28 Cdo 2571/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce Město Bystřice nad Pernštejnem se sídlem Bystřice nad
Pernštejnem, Masarykovo nám. 57, zastoupeného JUDr. Dobromilou Alexovou,
advokátkou se sídlem Bystřice nad Pernštejnem, Masarykovo nám. 55, proti
žalovaným 1) M. B. a 2) M. B., zastoupených JUDr. Josefem Konečným, advokátem
se sídlem Žďár nad Sázavou, Horní 30 o zaplacení částky 40 000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C
28/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka
Jihlava ze dne 22. 4. 2009, č. j. 54 Co 86/2009-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady
dovolacího řízení ve výši 4 590,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Dobromily Alexové, advokátce se sídlem Bystřice nad
Pernštejnem, Masarykovo náměstí 55.
Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovoláním proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 3. 2008, č. j. 10 C
28/2008-39, jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může
být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve znění před změnou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (srov. čl. II přechodná ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.) dovolání
podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních
věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv soudy nižších stupňů v posuzovaném případě o žalobě rozhodly jedním
výrokem (nepočítaje výrok o nákladech řízení), ve skutečnosti rozhodovaly o
dvou různých nárocích, z nichž každý by mohl být žalován zvlášť. Dle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, posoudit u každého
nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v
jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003). Jak již bylo předesláno, v posuzovaném
případě se jedná o dva různé nároky, z nichž každý by mohl být žalován zvlášť,
a to jednak o nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího nájemnému
za užívání předmětného bytu za období od prosince 2005 do října 2006 ve výši 20
581,- Kč a nárok na vydání bezdůvodného obohacení za uhrazené služby spojené s
užíváním bytu za totéž období ve výši 19 419,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu
ohledně každého posuzovaného nároku má charakter samostatného výroku a
přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda nároky
byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Z
uplatněných nároků pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající
nájemnému za užívání předmětného bytu za období od prosince 2005 do října 2006
ve výši 20 581,- Kč převyšuje částku 20 000 Kč a dovolání proti němu může proto
být za splnění dalších dovolacích podmínek přípustné. Jelikož výrokem
odvolacího soudu v tomto případě bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolání je přípustné pouze v případě, dospěje – li dovolací soud k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř./. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce podle § 237 odst. 3 o.s.ř. ve znění před změnou provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II přechodná ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.)
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je
dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na
spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne
10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9.
2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.
Námitka žalovaných uvedená v dovolání ze dne 18. 2. 2010, dle které soudy
neprovedly potřebné dokazování ke zjištění toho, jaká byla konkrétní spotřeba
jednotlivých médií, dodávaných jako služby do bytu, se týká výlučně nároku na
vydání bezdůvodného obohacení za uhrazené služby spojené s užíváním bytu za
období od prosince 2005 do října 2006 ve výši 19 419 Kč, tedy nároku
nepřevyšujícím 20 000 Kč; Jelikož tato námitka nemůže s ohledem na § 237 odst.
2 písm. a) o.s.ř. a shora uvedené založit přípustnost dovolání, dovolací soud
se jí s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení dále nezabýval.
Dovolatelé v dovolání ze dne 18. 2. 2010 dále namítali, že:
a) nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy,
b) odvolací soud nedostatečně zohlednil tíživou situaci žalovaných, když
rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit 50 % nákladů řízení
Žalobce ve vyjádření k dovolání ze dne 15. 3. 2010 navrhnul, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Poukázal zejména na to, že s ohledem na prokázané skutečnosti
je dovolání nepřípustné a neopírá se o žádný zákonem stanovený důvod.
1. K námitce ad a) týkající se rozporu s dobrými mravy
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných
zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu závěr, že výkon práva je v rozporu s
dobrými mravy, musí být vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela
konkrétní zjištění a následně individuálně posouzen. Tato skutečnost obvykle
vylučuje, aby posouzení rozporu s dobrými mravy mohlo představovat otázku
zásadního právního významu, neboť zásadní právní význam rozhodnutí je dán
tehdy, je-li v něm řešená právní otázka významná nejen pro rozhodnutí konkrétní
věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010,. sp. zn. 28 Cdo 3226/2009,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000). Jinými
slovy, odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat
výjimečným, mělo by vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené
tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany
subjektivních občanských práv stanovených zákonem. Jak již také bylo uvedeno,
rozpor výkonu práva s dobrými mravy musí být v každém konkrétním případě
individuálně posouzen. Tento požadavek mohou lépe naplnit soudy nižších stupňů,
u nichž řízení probíhá za přítomnosti účastníků a kde každý z účastníků má
možnost se k věci vyjádřit. Za této situace je možno uzavřít, že paušální
námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v posuzovaném případě
přípustnost dovolání založit nemůže.
2. K námitce ad b) týkající se nákladů řízení
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovolání proti usnesení odvolacího
soudu o nákladech řízení není přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci
samé a jeho přípustnost není založena ani ustanovením § 238, § 238a a § 239 o
.s .ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými
rozhodnutími (srov. např. Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28
Cdo 1901/2008). Námitka žalovaných, že odvolací soud nedostatečně zohlednil
tíživou situaci žalovaných, když rozhodl o povinnosti zaplatit 50 % nákladů
řízení, proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti
výroku rozsudku o zaplacení částky 19 419 Kč není s ohledem na ustanovení § 237
odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zák. č. 7/2009 Sb.
přípustné, zatímco rozhodnutí o zaplacení částky 20 581 Kč nemá zásadní právní
význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a
vyjádření žalobce k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, jejíchž
dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně
vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta
ve výši 3 525,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 15, § 14, § 18 odst. 1
věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1,
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %. Platební místo a
lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu