28 Cdo 2491/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. M., zastoupené
JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti
žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2,
zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov
1059/1, o zaplacení částky 439.535,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 132/2013, o dovolání žalovaného proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. 12 Co
439/2014-120, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 12 Co 439/2014-120,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
jí částku 439.535,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Obvodní soud nepřitakal žalobním tvrzením, dle nichž se
žalovaný měl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit ve smyslu § 451 obč. zák.
užíváním v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků v k. ú. S., obec P., ve
vlastnictví žalobkyně. Předmětné pozemky jsou svým charakterem i lokalizací
určeny k plnění funkce veřejné zeleně a mohou sloužit veřejnosti jako místo k
relaxaci a souvisejícím aktivitám. Prostřednictvím užívání pozemků jako
veřejného prostranství byla ovšem v souladu se závěry vyslovenými v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 plněna zákonná povinnost uspokojovat
potřeby občanů ze strany městské části P. 10, a nikoliv hlavního města P. S
ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného tedy soud žalobu
zamítl. Současně s odkazem na § 150 o. s. ř. žalovanému odepřel právo na
náhradu nákladů řízení, neboť měl za to, že žalovaný disponuje dostatkem právně
erudovaných zaměstnanců, a nebylo tak důvodu, aby se nechal zastupovat
advokátem.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
P., jenž je usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 12 Co 439/2014-120, zrušil a
věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, i judikaturu na
něj navazující, a oproti tomu na usnesení Nevyššího soudu ze dne 5. 6. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, z nichž se podává odlišný náhled na subjekt pasivně
věcně legitimovaný ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení nabytého užíváním
pozemků v hlavním městě P. jako veřejné prostranství. Rozdílnost názorů
vyslovených ve vzpomínaných rozhodnutích nasvědčuje tomu, že předestřená otázka
doposud nebyla jednoznačně vyřešena, a je možno vyjít i ze závěru odlišného od
teze vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009. Předmětné
pozemky slouží všem občanům hlavního města a rozhodování o jejich charakteru
jako veřejného prostranství náleží v souladu s § 59 odst. 2 zákona č. 131/2000
Sb., o hlavním městě P., do samostatné působnosti hlavního města P. Z příslušné
obecně závazné vyhlášky přitom nevyplývá, že by předmětné pozemky byly místy, z
nichž je městská část oprávněna vybírat poplatek za užívání veřejného
prostranství. Taktéž údržba zeleně na daných pozemcích není zajišťována
městskou části P. 10. S ohledem na předestřené je tedy možno pokládat za
subjekt pozemky užívající (a tudíž i pasivně věcně legitimovaný) žalovaného,
jehož povinnost vydat nabytý majetkový prospěch nelze vyloučit ani s ohledem na
úvahy vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS
581/2014. Odvolací soud tudíž přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního
stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytknul, že se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž má obec v rámci územního plánování
možnost vyhnout se odpovědnosti za bezdůvodné obohacení nabyté užíváním pozemků
jako veřejného prostranství (v čemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 33 Odo 1253/2005). Rovněž nebyly respektovány
judikaturou (reprezentovanou například usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 1498/2014, a rozsudkem téhož soudu sp. zn. 33 Odo 396/2004) vymezené
charakteristiky veřejného prostranství, mezi něž náleží předně veřejně
prospěšná funkce dotčeného pozemku. Názor rozdílný od závěrů zastávaných
dovolacím soudem byl odvolacím soudem vysloven i k otázce pasivní věcné
legitimace, neboť v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, sp.
zn. 28 Cdo 2030/2013 či sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 bylo dovozeno, že u ploch
plnících funkci veřejné zeleně na území hlavního města je pasivně legitimována
k vydání bezdůvodného obohacení nabytého jejich užíváním příslušná městská
část. Dovolatel zde poukázal na rozpornost judikatury, protože v obdobných
sporech byla Nejvyšším soudem přiřčena pasivní věcná legitimace hlavnímu městu
P. (mimo jiné v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 561/2012, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012
a sp. zn. 28 Cdo 1265/2011). Na věc by rovněž mělo být nahlíženo pod zorným
úhlem názorů vyslovených Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 581/2014 a
sp. zn. II. ÚS 536/14, dle nichž by omezení vlastnického práva k pozemkům
užívaným jako veřejný statek mělo být kompenzováno Českou republikou.
Dovolatel dále upozornil na rozpor výkonu žalovaného práva s dobrými mravy a
poukázal na možnost komerčního využití dotčených pozemků, jež vylučuje možnost
nabytí bezdůvodného obohacení jejich užíváním jako veřejného prostranství. Ze
závěrů obsažených ve výše odkazované judikatuře se podává, že umožňuje-li obec,
aby s pozemky bylo nakládáno jinak, než jako s veřejným prostranstvím,
neobohacuje se na úkor jejich vlastníka. Nelze rovněž ztrácet ze zřetele, že ač
se z územního plánu pro žalobkyni podávají jisté restrikce, jsou takto omezení
všichni vlastníci pozemků v České republice podléhajících územnímu plánování, a
není tak důvodu tento stav finančně kompenzovat.
Opomenuto by nemělo být ani to, že městská část je nadána vlastní právní
osobností a že v souladu s § 16 a násl. zákona č. 131/2002 Sb. je její
povinností pečovat o plochy veřejné zeleně a další veřejná prostranství,
přičemž není rozhodné, zda a jak tuto péči vykonává. Dotčené pozemky přitom
slouží především obyvatelům okolních domů a svým významem nepřesahují danou
lokalitu. Hrazení místního poplatku by pak v souladu s § 4 odst. 1 zákona č.
565/1990 Sb., o místních poplatcích, přicházelo v úvahu jen při zvláštním
užívání pozemku, a je možno pochybovat, zda taková situace vůbec nastala. Podle
§ 9 odst. 1 vyhlášky žalovaného č. 55/2000 Sb. hl. m. P. by ovšem byl tento
poplatek vybírán městskou částí, z čehož je zřejmé, že i tento aspekt hovoří
pro její pasivní věcnou legitimaci. Pochybením městského soudu je dle
dovolatele i to, že se náležitě nezaobíral jeho argumenty poukazujícími na
vadnost úvah soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení a
aplikaci § 150 o. s. ř., když mu měla být přiznána přinejmenším náhrada za
zaplacený soudní poplatek z odvolání. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího
soudu završil návrhem, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a přiznal žalovanému náhradu nákladů
řízení před soudy všech stupňů, eventuálně aby napadené usnesení zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě je nutno přitakat dovolateli, že se odvolací soud ve svém
názoru na otázku pasivní věcné legitimace hlavního města P. odchýlil od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Vyslovil-li odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6.
2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, domněnku, že daná otázka doposud nebyla
jednoznačně vyřešena, poněkud nečekaně přehlédl, že na rozdíl od řady jiných
rozhodnutí Nejvyššího soudu zaobírajících se obdobnou problematikou, v tomto
usnesení nebyla otázka, zda má být ve sporu o bezdůvodné obohacení nabyté
užíváním veřejného prostranství pasivně legitimováno hlavní město P. či městská
část, vůbec zodpovídána. Zákonná úprava dovolacího řízení účinná v době vydání
předmětného usnesení totiž neumožňovala (a neumožňuje ostatně ani nyní)
Nejvyššímu soudu, aby při zvažování přípustnosti dovolání přihlížel i k jiným
otázkám, než které mu byly dovolatelem položeny, a revidoval právní závěry
vyslovené v napadeném rozhodnutí nad rámec důvodů vymezených v dovolání. Z
obsahu vzpomínaného usnesení se přitom podává, že zmíněná otázka v něm nebyla
(a ani nemohla být) vůbec řešena, neboť příslušný závěr odvolacího soudu nebyl
dovolacími námitkami jakkoli zpochybněn.
Usuzuje-li pak také dovolatel na rozpornost judikatury vztahující se k dané
problematice krom výše rozebraného rozhodnutí i z rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, a ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2509/2012, opomíjí, že tato rozhodnutí se vztahují k užívání veřejného
prostranství ve statutárním městě B., a tudíž teze v nich vyslovené nejsou bez
dalšího aplikovatelné i na právní vztahy v hlavním městě, jež se odvíjí od
zvláštní úpravy obsažené v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Byť i
statutární město se může v souladu s § 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích,
členit na městské části, zákon č. 128/2000 Sb. jim nedává shodné postavení jako
v případě hlavního města – srov. zejména § 3 zákona č. 131/2000 Sb., dle nějž
městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních
vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Právě
specifické postavení městských částí P. našlo svůj odraz v ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu, reprezentované například rozsudky ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, či ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, jež se zaobírá problematikou užívání pozemku
třetí osoby jako veřejné zeleně představující veřejné prostranství ve smyslu §
34 zákona č. 128/2000 Sb. v P. a na niž lze v bližším odkázat. Zmiňovaná
judikatura vychází z toho, že užíváním pozemků jako veřejné zeleně plní právě
městská část svou povinnost dbát o potřeby svých občanů. Okolnost, jak a kdo
konkrétně o stav pozemků pečuje, pak bez dalšího není s to předestřenou tezi
popřít, byť samozřejmě může jít o jeden z aspektů, k nimž je vhodné v rámci
řešení problematiky zeleně jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. přihlížet. Přiléhavost vzpomínaných závěrů pak nelze mít za
vyvrácenou ani prostřednictví poukazu na úpravu územního plánování či vybírání
poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství. Jak již dříve připomněl
Nejvyšší soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), v souladu s vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. P., kterou se
vydává Statut hlavního města P. (dále též jen „Statut“), přijatou na základě
zmocnění obsaženého v § 17 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. je poplatek za
zvláštní užívání veřejného prostranství příjmem městské části, jíž je také
administrován (srov. § 9 písm. f/, přílohu č. 3, bod 8 a přílohu č. 6
Statutu). Z povahy věci se ovšem podává, že poplatek za zvláštní užívání
veřejného prostranství může být vybírán jen tehdy, dochází-li na příslušném
pozemku k některé z aktivit podléhající zpoplatnění ve smyslu § 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Rovněž v rámci územního plánování není
městská část hlavního města P. bez možnosti ovlivnit způsob využití území v
jejím obvodu (srovnej § 25 a násl. Statutu a dále např. rozhodnutí rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011–219).
Za dané procesní situace není namístě vyslovovat se k dalším námitkám
dovolatele. Nezabývaly-li se soudy nižších stupňů s ohledem na dosavadní průběh
řízení otázkami týkajícími se konkrétního stavu dotčených pozemků, možností
jejich využití k podnikatelským účelům, obecných dopadů územního plánování či
rozporu výkonu žalovaného práva s dobrými mravy, není zde ani závěrů, jež by
mohly být posuzovány v dovolacím řízení, přičemž jakékoliv úvahy Nejvyššího
soudu v naznačeném směru by zde měly povahu ryze teoretickou, a tudíž
vymykající se přezkumnému zaměření dovolacího řízení (k tomu srovnej více např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Obraně
dovolatele vůči nároku žalobkyně prostřednictvím poukazu na nález Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/2014, je nadto možno odvětit odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15, v nichž
bylo vyloženo, že z úvah vyslovených jako obiter dictum v nálezu Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 581/2014, nelze usuzovat na překonání dosavadní rozhodovací
praxe Ústavního i Nejvyššího soudu vztahující se k problematice vzniku
bezdůvodného obohacení užíváním pozemků jako veřejného prostranství
Taktéž výtky proti správnosti nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně
se vymykají rozsahu dovolacího přezkumu, neboť se k nim odvolací soud
nevyjadřoval, a pro rušící povahu svého rozhodnutí ostatně ani neměl důvodu tak
činit, pročež i zde absentují úvahy, jejichž korektnost by mohla být Nejvyšším
soudem přezkoumána.
S ohledem na předestřené je ovšem zřejmé, že žalovaný podal dovolání důvodně,
pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o.
s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu