U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně V. Š., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v
Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze
1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 536.860,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 19/2010, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 13 Co
513/2010-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení o dovolání částku
14.895,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce JUDr. Luboše Chalupy.
O žalobě na zaplacení 536.860 Kč s příslušenstvím rozhodl Obvodní soud
pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 38 C 19/2010-53 tak, že ve
výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku s
příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále výrokem sub. II
rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem ve
výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Shodně se soudem prvního stupně
vzal za prokázané, že žalobkyně byla v období od 1. 2. 2008 do 31. 1. 2010
vlastnicí pozemků parc. č. 2342/664, 2342/665, 2342/667, 2342/669, 2342/672,
2342/674, 2342/675, 2342/677 a 2342/689, vše v kat. úz. S., obec Praha, o
celkové výměře 3.662 m2, přičemž tyto pozemky byly v tomto období veřejným
prostranstvím. Vzal za prokázané, že za užívání pozemků parc. č. 2342/675 a
2342/689 o výměře 504 m2 byla žalobkyni za zmíněné období žalovaným zaplacena
částka 85.680 Kč. V tomto rozsahu žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a nadále
po žalovaném požadovala zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemků o
výměře 3.158 m2. Mezi účastníky bylo nesporné, že předmětné pozemky, za jejichž
užívání se žalobkyně domáhá po žalované vydání bezdůvodného obohacení, měly
charakter veřejného prostranství - sídlištní zeleně, byly tedy předmětem
veřejného užívání. Podle odvolacího soudu se v dané věci bylo třeba zabývat žalovaným vznesenou
výhradou nedostatku pravomoci obecných soudů. Soud dovodil, že žalovaný zjevně
zaměňuje institut vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva s
omezením užívání prostor v soukromém vlastnictví ve prospěch užívání obecného,
tedy jako tzv. veřejné prostranství. Odkázal zejména na rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, s tím, že pravomoc civilního
soudu je dána. Odvolací soud následně věc posoudil podle ustanovení § 451 odst. 1, 2, § 456
obč. zák. a podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Pokud soukromý
vlastník vlastní pozemek, který splňuje znaky veřejného prostranství, je nutné
též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné
prostranství ve smyslu § 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních
poplatcích, a § 84 odst. 2 zákona o obcích. Není-li proto v občanskoprávní
rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, má to
za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního
důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák. Jestliže předmětné pozemky nebyly ve
veřejném zájmu vyvlastněny, je vlastník povinen strpět omezení vlastnického s
práva tím, že pozemky jsou užívány jako veřejné prostranství za náhradu (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, 32 Odo 823/2003, 32 Odo
872/2003, 33 Odo 29/2003). Odvolací soud též uvedl, že hlavní město Praha je
pasivně věcně legitimováno.
