborného závěru.“
Z vyloženého je zřejmé, že ve skutkově obdobných sporech nejenže
se zpravidla nelze obejít bez znalecké verifikace skutečností zásadně
významných pro právní posouzení věci, ale zpravidla ani nelze abstrahovat od
dokazování prostřednictvím výslechů účastníků řízení a (zejména) svědků, kteří
mohou pro účely následné znalecké verifikace podat relevantní informace o
chování již nežijící osoby v době, kdy tato osoba činila předmětný věcněprávní
úkon, který podle žalující strany měl být učiněn v duševní poruše a proto je ve
smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (absolutně) neplatný. Z toho je pak ale také
zřejmé, že v těchto sporech povaha dané věci umožňuje soudu zvolit postup
předvídaný v ustanovení § 114b dst. 1 o.s.ř., tedy prostřednictvím usnesení
vyzvat žalovanou stranu, aby se ve věci – vzhledem k přepokládanému množství
odlišných tvrzení (zde stran zdravotního stavu osoby v době, kdy tato osoba
činila předmětný věcně právní úkon) - písemně vyjádřila.
Ve světle shora vyloženého tedy rozhodnutí odvolacího soudu není
správné.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. září 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu