33 Cdo 3012/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Česká
republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště
Brno se sídlem Brno, Příkop 11), proti žalovaným 1) J. D., a 2) J. D.,
zastoupeným JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 47/19,
o zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku
pod sp. zn. 77 C 2/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 26. března 2013, č. j. 37 Co 148/2011-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.923,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Martina Machače, advokáta se sídlem Brno, Kobližná 47/19.
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (srovnej článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona
č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Žalobkyní nastolená právní otázka, zda byly naplněny důvody pro odepření
ochrany výkonu jejího práva na vrácení státního příspěvku poskytnutého na
individuální bytovou výstavbu pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák., již byla dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se od ustálené
praxe Nejvyšší soudu neodchýlil. Odvolací soud při poměřování výkonu zmíněného
práva ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. respektoval konformní a ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se výkladem otázky, kdy se výkon práva
ocitá v rozporu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001,
sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne
25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo
1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009,
a ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009). Nejvyšší soud dovodil, že
východiskem těchto úvah je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří
k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru,
že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě
úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy
(srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon
51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998, dále ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 479/5).
Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu
Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14,
který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a
uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami
tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro
použití § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému
charakteru tohoto ustanovení - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci
musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které
uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na
straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v
rozporu s dobrými mravy. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné okolnosti daného případu
(konkrétně zjištění, že žalovaná v polovině lhůty stanovené ke kolaudaci stavby
onemocněla závažným nádorovým onemocněním s nutností řady operací a přiznáním
plného invalidního důchodu, že její zdravotní stav vyžadoval pomoc žalovaného a
jejích rodičů a podstatným způsobem se promítl do rodinných, sociálních a
příjmových poměrů rodiny žalovaných s třemi dětmi a že byl zásadní příčinou
nesplnění jejich závazků ze smlouvy o poskytnutí příspěvku ze dne 30 5. 1990 co
do včasnosti kolaudace i možnosti stavbu po stanovenou dobu trvale užívat)
umožňují posoudit výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku jako příčící se
dobrým mravům. Nelze přehlédnout, že žalovaní podmínku kolaudace, byť opožděně,
splnili. Stavba byla kolaudovaná ve dvou etapách. Kolaudační rozhodnutí ohledně
I. etapy - kuchyň, pokoj a sociální zařízení v přízemí a tři obytné místnosti v
prvním poschodí - nabylo právní moci dne 28. 7. 2000, tedy s prodlením
přibližně dvou měsíců, přičemž vyhláška č. 285/2000 Sb. umožňovala prodloužení
lhůty až o tři roky; kolaudační rozhodnutí ohledně II. etapy - garáž, domácí
dílna, obytná místnost a sociální zařízení v prvním poschodí - nabylo právní
moci dne 5. 1. 2007. Odhlédnout nelze ani od toho, že žalovaní již dne 19. 8. 2004 žalobkyni sdělili, že stavbu po kolaudaci neužívají k trvalému bydlení a
zdržují se u rodičů žalované z důvodu dlouhodobé nemoci žalované, která jí
neumožňuje pečovat o tři děti, přičemž žalovaný není schopen péči o děti a
žalovanou zvládnout sám, a že žalobkyně přistoupila k vymáhání poskytnutého
příspěvku soudní cestou až v roce 2010 po pětileté nečinnosti. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.