Ohledně výše bezdůvodného obohacení shodně se
soudem prvního stupně zaujal názor, že při jejím stanovení lze podpůrně
vycházet z ceny nájemného pozemků nesloužících k podnikání, kterou v předmětném
období svými výměry stanovilo Ministerstvo financí ČR, tedy v Praze z částky 85
Kč/m2/rok. Právě použití maximální ceny v daném případě spravedlivě vyvažuje
nepoměr u ceny pozemků nesloužících k podnikání, která je obecně nižší, než v
případě pozemků určených ke komerčnímu užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť
rozhodnutí podle něj nespočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že předmětné pozemky jsou
veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona o obcích a že se žalovaný jejich
užíváním bezdůvodně obohatil. Namítal, že se jedná o případ, kdy vlastnické
právo bylo omezeno před nabytím účinnosti Listiny základních práv a svobod. Dovozoval též, že náhradu za omezení vlastnického práva nelze žalobkyni
poskytnout právě z důvodu obecného užívání předmětných pozemků; vlastnické
právo není právem absolutním (Pl. ÚS 11/01 i jiná rozhodnutí). Obecné užívání
jakožto omezení vlastníka ve smyslu článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod je na rozdíl od vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva ve
smyslu článku 11 odst. 4 Listiny zásadně bezplatné. Navrhl proto zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení,
event. zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, zastavení řízení a postoupení věci
příslušnému správnímu orgánu. Žalobkyně navrhla v písemném vyjádření k dovolání, vypracovaném jejím právním
zástupcem, odmítnutí dovolání. Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolání posouzeno podle znění
o. s. ř. před účinností zákona č. 404/2012 Sb., tedy ve znění platném před
datem 1. 1. 2013. Dovolání tedy mohlo být přípustné, při shodě rozsudků nižších
instancí, jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v návaznosti na odst. 3
téhož ustanovení. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Nejvyšší soud nemá pochybnost o tom, že v posuzované věci je dána pravomoc
soudu posuzovat předmětný nárok v civilním soudním řízení; stejně tak je z
konstantní judikatury zřejmé, že kvalifikace nároku zní na bezdůvodné obohacení
podle § 451 a násl. obč. zák. (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, 28 Cdo
4525/2011 a další, viz též citace v rámci rekapitulace odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu výše). V rámci posouzení přípustnosti dovolání musela být právně posouzena též výše
náhrady za užívání pozemků, představující bezdůvodné obohacení na straně
žalované.
Odvolací soud výslovně uvedl, že „právě použití výše uvedené
maximální ceny v daném případě spravedlivě vyvažuje … nepoměr, kterým by
nepochybně ve prospěch vyšší ceny mohla argumentovat žalobkyně“, přičemž tento
závěr odvolací instance se opíral o zjištěné skutkové okolnosti konkrétního
případu. Jinými slovy, nemohla-li být žalobkyni přiznána vyšší náhrada za
užívání („komerční“), pak považoval odvolací soud právě v této věci za
přiléhavé, aby byla náhrada stanovena na samotné horní hranici ceny stanovené
výměry Ministerstva financí ČR (č. 01/2008 a následující) ve vztahu k pozemkům
nesloužícím k podnikání. Proti diskreci v rámci stanovení ceny pozemků lze sice
postavit jiné argumenty, např. jaký je či byl charakter užívání pozemků
(sídlištní zeleň) a zda žalovaný naopak sám nevydával náklady na jejich údržbu
(srov. § 458 odst. 3 obč. zák.). Je však třeba vzít v úvahu, že stanovení výše
náhrady zůstalo ve sféře úvahy odvolací instance (srov. závěr odůvodnění jejího
rozsudku, str. 7, 8) a že jde o jedinečné okolnosti případu, jež při posouzení
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. zabraňují
meritornímu dovolacímu přezkumu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 1731/99, 604/2000, publikovaná v Souboru rozhodnutí NS jako
C 103, 111, 203). Ostatní aspekty právního posouzení věci přitom jsou
konstantně judikovány, jak již výše zdůrazněno. Zákonné podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly naplněny a dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání strany žalované odmítl. Úspěšné žalobkyni byla tak přisouzena náhrada nákladů řízení o dovolání (§ 243c
odst. 1, § 146 odst. 3 a další ustanovení o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že tyto
náklady byly vynaloženy ještě v době účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. (konkrétně 4. 4. 2011), je třeba respektovat legitimní očekávání strany
žalující (jejího zástupce), že náklady vzniklé z úkonu právní služby tehdy
učiněného budou uhrazeny podle tehdy platného právního předpisu. Z toho plyne,
že žalobci nyní náleží za jeden úkon krácený dvakrát o polovinu (§ 14 odst. 1,
§ 15, § 18 odst. 1; § 3 odst. 1, bod 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) částka odměny
ve výši 12.010,- Kč, s přičtením paušálu 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) 12.310,- Kč. Po zohlednění DPH 21% jde o náklady řízení ve výši
14.895,- Kč.