33 Cdo 3547/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České
republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalované Mgr. I. H., zastoupené Mgr. Miladou
Blumaierovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ptašinského 4, o příslušenství
pohledávky, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 226/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2009,
č.j. 38 Co 448/2007-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti části v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jíž krajský soud
potvrdil rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č.j. 7 C 226/2007-34, ve spojení s
doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 7. 2007, č.j 7 C 226/2007-45, ve výroku, kterým
Okresní soud v Hodoníně zamítl žalobu o zaplacení 10 % úroků z prodlení z
70.000,- Kč od 12. 11. 1999 do 28. 11. 2005, není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo
shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v
dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř).
Předně je třeba odmítnout úvahu dovolatelky, že její dovolání je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je k rozhodnutí
soudu prvního stupně obsahově měnícím, založil-li soud prvního stupně své
rozhodnutí na závěru, že žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutý
příspěvek, a tudíž ani povinnost platit úroky z prodlení, a odvolací soud
dospěl k závěru opačnému, avšak podstatnou část úroků z prodlení žalobkyni
nepřiznal s odkazem na § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle dovolatelky se
změnou právní kvalifikace mění názor na existenci nároku na úroky z prodlení, a
jedná se tak o změnu celého rozhodnutí o úrocích z prodlení. Tato argumentace
není správná již proto, že soud prvního stupně shledal požadavek žalobkyně na
vrácení státního příspěvku za důvodný a žalobu zamítl pouze co do úroků z
prodlení s odůvodněním, že se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud pak (kromě toho, že žalobkyni úroky z prodlení za dobu od 29. 11.
2005 do zaplacení přiznal) dovoláním napadeným výrokem rozhodnutí soudu prvního
stupně co do úroků z prodlení za dobu od 12. 11. 1999 do 28. 11. 2005 potvrdil,
přičemž ve shodě se soudem prvního stupně v tomto rozsahu považoval uplatněný
nárok žalobkyně za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je tak zjevné, že v
dovoláním napadené části posoudil odvolací soud otázku úroků z prodlení stejně
jako soud prvního stupně. Dovolatelka dále dovozuje přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s odůvodněním, že výroky o úrocích z prodlení je
třeba brát jako celek s ohledem na to, že právo na ně vzniká jednorázově v
první den prodlení, případně s ohledem na to, že odvolací soud rozhodl oproti
soudu prvního stupně jinak v jejich podstatné části. K tomu je třeba pouze
uvést, že úroky z prodlení jsou peněžitým plněním, které je dělitelné, a nic
nebrání soudu, aby shledal uplatnění práva na jejich zaplacení v rozporu s
dobrými mravy pouze za určité období. Stane-li se tak, dojde (bez ohledu na
výši jednotlivých podílů) k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se
samostatným skutkovým základem a přípustnost dovolání je třeba posoudit vůči
jednotlivým nárokům samostatně.
V rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předkládá
žalobkyně k řešení otázku, zda věřiteli může být s odkazem na § 3 odst. 1 obč.
zák. odepřeno právo na zákonné úroky z prodlení za dobu, po kterou svou
pohledávku aktivně nevymáhal s tím, že rozpor s dobrými mravy spočívá právě v
pasivitě věřitele. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odporuje
judikatuře Nejvyššího soudu týkající se aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. obecně
(odkazuje přitom na rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004), ve
vztahu k uplatnění práva na úroky z prodlení (uplatnění práva na úroky z
prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy,
viz „R 5/2002“)), jakož i na právní vztahy založené smlouvou o poskytnutí
státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (zde odkazuje na rozhodnutí
sp. zn. 33 Odo 693/2002). Rozhodnutí odvolacího soudu shledává rozporným také s
judikaturou odvolacích soudů co do aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na otázku
časového odstupu mezi vznikem pohledávky a jejím vymáháním u příspěvků na
individuální bytovou výstavbu (zde odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně
- pobočky ve Zlíně ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 59 Co 429/2007). Kromě toho
řeší napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to nejen s
§ 3 odst. 1, ale i s § 494 obč. zák., které nestanoví věřiteli (i když je jím
stát) povinnost, nýbrž oprávnění od dlužníka něco požadovat. Této právní úpravě
odpovídá i obsah smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální
bytovou výstavbu, kterou 6. 9. 1989 uzavřel s žalovanou právní předchůdce
žalobkyně podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci
družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v
osobním vlastnictví, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen
„vyhláška č. 136/1985 Sb.“), z níž dovozuje, že žalovaná a nikoliv žalobkyně
měla být aktivní. Měl-li odvolací soud za to, že ze smlouvy vyplývá oprávnění
národního výboru požadovat vrácení příspěvku bezprostředně po zjištění porušení
smlouvy, jedná se o účelově zkreslené „tvrzení“. Časový moment je spjat pouze s
povinností dlužníka vrátit příspěvek, oprávnění věřitele vrácení příspěvku
požadovat časovou specifikací podmíněno není. Okamžité vymáhání pohledávky
nebylo s ohledem na nesplnění oznamovací povinnosti ze strany žalované ani
reálné. Dovolatelka se brání také tomu, aby bylo k její tíži přičítáno to, že
ve výzvě k vrácení příspěvku stanovila žalované náhradní lhůtu pro vrácení nebo
pro uznání dluhu, a vysvětluje, že se jednalo o lhůtu k mimosoudnímu vyřešení
věci. K přezkumu předestřené otázky vyřešil odvolací soud v souladu s hmotným právem
i judikaturou Nejvyššího soudu. Otázku, zda je možné na právní vztah založený smlouvou o poskytnutí státního
příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku
ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007. Dospěl v něm k závěru, že vyhláška
č. 136/1985 Sb., coby speciální předpis – na rozdíl od podmínek vrácení
stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na
složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v § 34 odst. 10 – neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu
komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho § 3 odst.
1, coby obecného
předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální
bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Uvedené závěry se vztahují i na
příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 5245/2008).
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33
Odo 693/2002, není případný, neboť ten se netýkal smlouvy o poskytnutí
příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb.,
nýbrž smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu
do družstev pracovníkům organizací podle § 12 a § 20 vyhlášky č. 136/1985 Sb. Ze závěrů tohoto rozsudku vychází (nesprávně) i rozsudek Krajského soudu v Brně
- pobočky ve Zlíně sp. zn. 59 Co 429/2007, na který dovolatelka rovněž
poukazuje. Na tomto místě je třeba poznamenat, že odvolací soud úvahu, podle
níž za výkon práva v rozporu s dobrými mravy nelze považovat skutečnost, že
stát přistoupil k vymáhání svého nároku po uplynutí pěti let, připojil nad
rámec právního posouzení věci, na němž uvedené rozhodnutí spočívá. Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, Nejvyšší
soud také připomněl ustálenou judikaturou podávaný výklad otázky, kdy se výkon
práva ocitá v rozporu s dobrými mravy. Zejména uvedl, že ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem,
a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru,
že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě
úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon
51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, ze
dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo
263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze
dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy
považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž
dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo
v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o
tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč.
zák., je přitom
třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní
normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž
rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti,
které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny
okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu
musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v
rozporu s dobrými mravy. V souzené věci odvolací soud rozhodl v intencích výše uvedeného výkladu (a jeho
závěry neodporují ani výkladu podanému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, na který odkazuje dovolatelka). Přiléhavý
není poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2002 pod č. 5,
neboť odvolací soud napadené rozhodnutí nepostavil na závěru, že uplatnění
práva na úroky z prodlení je samo o sobě v rozporu s dobrými mravy. Naopak k
úsudku, že požadavek na zaplacení úroků z prodlení za období od 12. 11. 1999 do
28. 11. 2005 je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, dospěl po zohlednění
toho, že žalobkyně „jako státní orgán zastupující Českou republiku“ přistoupila
k vymáhání pohledávky splatné k 12. 10. 1999 až 15. 2. 2006, ačkoli jí bylo
nedodržení podmínek smlouvy známo již na konci roku 1999, a přestože měla
(respektive její právní předchůdce měl) podle ustanovení § 18 odst. 3 vyhlášky
č. 136/1985 Sb. povinnost žádat o vrácení příspěvku neprodleně (to ostatně
vyplývá i z bodu 6 smlouvy), přičemž časová prodleva příslušných orgánů s
vymáháním pohledávky způsobuje značné finanční zatížení žalované. Námitka dovolatelky, že odvolací soud zaměnil oprávnění požadovat vrácení
příspěvku za povinnost, je zjevně nedůvodná. Povinnost příslušného úřadu,
respektive národního výboru neprodleně požadovat vrácení státního příspěvku,
dojde-li k porušení smlouvy stavebníkem, je výslovně upravena v § 18 odst. 3,
větě první, vyhlášky č. 136/1985 Sb. od počátku její účinnosti. Opodstatnění
nelze přiznat ani námitce, že u tohoto „oprávnění“ není uvedena časová
specifikace; opak se podává přímo ze znění § 18 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985
Sb., i když výraz neprodleně neoznačuje okamžik vzniku této povinnosti zcela
přesně. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalované, která by na jejich náhradu jinak
měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2010
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu