28 Cdo 3310/2018-167
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce PriFin a.s., se sídlem v Praze 8, Libeňský ostrov 1555, IČ
264 34 458, zastoupeného Mgr. Martinem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Panská 895/6, proti žalované Městské části Praha 15, se sídlem v Praze 15,
Boloňská 478/1, IČ 002 31 355, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, o zaplacení částky 678.325,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 387/2016, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 54 Co
270/2017-120, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 54 Co
270/2017-120, se - vyjma části výroku I., jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 19. května 2017, č. j. 17 C 387/2016-53, ve výroku II. ohledně
částky 525,- Kč potvrzen - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne 19. 5.
2017, č. j. 17 C 387/2016-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
104.309,- Kč (výrok I.), v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky
574.016,- Kč, žalobu zamítl (výrok II.), a žalobci stanovil povinnost zaplatit
žalované částku 53.539,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.). Soud prvního
stupně tak rozhodl o uplatněném nároku žalobce, jakožto vlastníka pozemku par.
č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“), na vydání bezdůvodného
obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že v období od 19. 10. 2013 do
19. 10. 2016 byl tento pozemek bezesmluvně užíván jako veřejné prostranství
obyvateli Městské části Praha 15. Z provedeného dokazování, včetně znaleckého
posudku vypracovaného dne 6. 2. 2017 znaleckým ústavem IRA spol. s r. o. (§
127a o. s. ř.), předloženého žalovanou, a výslechu zpracovatele posudku Ing.
Vladimíra Kellera, zjistil, že předmětný pozemek byl v rozhodném období užíván
jako veřejná zeleň, že je nezpevněný, zatravněný, že se na něm nachází porost
okrasného charakteru, že nejde o stavební pozemek ve smyslu § 9 zák. č.
151/1997 Sb., když územní plán v tomto směru není rozhodující, a že výše
obvyklého nájemného za jeho užívání v období od 1. 1. 2014 do 19. 10. 2016
(dále též jen „rozhodné období“) činí celkem 104.309,- Kč, neboť znalec
vycházel z toho, jakým způsobem byl pozemek užíván. Při právním posouzení věci
dospěl soud prvního stupně - s odkazem na § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) - k závěru, že žalovaná se na úkor
žalobce v rozhodném období bezdůvodně obohatila v částce stanovené znaleckým
posudkem, o jehož správnosti neměl důvod pochybovat. Za nesprávný považoval
názor žalobce, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení představujícího
nájemné za užívání předmětného pozemku je třeba vycházet z cenového předpisu
vydaného Ministerstvem financí, tedy z ceny 120,- Kč/m2, neboť tuto částku je
třeba považovat za maximální cenu, která nesmí být překročena, což neznamená,
že obvyklá cena nemůže být v konkrétním případě nižší (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1332/2012). Soud prvního stupně proto co do
částky 104.309,- Kč žalobě vyhověl a ve zbývající části ji jako nedůvodnou
zamítl (částečně pro žalovanou důvodně vznesenou námitku promlčení nároku za
dobu od 19. 10. 2013 do 31. 12. 2013, když žaloba byla podána dne 19. 10. 2016).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 54
Co 270/2017-120, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. co do
částky 525,- Kč potvrdil a jinak jej změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 573.491,- Kč (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši
166.728,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Buchty (výrok II.) a České
republice na účet Městského soudu v Praze náklady řízení ve výši 9.514,- Kč
(výrok III.). Odvolací soud přihlédl k námitce žalobce, že již v řízení před
soudem prvního stupně navrhl vyžádání znaleckého posudku, přičemž „s ohledem na
sporné otázky charakteru předmětného pozemku“, shledal tuto námitku důvodnou. Proto dokazování doplnil (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) revizním znaleckým posudkem
vypracovaným Znaleckým ústavem - nemovitosti ČR, s. r. o., ze dne 10. 1. 2018,
„podpořeným výslechem pověřené zaměstnankyně zpracovatele – I. Z.“. Z tohoto
posudku vzal za prokázané, že obvyklé nájemné za užívání předmětného pozemku v
období od 19. 10. 2013 do 19. 10. 2016 činilo celkem 726.900,- Kč a v období od
1. 1. 2014 do 19. 10. 2016 činilo 677.800,- Kč, neboť jde o pozemek, který je v
územním plánu ve funkčním využití jako OV - všeobecně obytná, že na jeho
okrajových částech vedou inženýrské sítě, že má potenciál zastavitelnosti do
budoucna, byť je evidován jako ostatní plocha se způsobem využití jako zeleň,
přičemž znalecký ústav vycházel z obvyklé ceny za službu požadovaného nájemného
pozemků hl. m. Prahy pronajímaných občanům podle cenových výměrů Ministerstva
financí č. 1 pro jednotlivé roky, a to maximálně ve výši 120,- Kč/m2/rok. Ke
znaleckému posudku předloženému žalovanou znalecký ústav uvedl, že nesprávně
aplikoval metodiku při stanovení obvyklého nájemného a že jeho závěry jsou
chybné, když složitými výpočty a grafy byly zpracovány chybné vstupní údaje,
přičemž výsledná cena obvyklá – 481,- Kč/m2 je mimo jakoukoliv relaci obvyklé
ceny pozemků teoreticky zastavitelných na území hl. m. Prahy, neboť předmětný
pozemek má potenciál zastavitelnosti, a to s ohledem na platný územní plán. Vzhledem k těmto závěrům revizního znaleckého posudku odvolací soud dále
dokazování doplnil výpisy z cenové mapy stavebních pozemků hl. m. Prahy, z
nichž vzal na prokázané, že předmětný pozemek byl v rozhodném období až do
současnosti evidován jako pozemek stavební s cenou ve výši 2.050,- Kč/m2 (roky
2013 a 2014) a ve výši 2.730,- Kč (roky 2015 až 2018). Po takto doplněném
dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že při stanovení výše náhrady za
bezdůvodné obohacení za užívání pozemku ve vlastnictví žalobce v rozhodném
období je třeba vycházet z ceny stanovené revizním znaleckým posudkem, a to s
ohledem na charakter pozemku, především pak s ohledem na potenciál jeho
zastavitelnosti s přihlédnutím ke skutečnosti, že je veden v cenové mapě hl. m. Prahy jako stavební, i když formálně pozemkem stavebním není. K námitkám
žalované k tomuto znaleckému posudku odvolací soud uvedl, že obsahuje všechny
náležitosti ve smyslu § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb.
a že při jeho hodnocení
vycházel ze závěrů uvedených ve Stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněném pod číslem 1/1981 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 411/2009. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací
soud přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou za období od 19. 10. 2013
do 31. 12. 2013 (§ 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013), neboť ze žalobních tvrzení vyplynulo, že
žalobci bylo známo již v průběhu roku 2013, že k bezdůvodnému obohacení došlo,
a kdo se na jeho úkor obohatil. Odvolací soud uzavřel, že žalobci vůči žalované
vzniklo ve smyslu § 2991 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši
677.800,- Kč, kterážto částka podle jeho názoru odpovídá výši obvyklého
nájemného za užívání předmětného pozemku za dobu od 1. 1. 2014 do 19. 10. 2016,
jakož i dosavadní judikatuře soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 452/2017, ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 327/2014, ze
dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2830/2015), neboť není vyšší než částka stanovená podle cenových výměrů
Ministerstva financí č. 1 pro jednotlivé roky v rozhodném období, a to v
maximální sazbě 120,- Kč/m2/rok.
Proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání
(posuzováno dle jeho obsahu), jež má za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.,
neboť odvolací soud se při určení výše bezdůvodného obohacení odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž odkázal na řadu rozhodnutí
Nejvyššího soudu), a v této části tak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelka především namítá, že podle § 127 odst. 2
věty druhé o. s. ř. nebyly dány důvody k vyžádání revizního znaleckého posudku
odvolacím soudem, že tento posudek nesplňuje formální náležitosti vyžadované §
13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., že mohl být hodnocen jen jako odborné
vyjádření dle § 127 odst. 1 o. s. ř., že je nedostatečný a nepřezkoumatelný
mimo jiné i proto, že na předmětný pozemek nelze pohlížet jako na stavební ve
smyslu § 9 odst. 1 písm. a) zákona o oceňování majetku, jelikož po celou
rozhodnou dobu byl a je doposud veden v katastru nemovitostí jako ostatní
plocha - zeleň, a že nebylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby ve
smyslu § 77 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění
pozdějších předpisů, avšak autor posudku nepřípustně spekuloval o tom, co se s
pozemkem bude dít do budoucna, a odvolací soud takový postup převzal. Protože
však předmětný pozemek je podle § 9 odst. 1 písm. e) zákona o oceňování majetku
jiným pozemkem, není možné jej oceňovat dle cenové mapy stavebních pozemků na
území hl. m. Prahy, z čehož plyne, že revizní znalecký posudek byl vypracován v
rozporu s příslušnými předpisy. Jestliže odvolací soud z tohoto posudku
vycházel, odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, a ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a věc nesprávně
právně posoudil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25
Cdo 878/2014). Vzhledem k tomu, že oba znalecké posudky se významně liší, mělo
být odvolacím soudem postupováno podle § 127 odst. 2 o. s. ř. či podle § 127
odst. 3 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21
Cdo 4562/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo
4153/2015). Dovolatelka tak odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe v tom, že bez dalšího převzal závěry revizního znaleckého
posudku stanovícího bezdůvodné obohacení ve výši maximální částky určené
cenovým přepisem, a to navzdory tomu, že žalovaná tvrdila a prokazovala, že s
ohledem na charakter pozemku je cena obvyklá nižší než cena maximální dle
cenových předpisů, a že odvolací soud nezjišťoval cenu obvyklou (viz rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, a ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012) a nevyhověl jejímu návrhu na vyžádání revizního
znaleckého posudku, který by zpracoval vědecký ústav, vysoká škola nebo
instituce specializovaná na znaleckou činnost ve smyslu § 127 odst. 3 o. s. ř.
Jeho rozhodnutí je rovněž zatíženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, když nepřípustně zasahoval do výslechu znalce při
kladení otázek žalovanou, nezdůvodnil, proč vycházel jen z jím vyžádaného
znaleckého posudku, a zcela opomněl závěry znaleckého posudku, který žalovaná
předložila, a neodůvodnil zamítnutí jejího návrhu na konfrontaci soudních
znalců, z čehož dovozuje, že napadené rozhodnutí trpí vadou
nepřezkoumatelnosti. Dovolatelka navrhla, aby „dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“ a aby odložil
vykonatelnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článek II, přechodná ustanovení,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení),
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v
§ 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalované proti napadené
části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. změněn, je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací
soud se při určení výše peněžité náhrady za užívání předmětného pozemku
(veřejné zeleně), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku v měnící části výroku I. ve smyslu § 242 o.
s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít po 1. 1.
2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) - (srov. část pátou, hlavu II -
ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, § 3028 o. z.).
V posuzované věci bylo zjištěno, že předmětný pozemek, evidovaný v katastru
nemovitostí jako ostatní plocha se způsobem využití zeleň, byl v rozhodném
období užíván obyvateli Městské části Praha 15 jako veřejná zeleň, že je
nezpevněný, zatravněný a že se na něm nachází porost okrasného charakteru.
Podle § 34 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), veřejným
prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná zeleň,
parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému
užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Soudní praxe je sjednocena v závěru, že není-li v občanskoprávní rovině (např.
smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího byť i
jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik
bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když
existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle
kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby
(strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne
31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo
1064/2005).
Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí,
musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí
zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním
z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že
za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Ustanovení § 2991 o. z. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které
se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného.
Podle § 2999 odst. 1 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení
dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.
Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na
peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla
vylučujícího platnost právního jednání.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku
právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může
spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho
konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové
hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení
aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by
se tak za běžných okolností stalo. Plněním bez právního důvodu je i užívání
cizí věci (v daném případě pozemku) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu)
či jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový
prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ § 2991 o. z.).
Bezdůvodným obohacením - jde-li o demonstrativní výčet skutkových podstat
bezdůvodného obohacení v poměrech nové soukromoprávní úpravy - je výslovně i
majetkový prospěch získaný protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 odst.
2 o. z.).
Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí
věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 2999
odst. 1 o. z.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného
předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit
podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 2746/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018). Jestliže
je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu
užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil,
věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za
normálních okolností platit. Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez
právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je
povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 2999 o. z.). Za bezdůvodné
obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník
věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho
úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový
stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014).
Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše
bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015,
a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3507/2013, a usnesení téhož soudu ze dne
1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016).
Ačkoliv nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v posuzovaném
období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými
výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990
Sb., o cenách), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být
obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby
zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována
stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde
jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální; závěru soudu
proto musí předcházet skutkové zjištění o výši obvyklého nájmu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, a ze dne 27. 1.
2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015) založené na znaleckém posudku či jiných
podkladech dostatečně vypovídajících o nájemném obvyklém v daném místě a čase
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1658/2017).
Odvolací soud v dané věci - v rozporu s výše citovanými závěry ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit - určil výši
peněžité náhrady za užívání předmětného pozemku jakožto veřejného prostranství
(veřejné zeleně) v rozhodném období na základě závěrů uvedených v jím vyžádaném
revizním znaleckém posudku ve výši maximálních cen stanovených cenovými výměry
Ministerstva financí č. 1 pro roky 2014 až 2016, které zcela převzal, a to „s
ohledem na charakter tohoto pozemku, tedy především s ohledem na potenciál jeho
zastavitelnosti v budoucnosti, s přihlédnutím ke skutečnosti, že je veden v
cenové mapě hl. m. Prahy jako stavební, i když formálně pozemkem stavebním
není“, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá.
S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí, neboť takto určená
výše náhrady za bezdůvodné obohacení neodpovídá obvyklé hladině nájemného v
daném místě a čase, tedy nájemnému, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem
předmětného pozemku v žalobcově vlastnictví, jenž byl - bez zákonem
aprobovaného důvodu - v rozhodném období užíván jako veřejné prostranství
(veřejná zeleň) občany Městské části Prahy 15. Není totiž významný „potenciál
zastavitelnosti“ tohoto pozemku v budoucnosti, ani to, že je veden v cenové
mapě hl. m. Prahy jako stavební [navíc cenové mapy nestanoví cenu pozemků v
místě a čase obvyklou a nevyjadřují tedy reálnou hodnotu nemovitostí, nýbrž
(obecně) slouží k oceňování stavebních pozemků na území obce či města převážně
pro daňové účely a pro všechny ostatní případy, kdy je vyžadováno ocenění podle
zvláštního předpisu, přičemž se v nich uvádějí jen ceny orientační, vycházející
ze statistických údajů o cenách stavebních pozemků dosažených za předchozí
období - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 4947/2015], nýbrž rozhodující je to, jakým způsobem byl pozemek v
rozhodném období skutečně užíván. Bylo tedy třeba zjistit výši nájemného pro
podmínky srovnatelné s užíváním předmětného pozemku, jakožto veřejného
prostranství (veřejné zeleně) v daném místě a v rozhodné době.
Pokud pak jde o rozpory mezi dvěma znaleckými posudky, je třeba, aby soud
respektoval závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a ze
dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, na něž poukázala i dovolatelka.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v napadené části
výroku I., jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II.,
není správné.
Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. K dovolatelkou namítané
nepřezkoumatelnosti napadené části rozsudku odvolacího soudu poukazuje dovolací
soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
byl mimo jiné zaujat závěr, že „i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu
uplatnění práv dovolatele“.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadané části výroku I. o věci samé
zrušil, jakož i v závislých nákladových výrocích II. a III. (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž bylo pro nadbytečnost zapotřebí se zabývat
dalšími námitkami v dovolání.
Odvolací soud je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto
rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání v přiměřené lhůtě se pak návrh
žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí stal bezpředmětným a
dovolací soud proto o něm již nerozhodoval.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu