28 Cdo 276/2019-467
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY bytem XY, zastoupeného Mgr.
Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní 58/32,
proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v
Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupenému prof. JUDr. Janem
Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky
2.301.448,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 20 C 46/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 29. května 2018, č. j. 15 Co 527/2017-432, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2018, č. j. 15
Co 527/2017-432, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Právní předchůdkyně žalobce (jeho matka) N. M. se žalobou podanou
dne 19. 3. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala po žalovaném vydání
bezdůvodného obohacení - po změně žaloby soudem připuštěné - ve výši
2.301.448,40 Kč (s příslušenstvím) za bezesmluvní užívání pozemku p. č. XY o
výměře 15036 m2 v k. ú. XY v jejím vlastnictví za období od 1. 5. 2008 do 31.
3. 2010, které žalovanému vzniklo tím, že jeho právní předchůdce Národní výbor
hl. m. Prahy na tomto pozemku vybudoval bez souhlasu žalobkyně XY, že pozemek
byl v uvedeném období (a je doposud) takto užíván, že se na něm nacházejí
asfaltové cesty, altán a lavičky a že v rámci lesoparku slouží k rekreaci
občanů Prahy. Výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného za uvedené
období vyčíslila žalobkyně v částce odpovídající obvyklému nájemnému podle
Cenového věstníku Ministerstva financí, jímž se zavádí cenová regulace
nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, a to 85 Kč/m2/rok.
Obvodní soud pro Prahu 1 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 16.
11. 2016, č. j. 20 C 46/2010-363, uložil žalovanému povinnost zaplatit právní
předchůdkyni žalobce N. M. částku 2.301.448,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši
7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení a zároveň náhradu nákladů řízení ve
výši 442.730,57 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok I.) a žalovanému
uložil povinnost nahradit České republice náhradu nákladů ve výši 27.887,50 Kč
na účet „zdejšího soudu“ (výrok II.). Jeho předchozí rozsudek v této věci ze
dne 6. 4. 2012, č. j. 20 C 46/2010-117, jímž uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 1.240.470 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 7.
2010 do zaplacení, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku
1.209.145 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 5. 2009 do zaplacení a
dále zákonný úrok z prodlení z částky 1.240.470 Kč za dobu od 1. 5. 2009 do 30.
6. 2010, zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, č. j. 15 Co 435/2012-168, a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že „v dalším průběhu
řízení je třeba prostřednictvím revizního znaleckého posudku se dobrat výše
obvyklého nájemného v daném místě a čase, aby byly odstraněny… pochybnosti o
správnosti znaleckého posudku“ a že „v dané věci nebyla splněna podmínka pro
postup podle § 136 o. s. ř.“. Soud prvního stupně vyšel na základě provedených důkazů ze
zjištění, že vlastníky označeného pozemku, evidovaného jako orná půda, jsou
žalobkyně a P. M. každý co do ideální ?, že tento pozemek, jehož dřívějším
vlastníkem byla žalobkyně, byl v minulosti bez jejího souhlasu orgány hlavního
města Prahy začleněn do XY a v tzv. „Akci Z“ na něm byly zbudovány parkové
úpravy, osazeny lavičky a zbudovány cesty, že údržbu a péči o lesy, cesty a
jiná zařízení v tomto lesoparku provádí žalovaným zřízená organizace Lesy hl. m. Prahy, a to jak na pozemcích v jeho majetku, tak i na soukromých lesních
pozemcích, a to na základě smluv uzavíraných s jejich vlastníky (což se netýká
předmětného pozemku, který je veden jako orná půda, takže jeho údržba není
prováděna od října 1996), že rozhodnutím Místního úřadu Praha 15 ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. OÚR 3230/97/Jo-Ho, byla zamítnuta žádost žalobkyně o odstranění
18 laviček, altánu a asfaltových cest umístěných na jejím pozemku s
odůvodněním, že je nedílnou součástí rekreační oblasti lesoparku, že se jedná o
lesní pozemek, který nelze k jinému účelu využít a že lavičky a altány byly v
minulosti osazeny na celém území lesoparku a slouží k oddechu všech obyvatel
celé Prahy. Soud dále zjistil, že ve věci týchž účastníků ohledně totožného
nároku žalobkyně za jiná časová období již soudy rozhodovaly, přičemž konkrétně
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3804/2009, kterým bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 35 Co 21/2009-75 (jímž potvrdil
mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2008, č. j. 13 C
159/2006-58) z důvodu, že shodnou otázku Nejvyšší soud již řešil (navíc mezi
totožnými účastníky při posuzování shodného nároku uplatňovaného pouze za jiné
období) v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, a to se
závěrem, že „za situace, kdy právní předchůdce žalovaného vybudoval v tzv. „Akci Z“ na pozemku žalobkyně parkové úpravy a v souladu s územním plánem
začlenil tuto část území do lesoparku XY, užívá jej při absenci nájemní smlouvy
bez právního důvodu a na úkor žalobkyně se podle § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodně obohacuje“, přičemž dovolací soud současně neshledal žádný důvod se
od své judikatury odchýlit ani v tomto případě. Pokud jde o základ nároku, soud
s ohledem na to, že stav předmětného pozemku je shodný jako v předchozím
období, dospěl k závěru, že žalovanému vzniká na úkor žalobkyně bezdůvodné
obohacení (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31. 12. 2013 - dále jen „obč.
zák.“), neboť předmětný pozemek je i nadále
součástí XY a je občany hl. m. Prahy běžně užíván jako součást tohoto
lesoparku, včetně na něm umístěných zpevněných cest. V tomto ohledu se
ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, který se touto otázkou ve vztahu
mezi totožnými účastníky zabýval za jiné časové období v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003. Uzavřel, že nedošlo-li ani v období od 1. 5. 2008 do 31. 3. 2010 ze strany žalovaného k odstranění parkových úprav a uvedení
pozemku do původního stavu tak, aby nebyl součástí Lesoparku XY, ani k uzavření
nájemní smlouvy mezi účastníky, vzniklo mu i v tomto období bezdůvodné
obohacení, které je povinen vydat. Při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel
soud prvního stupně z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98 a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99),
podle níž musí tato výše odpovídat zpravidla obvyklému nájemnému odpovídajícímu
způsobu užívání ze strany povinného v daném místě a čase. Vzhledem k tomu, že
soud nesouhlasil se závěrem znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem
BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., doplnil dokazování jím vyžádaným znaleckým posudkem
zpracovaným znaleckým ústavem ZNALEX, s. r. o. a výslechem znalce, z jehož
závěrů vycházel, a na jehož základě vyčíslil výši bezdůvodného obohacení
vzniklého žalovanému v rozhodném období částkou 2.301.448,40 Kč (a to včetně
úroku z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení,
když žalovaný byl s plněním tohoto peněžitého závazku v prodlení - § 517 obč. zák.). Usnesením ze dne 29. 6. 2017, č. j. 20 C 46/2010-394, Obvodní soud
pro Prahu 1 rozhodl (po skončení dědického řízení) tak, že na místě původní
žalobkyně N. M., zemřelé dne 7. 12. 2016, bude v řízení pokračováno s jejím
synem P. M., narozeným dne XY. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 15 Co 527/2017-432, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu o zaplacení částky 2.301.448,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.),
žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a
žalobci uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů ve výši
27.887,50 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok III.). Odvolací soud
přisvědčil námitce žalovaného, že „soud prvního stupně se odchýlil od nyní již
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že k vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku smluvně neupraveného veřejného
užívání pozemků ve vlastnictví jiné osoby je pasivně věcně legitimována obec
hl. m. Praha, a nikoliv příslušná městská část“. V této souvislosti odkázal na
závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1127/2009, že „na úkor vlastníka pozemku, který slouží občanům hl. m. Prahy
jako veřejná zeleň, se neobohacuje obec hl. m. Prahy, ale příslušný územně
samosprávný celek (městská část), jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně
saturovány jejich potřeby“, přičemž argumentoval samosprávným uspořádáním hl. m.
Prahy a tím, že městské části jako veřejnoprávní korporace hospodařící s
vlastním majetkem vystupují v soukromoprávních vztazích samostatně, a tedy pro
ně platí všechny soukromoprávní principy včetně principu vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním cizího pozemku. Tyto závěry pak Nejvyšší soud
aplikoval i v rozhodnutí ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, v němž
pasivní legitimaci hl. m. Prahy připustil pouze za situace, že předmětné
pozemky tvoří souvislý funkční celek se stavbami ve vlastnictví hl. m. Prahy, a
tedy obec Praha je využívá se svými budovami jako areál (vzájemně propojený
soubor nemovitostí), a zdůraznil dále, že v opačném případě by subjektem
pasivně věcně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého obecním
užíváním nezastavěných pozemků představujících veřejné prostranství byla ve
smyslu výše citované judikatury příslušná městská část. Dále pak odvolací soud
poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3391/2016, v němž neshledal správným názor Městského soudu v Praze, že obec hl. m. Praha je pasivně věcně legitimována z důvodu, že převzala závazky investora
za dostavbu parku, že park svým významem přesahuje hranice městské části a je
významným rekreačním místem využívaným všemi občany hl. m. Prahy. Odvolací soud
proto odmítl námitku žalobce, že „otázku pasivní legitimace dosud zdejší i
dovolací soud řešily opačně“, a že „tedy novou judikaturu nelze na jeho případ
aplikovat“. V tomto ohledu uvedl, že „rozsudky, kterými soudy posuzovaly jiná
rozhodná období“, jsou rozhodnutími v jiné věci a nejsou tak pro něj závazná
(viz rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5455/2016), a navíc, že v žalobcem zmiňovaných předchozích řízeních nebyla
otázka pasivní legitimace předmětem přezkumu Nejvyššího soudu ani Ústavního
soudu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003,
na nějž poukázal žalobce, výslovně neřešil „konflikt mezi možnou pasivní
legitimací hl. m. Prahy a příslušné městské části“, ale zabýval se otázkou, zda
k bezdůvodnému obohacení na úkor původní žalobkyně došlo podle § 451 a násl. obč. zák. tím, že předmětný pozemek byl v rozhodnou dobu začleněn do lesoparku,
a tímto způsobem občany využíván k rekreaci; navíc, i kdyby dovolací soud
dospěl k závěru, že k vydání bezdůvodného obohacení není pasivně legitimována
městská část, ale žalovaný, neznamená to, že „jednou vyslovený právní názor již
nelze nikdy revidovat“. Odvolací soud dále dodal, že „jen ze skutečnosti, že
před rokem 1989 se tehdejší Národní výbor hl. m. Prahy přímo podílel na
začlenění předmětného pozemku do uvedeného lesoparku a začal s ním nakládat
jako s vlastním, ještě nelze dovozovat, že již proto bude vždy dána pasivní
legitimace žalovaného bez ohledu na současné samosprávné uspořádání“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
procesního práva, a to nesprávně právně posouzené otázky pasivní legitimace
žalovaného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, případně, kterou dovolací soud dosud neřešil. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s judikaturou i s předchozími
rozhodnutími soudů v totožných sporech mezi shodnými stranami o vydání
bezdůvodného obohacení týkajících se jen jiného časového období změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl z důvodu údajného
nedostatku pasivní legitimace žalovaného, aniž zohlednil veškeré rozhodné
skutečnosti, a že judikaturu dovolacího soudu neaplikoval přiléhavě. Poukázal
na to, že XY lesopark se rozkládá na území městských částí Praha 10, Praha 11,
Praha 15 a Praha-Petrovice (viz § 5 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy), že
je významný celospolečensky, že jeho správu nevykonává žádná z uvedených
městských částí, nýbrž žalovaný, a to prostřednictvím Odboru ochrany prostředí
hl. m. XY, a že jeho údržbu realizuje příspěvková organizace Lesy hl. m. Prahy
(jejíž činnost financuje žalovaný), která pečuje o celoměstsky významnou zeleň. Podle § 19 odst. 4 zákona o hl. m. Praha lze sice městským částem svěřit do
správy věci z majetku hl. m. Prahy, které se nacházejí na jejich území, k tomu
však v případě pozemků v území XY lesoparku nedošlo. Za zásadní považuje
dovolatel posouzení otázek, čí potřeby XY lesopark saturuje, tj. zda občanů
celého města či pouze některé městské části (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1127/2009),
který subjekt vykonává péči o pozemky v XY a který je má ve správě. Podpůrně
pak poukázal na brožuru XY lesopark vydanou v roce 2007 odborem ochrany
prostředí hl. m. Prahy, podle níž mj. „XY lesopark společně s XY přehradou
tvoří významné rekreační zázemí pro velkou část obyvatel Prahy“. Dovolatel je
tedy přesvědčen o tom, že právní závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní
legitimace žalovaného je s ohledem na uvedené skutečnosti předčasný,
nedostatečně podložený a tudíž nesprávný. Odkázal-li odvolací soud i na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3391/2016, dopustil se zjednodušení,
neboť „v tomto případě se jednalo o XY park XY, jehož správa byla svěřena
Městské části Praha 11, na jejímž území se nachází, a navíc je podstatně menší
rozlohy a menšího významu než XY lesopark“. I na webových stránkách
www.prahazelena.cz, jejichž autorem je Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, je uvedeno, že správcem XY lesoparku je hl. m. Praha, zatímco správcem
XY parku Praha 11 je „Praha 11“. Dále dovolatel uvedl, že si je vědom znění §
241a odst. 6 o. s. ř., je však přesvědčen o tom, že v dané věci se nejedná o
novoty, neboť uvedené webové stránky a brožura z roku 2007 jen dokreslují vůli
žalovaného projevenou primárně v právních předpisech, tj. zejména ve Statutu
hl. m. Prahy.
Domnívá se rovněž, že odvolací soud pochybil i z hlediska
procesních předpisů, neboť měl-li za to, že žalobci hrozí neúspěch ve sporu,
měl ho o tom poučit a vyzvat jej k doplnění tvrzení a důkazů k prokázání
pasivní legitimace žalovaného, zvláště když tato problematika není jednoznačná
a je třeba zkoumat každý konkrétní případ; odvolací soud však bez dalšího
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, aniž by žalobce vyzval k doplnění
tvrzení a důkazů. Poučovací povinnost je přitom základní povinností soudu
vyplývající z § 118a odst. 3 o. s. ř. a platí i pro odvolací soud (§ 213b odst. 1 o. s. ř.). Napadený rozsudek odvolacího soudu byl tedy podle dovolatele
nepředvídatelný, což odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1163/2013). Odvolací soud tak svým postupem porušil právní jistotu a
právo na spravedlivý proces, jeho rozhodnutí je překvapivé a nekonzistentní,
odkazy na judikaturu nedopadají přiléhavě na daný případ a jsou zjednodušené. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
žalovanému uloží povinnost zaplatit mu částku 2.301.448,40 Kč a náhradu nákladů
řízení před soudy všech stupňů. Žalovaný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
(žalobcem), zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení končí a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, který
subjekt je pasivně věcně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého v důsledku bezesmluvního veřejného užívání cizího pozemku, jenž je
součástí Lesoparku XY, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež
provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je přípustné,
opodstatněné, a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 243 odst. 2 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O
nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) se rozumí stav vyplývající z
hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, nebo rozsudek
téhož soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016). Nedostatek pasivní
věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný
subjektem tvrzené povinnosti a že žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná,
což vede k jejímu zamítnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001,
a ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011). Se zřetelem k § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z
něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno
vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména
proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle § 34 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení),
veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná
zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící
obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Soudní praxe je sjednocena v závěru, že není-li v občanskoprávní
rovině (např.
smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství,
zahrnujícího byť i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to
za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního
důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání
veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění,
aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo
poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a
ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005). Názor na otázku, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání
bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou
tzv. veřejným prostranstvím (veřejnou zelení, předzahrádkami či veřejnou
komunikací pro pěší na sídlišti), se v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního
soudu dlouhodobě vyvíjel a ustálil v závěru, že bezdůvodně obohaceným (ve
smyslu § 451 odst. 1 obč. zák.) subjektem je územně samosprávný celek, jehož
obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4175/2013, nebo ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015), přičemž v případě
specifického samosprávného uspořádání hlavního města Prahy, jež vyplývá ze
zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, tímto subjektem není zpravidla
přímo hlavní město XY (leda by pozemky sloužily primárně k uspokojování potřeb
obyvatel celého města), nýbrž příslušná městská část, na jejímž území se
pozemek nachází (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), neboť
právě ta by jinak musela potřeby svých občanů zajistit jiným způsobem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013,
či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013), a je též oprávněna vybírat
místní poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství [§ 1 písm. c),
§ 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů] a prostřednictvím územního plánování může též ovlivnit, zda ten který
pozemek bude zákonné znaky veřejného prostranství naplňovat i nadále (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012). Judikatura Nejvyššího soudu, na niž dovolací soud ani v dané věci
nehodlá cokoli měnit, se tedy ustálila v závěru, že - nejde-li o pozemek
zastavěný stavbou ve vlastnictví hl. m. Prahy - je k vydání bezdůvodného
obohacení za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou veřejným
prostranstvím, v zásadě pasivně věcně legitimována příslušná městská část; z
této zásady jsou ovšem přípustné výjimky např. v případě pozemků, jež sloužily
primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého hlavního města Prahy, a
relevantní může být i velikost daného prostoru, jeho začlenění do okolní
krajiny, historický či společenský význam pro určitý okruh obyvatel, případně
funkční souvislost s jinými pozemky apod.
V posuzované věci bylo soudem prvního stupně zjištěno (níže
uvedená skutková zjištění nedoznala v odvolacím řízení žádných změn, přičemž
při jednání konaném dne 29. 5. 2018 odvolací soud konstatoval, že „nebude
provádět dokazování, neboť veškeré skutečnosti již byly zjištěny“), že
předmětný pozemek byl orgány hl. m. Prahy začleněn do XY lesoparku, že v tzv. „Akci Z“ na něm byly zbudovány parkové úpravy, cesty a osazeny lavičky, že
údržbu a péči o lesy, cesty a jiná zařízení v tomto lesoparku provádí žalovaným
zřízená organizace Lesy hl. m. Prahy, a to jak na pozemcích v jeho majetku, tak
i na soukromých lesních pozemcích na základě smluv uzavíraných s jejich
vlastníky (nikoliv však na pozemku nyní ve vlastnictví žalobce, a to od roku
1996), že správní úřad zamítl žádost původní žalobkyně o odstranění 18 laviček,
altánu a asfaltových cest umístěných na předmětném pozemku s odůvodněním, že je
nedílnou součástí rekreační oblasti lesoparku, že se jedná o lesní pozemek,
který nelze k jinému účelu využít a že lavičky a altány byly v minulosti
osazeny na celém území lesoparku a slouží k oddechu všech obyvatel celé Prahy,
že předmětný pozemek byl i v období od 1. 5. 2008 do 31. 3. 2010 součástí
Lesoparku XY a byl takto občany Prahy běžně užíván, že žalovaný z něj
neodstranil parkové úpravy a neuvedl jej do původního stavu tak, aby součástí
lesoparku nebyl, a naopak nebylo zjištěno, že by tento pozemek obhospodařovala
některá z městských částí. Odvolací soud v dané věci, aniž by jakkoli vycházel ze skutkových
zjištění učiněných soudem prvního stupně, a aniž by se náležitě zabýval
posouzením daného prostoru
- Lesoparku XY, v němž se nachází předmětný pozemek žalobce, jakož i poukazy
žalobce na specifika tohoto parku, a při absenci jakéhokoli právního posouzení
věci
– jen odkázal na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016,
ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3391/2016, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28
Cdo 4250/2014, v nichž ovšem byly řešeny skutkově odlišné situace, než v
posuzovaném případě, a až příliš úzce vycházel zejména z právních názorů
uvedených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28
Cdo 3391/2016. V tomto rozsudku se Nejvyšší soud „neztotožnil se závěrem
odvolacího soudu (Městského soudu v Praze) o pasivní věcné legitimaci
žalovaného hl. m. Prahy“, odůvodnil-li své rozhodnutí tím, že žalovaný převzal
veškerá práva a povinnosti jako stavebník a investor v souvislosti se stavbou
„ukončení Centrálního parku XY“, mezi něž počítá i závazky z případného
bezdůvodného obohacení, neboť opomenul, že okolnost, jaký subjekt zajišťuje
výstavbu určitého areálu (revitalizaci parku), ještě sama o sobě nedeterminuje
okruh osob, k zajištění jejichž potřeb je daný projekt realizován. Dovolací
soud v něm zdůraznil, že „ani tvrzené převzetí závazků založených smlouvami o
nájmu pozemků, na nichž je situován sporný park, by nepostačovalo k učinění
závěru o přesunu povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného obecným
užíváním cizího pozemku na žalovaného.
Pakliže by soudy měly za to, že zde byl
učiněn právní úkon, jímž došlo k převzetí závazku (v občanskoprávním smyslu) z
bezdůvodného obohacení získaného na úkor žalobkyně v rozhodném období, musely
by takovýto akt náležitě identifikovat, respektive časově situovat“. Dodal, že
„byla-li předmětná nemovitost využívána k rekreaci obyvatel jako veřejná zeleň
- park, tíží povinnost k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v
bezesmluvním užívání odpovídajícího dílu nemovitosti zpravidla příslušnou
městskou část, na jejímž území se tento nachází“. Pokud šlo o úvahu, dle níž
Centrální park svým významem částečně přesahuje hranice městské části, z čehož
by měla plynout pasivní věcná legitimace žalovaného, dovolací soud podotkl, že
„tuto kvalitu by zajisté bylo možné přiřknout i řadě jiných veřejně přístupných
prostranství, čímž však není nikterak negována skutečnost, že se v zásadě jedná
o urbánní prvky, jež ze své povahy slouží v první řadě svému bezprostřednímu
okolí. Nejvyšší soud tak nepokládá za přesvědčivě vytěsněný úsudek, podle něhož
zmiňovaný park vykazuje nejužší vazbu s potřebami obyvatel městské části, již
je tudíž přiléhavé pokládat za subjekt povinný z hlediska projednávaného nároku
na vydání nabytého majetkového prospěchu“. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že se v dané věci nezabýval
individuálními skutkovými okolnostmi rozhodnými pro právní posouzení věci z
hlediska otázky stanovení subjektu, který se užíváním pozemku žalobce v
rozhodném období obohatil, nevyjímaje z toho ani další shora uvedená kritéria. Je tak možné shledat opodstatněnými výtky žalobce, že odvolací soud při svém
rozhodnutí nezohlednil veškeré rozhodné skutečnosti a specifika XY lesoparku
[jmenovitě že tento lesopark se rozkládá na území čtyř městských částí, že jeho
správu nevykonává žádná z nich, nýbrž žalovaný, a to prostřednictvím Odboru
ochrany prostředí hl. m. Prahy, a že jeho údržbu realizuje příspěvková
organizace Lesy hl. m. Prahy (jejíž činnost financuje žalovaný), která pečuje o
celoměstsky významnou zeleň], že se nevyjádřil k otázce, čí potřeby XY lesopark
saturuje, tj. zda občanů celého hlavního města Prahy či pouze některé městské
části (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, sp. zn. 28 Cdo
2491/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1127/2009), a že judikaturu dovolacího soudu
„neaplikoval přiléhavě“. Odvolací soud pak ani pečlivě nezdůvodl, proč rozhodl zcela
odlišně, a to jak v dané věci (viz jeho dřívější zrušující usnesení), tak i od
předchozích sporů v totožných řízeních vedených původní žalobkyní proti
žalovanému o vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání předmětného
pozemku v předchozích řízeních, byť výroky těchto pravomocných rozsudků nejsou
pro soud závazné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016). Hodlá-li se totiž soud odchýlit od řešení obdobné věci
týchž účastníků, resp. jejich právních nástupců, je povinen své rozhodnutí
náležitě odůvodnit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17).
Implicitně vyjádřený závěr odvolacího soudu, že žalovaný není
pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku
bezesmluvního veřejného užívání předmětného pozemku žalobce v rozhodném období,
je tak přinejmenším předčasný a tudíž nesprávný. Vzhledem k tomu, že odvolací soud žalobce v projednávané věci
nepoučil o jeho povinnosti důkazní podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (§ 213b odst. 1 o. s. ř.) stran prokázání jeho tvrzení o pasivní věcné legitimaci žalovaného
ve sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23
Cdo 1241/2011) a při jednání konaném dne 29. 5. 2018 uvedl, že „nebude provádět
dokazování, neboť veškeré skutečnosti již byly zjištěny“, přičemž však rozsudek
soudu prvního stupně bez dalšího změnil tak, že žalobu zamítl, ačkoliv žalobce
mohl mít legitimní očekávání, že daná věc - s ohledem na výsledek předchozích
řízení - bude rozhodnuta shodně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlédl ve smyslu §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej výroku o věci samé, jakož i ve
všech závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první
o. s. ř.). Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř.). V novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1
část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.