28 Cdo 1658/2017-346
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobce J. R., P., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému J. R., Ž.,
zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského
1640, o zaplacení částky 85.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Lounech pod sp. zn. 12 C 27/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2016, č. j. 12 Co 79/2014-324,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Lounech rozsudkem (v této věci v pořadí druhým) ze dne 20. 8.
2013, č. j. 12 C 27/2008-277, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
částku 63.343,- Kč spolu s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 13.066,-
Kč ve výši 9,50 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, z částky 13.066,- Kč od 1. 7.
2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,50 %, z částky 13.066,- Kč od 1. 1. 2008 do 30.
6. 2008 ve výši 10,50 %, z částky 13.066,- Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve
výši 10,75 %, z částky 36.143,- Kč od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 %,
z částky 36.143,- Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,50 %, z částky
63.343,- Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 %, z částky 63.343,- Kč od
1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, z částky 63.343,- Kč od 1. 7. 2012 do
31. 12. 2012 ve výši 7,50 %, z částky 63.343,- Kč od 1. 1. 2013 do 20. 8. 2013
ve výši 7,05 %, a dále za dobu od 21. 8. 2013 do zaplacení s ročním úrokem ve
výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá
v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k
prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a „ve zbytku nárok na požadované
příslušenství“ zamítl (výrok I.). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v
částce 21.806,- Kč „s příslušenstvím z této částky“ (výrok II.). Žalovanému
byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
40.151,- Kč k rukám JUDr. Luboše Chalupy (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení byli v žalovaném
období od 1. 2. 2005 do 21. 12. 2006 a od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009, mimo
jiného, i podílovými spoluvlastníky pozemků v katastrálním území K. u P..
Žalobce byl menšinovým spoluvlastníkem pozemků parc. č., parc. č., parc. č.,
parc. č. a parc. č. (u každého v rozsahu ideální 1/8 k celku), parc. č., parc.
č., parc. č., parc. č. a parc. č. (u každého v rozsahu ideální 1/5 k celku) a
parc. č., parc. č. a parc. č. (u každého v rozsahu ideální 1/4 k celku) – dále
„společné pozemky“. Žalovaný, aniž by uzavřel s žalobcem dohodu, popřípadě
rozhodl jako většinový spoluvlastník o hospodaření se společnými pozemky, tyto
pozemky v žalovaném období buď sám užíval v plné výměře či ve výměře
přesahující jeho spoluvlastnický podíl, anebo umožnil jejich užívání třetí
osobě. Za toto užívání (nad rámec spoluvlastnického podílu) neposkytl žalovaný
žalobci žádné peněžité plnění. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně po
právní stránce posoudil podle ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Dovodil, že se
žalovaný na úkor žalobce v žalovaném období (bezdůvodně) obohatil, neboť bez
právního důvodu společné pozemky užíval i v rozsahu spoluvlastnických podílů
žalobce. Zamítavý věcný výrok soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na
ustanovení § 107 obč. zák. promlčením části žalobou uplatněného nároku.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne
21. 9. 2016, č. j. 12 Co 79/2014-324, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
I. a II. potvrdil a výrok o nákladech řízení III. změnil tak, že výše náhrady
nákladů řízení, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci, činí částku
15.132,40 Kč (výrok I.). Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.063,50 Kč k rukám JUDr. Luboše
Chalupy (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Konstatoval, že soud prvního stupně postavil provedeným dokazováním najisto,
které ze společných pozemků a v jakém rozsahu žalovaný užíval, zdůraznil i
existenci písemné dohody mezi žalovaným a. V., na jejímž základě bylo
společnosti Chmel Vent s. r.o. žalovaným formou „směny v užívání pozemků“
umožněno užívat pozemky ve spoluvlastnictví účastníků řízení. Odvolací soud se
rovněž ztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně zjistil výši plnění, o
něž se žalovaný na úkor žalobce obohatil. Připomněl, že peněžitá náhrada
odpovídá obvyklé výši nájemného, jež by byl nájemce povinen podle platné
smlouvy pronajímateli platit, a s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti
souhlasil s tím, že je možné vycházel z údajů V. a sdělení Pozemkového fondu ČR
o výši ceny za pronájem zemědělských pozemků stanovené vyhláškou (1 % z kupní
ceny pozemků) a sdělení Pozemkového fondu ČR o výši obvyklého nájemného u
rybničních pozemků v částce 1 500 Kč až 1 600 Kč za jeden hektar ročně. Stejně
jako soud prvního stupně, i odvolací soud zjištěný skutkový stav právně
posoudil s odkazem na přechodné ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále „o. z.“) podle příslušných ustanovení občanského
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§ 451 odst. 1 a 2, § 456 věta první
a § 458 odst. 1 obč. zák.). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jsou
splněny podmínky pro přiznání peněžité náhrady žalobci, na jehož úkor se
žalovaný bezdůvodně obohatil. Závěr o právu žalobce na bezesmluvní plnění
odůvodnil ve spoluvlastnických poměrech žalobce a žalovaného absencí dohody
spoluvlastníků, rozhodnutí majoritního spoluvlastníka či rozhodnutí soudu o
způsobu hospodaření se společnými pozemky a užívání těchto pozemků žalovaným
nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, respektive třetí osobou, které
žalovaný takové užívání umožnil. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně o promlčení části žalovaného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti části výroku I., jíž byl
potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a změněn výrok III.
rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a dále proti výroku o
nákladech odvolacího řízení) podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil
v případě dvou otázek hlediskem potřeby jiného posouzení právní otázky
dovolacím soudem již dříve vyřešené, a v případě další otázky odchýlením se
rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Žalovaný má za to, že odchylně od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, by měla být posouzena hmotně-
právní otázka pasivní legitimace bezdůvodně obohaceného v případech, kdy věc
nad rámec spoluvlastnického podílu užívá nikoliv spoluvlastník, ale třetí
osoba, které bylo takové užívání umožněno. Stejné hledisko přípustnosti
dovolání se potom uplatní, podle mínění dovolatele, při řešení otázky věcné
aktivní legitimace opomenutého menšinového spoluvlastníka k vydání bezdůvodného
obohacení, pokud mezi ním a dalším spoluvlastníkem, který užívá věc nad rámec
spoluvlastnického podílu, nebyla uzavřena dohoda o hospodaření se společnou
věcí. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolatel shledává posouzení
týkající se stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Klade otázku, zda
lze obvyklou výši nájemného u pozemků odvozovat z jejich vyhláškové ceny.
Uplatnil jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1
občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím věcném výroku I. a žalobu zamítne.
Žalobce přisvědčil správnosti rozsudku odvolacího soudu v dovoláním dotčených
výrocích. Je přesvědčen, že závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, se plně prosadí i v poměrech
projednávané věci. Užívání společných pozemků třetí osobou, jíž to bylo
žalovaným umožněno, pak zakládá bez ohledu na to, jakým právním úkonem k tomu
došlo, pasivní legitimaci žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv
třetí osoby, uživatele pozemků. Dále žalobce připomněl, že žalobou uplatněný
nárok na vydání bezdůvodného obohacení nezaložil na užívání svého
spoluvlastnického podílu žalovaným, ale na užívání celé věci nad rámec
spoluvlastnického podílu žalovaného. Ztotožnil se i se způsobem, jakým byla
zjištěna výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Uvedl, že závěr o výši obvyklého
nájemného, kterou je třeba určit pro potřeby kvantifikace nároku z titulu
bezdůvodného obohacení, může být založen i na jiných důkazech, jež se ostatně
mohou stát rovněž podkladem pro přijetí kvalifikované úvahy soudu ve smyslu
ustanovení § 136 o. s. ř. Soud prvního stupně měl přitom dostatečné podklady
(svědecká výpověď V., dohody o nájmu pozemků uzavřených v předmětné lokalitě
mezi žalovaným jako nájemcem a Pozemkovým fondem ČR jako pronajímatelem,
sdělení Pozemkového fondu ČR), aby mohl výši nároku ve smyslu citovaného
ustanovení úvahou stanovit. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 31. 1. 2008 (srovnej část první, čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb.
a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první
o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§
241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§
237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí).
Pokud důvod přípustnosti dovolání je založen na požadavku, aby dovolacím soudem
již dříve vyřešená právní otázka byla být posouzena jinak, pak z dovolání musí
být patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má,
podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Je potřebným dále v souvislosti s tímto
důvodem přípustnosti dovolání trvat na tom, aby dovolatel alespoň stručně uvedl
důvody, pro které by taková právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena
jinak.
V poměrech projednávané věci žalovaný spojil důvod přípustnosti dovolání
spočívající v potřebě odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s
hmotně-právní otázkou věcné aktivní legitimace opomenutého menšinového
spoluvlastníka k žalobě na vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy mezi
účastníky nebyla uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí a bezdůvodné
obohacení spočívá v užívání spoluvlastnického podílu menšinového spoluvlastníka
většinovým spoluvlastníkem, který užívá celou nemovitou věc.
Pro řešení takto vymezené právní otázky dovolání žalovaného přípustné není,
neboť rozsudek odvolacího soudu na jejím vyřešení nezávisí. Není tak naplněn
společný předpoklad (pro každý ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání) obsažený v
ustanovení § 237 o. s. ř. Právo žalobce užívat společné pozemky v rozsahu jeho
spoluvlastnického podílu totiž není, jak se dovolatel mylně domnívá, založeno
na existenci dohody o hospodaření se společnou věcí. Odvolací soud v dovoláním
napadeném rozsudku správně uvedl, že toto právo a rozsah jeho výkonu vyplývá z
povahy spoluvlastnického podílu, který nevymezuje určitou část věci, ale
vyjadřuje právní postavení spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům. Právo
spoluvlastníka užívat společnou věc v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu
bylo tak, na rozdíl od mínění žalovaného, založeno v poměrech právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013 na ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. Občanský zákoník
účinný do uvedeného data také správně odvolací soud (a rovněž i soud prvního
stupně) použil s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 věta první o.
z. na právní posouzení žalobcova nároku, neboť k bezdůvodnému obohacení na
straně žalovaného mělo dojít před 1. 1. 2014.
Sluší se dodat, že žalovaným zmiňovaná (ne)existence dohody spoluvlastníků o
způsobu užívání společné věci (popřípadě rozhodnutí majoritního spoluvlastníka
nebo rozhodnutí soudu) jsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
považovány za relevantní ukazatele pro posouzení, zda nárok menšinového
spoluvlastníka bude posuzován jako majetkové právo ve smyslu § 139 odst. 2 obč.
zák. nebo jako bezdůvodného obohacení na jeho úkor podle § 451 a následující
obč. zák.
Dovolací soud připomíná, že v uvedeném směru existuje bohatá judikatura
Nejvyššího soudu, od níž není důvod se ani v poměrech projednávané věci
odchylovat. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod číslem 17/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 17/2013“), dovolací soud
vyložil, že „právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným
právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Podle konstantní judikatury
mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o
hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že
některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
– dále jen ‚R 19/2001‘); v takovém případě logicky užívá některý ze
spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem
vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem
(§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému
spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak)
náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad
rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto
jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata
uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na
náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho
spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka
podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah
tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického
podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků
modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda
spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu
za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada (srov.
opět R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Potud lze
odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že zákon výslovně
nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývá toto právo
přímo z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález
pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněný pod
číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.);
v daném případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák.“.
Naopak v případě, že nedošlo k omezení spoluvlastnického práva – jako tomu bylo
v projednávané věci - právem aprobovaným způsobem (dohodou, rozhodnutím
většinového spoluvlastníka či rozhodnutím soudu) - vzniká spoluvlastníku
vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč.
zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3525/2015).
Dále žalovaný žádá, aby se v poměrech této právní věci dovolací soud při
posouzení otázky věcné pasivní legitimace většinového spoluvlastníka, který bez
dohody s menšinovým spoluvlastníkem (popř. bez přijetí rozhodnutí majoritou
nebo soudního rozhodnutí) umožnil užívat společnou věc nad rámec jeho
spoluvlastnického podílu třetí osobě, odchýlil od závěrů artikulovaných v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006. Má za
to, že v situaci, kdy společnou věc užívá třetí osoba a nikoliv spoluvlastník,
který její užívání umožnil, získává na úkor opomenutého menšinového
spoluvlastníka bezdůvodné obohacení právě tato třetí osoba, která je povinna
bezdůvodné obohacení vydat. Smlouva, kterou došlo k přenechání společné věci k
užívání většinovým spoluvlastníkem třetí osobě, musí tak být, dle mínění
dovolatele, neplatným právním úkonem.
V rozsudku ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, Nejvyšší soud přijal a
odůvodnil závěr, že „uzavřel-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého
spoluvlastníka smlouvu, jíž umožnil třetí osobě užívat předmět
spoluvlastnictví, není opomenutý spoluvlastník (ten, který nedal k užívání
společné věci souhlas) legitimován požadovat po této třetí osobě vydání
bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví podle
neplatné smlouvy vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení
pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický
podíl nadužíval.“ Citovaný závěr byl aprobován i rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006. V něm byla posuzována situace, kdy
žalovaný spoluvlastník „nadužíval“ svůj spoluvlastnický podíl na společném domě
tím, že souhlasil, aby prostory v domě užívali ostatní žalovaní, avšak dělo se
tak v rozsahu větším, než odpovídal spoluvlastnickému podílu žalovaného
spoluvlastníka. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí vysvětlil, že v daném
případě sice ostatní žalovaní užívali prostory v domě na základě odvozeného
právního důvodu (se souhlasem podílového spoluvlastníka), ale pokud tak činili
nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, vzniklo na straně žalovaného
spoluvlastníka bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat. Na závěr o
věcné pasivní legitimaci spoluvlastníka k vydání bezdůvodného obohacení a
nikoliv třetí osoby, které spoluvlastník užívání společné věci nad rámec jeho
spoluvlastnického podílu umožnil, je poté odkazováno například v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 563/2012, nebo v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015). Pro věcnou
pasivní legitimaci spoluvlastníka, který třetí osobě umožnil, aby užívala
společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, není přitom z pohledu
citované judikatury rozhodné, zda se tak stalo na základě platného či
neplatného právního úkonu. K potřebě rozlišit mezi nárokem na vydání
bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky navzájem, jenž je založen v důsledku
nedostatku souhlasu s užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu
na ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák., a nárokem na smluvní či bezesmluvní
plnění mezi spoluvlastníkem, jenž umožnil třetí osobě užívat věc nad rámec jeho
spoluvlastnického podílu, a touto třetí osobou (v případě bezesmluvního plnění
se může jednat o povinnost poskytnutá plněná vrátit ve smyslu § 457 obč. zák.)
se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33
Odo 369/2004. Ústavní soud ústavní stížnost směřující, mimo jiného, i proti
citovanému rozsudku dovolacího soudu nálezem ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS
383/05, zamítl (nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz).
Z uvedeného přehledu judikatury dovolacího soudu plyne, že rozsudek odvolacího
soudu vyřešil otázku věcné pasivní legitimace spoluvlastníka (a nikoliv třetí
osoby, které spoluvlastník v popisovaných souvislostech užívání společné věci
umožnil) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jejíž závěry
akceptoval i Ústavní soud. Od této rozhodovací praxe nemá dovolací soud důvod
odchýlit se ani v poměrech projednávané věci. Dovolatel ostatně neuplatnil
žádné relevantní skutečnosti (např. odlišný skutkový stav či změna právní
úpravy), které by judikatorní odklon činily pro rozhodovací praxi obecných
soudů potřebným. Dovolání tak není - z pohledu právní otázky věcné pasivní
legitimace spoluvlastníka vztahující se k požadavku odchylného řešení již dříve
dovolacím soudem vyřešené otázky – přípustné.
Žalovaný dále v dovolání klade otázku, zda lze obvyklou výši nájemného od
pozemků odvozovat z vyhláškové ceny pozemků. Domnívá se, že obvyklou cenu
nájemného lze zjistit zásadě pouze znaleckým posudkem, neboť ten je způsobilý
zohlednit všechny v místě a čase existující faktory a již z povahy věci se
neřídí cenou pozemků stanovenou vyhláškou. Odvolacímu soudu vytýká, že při
určení náhrady za bezdůvodné obohacení postupoval v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a obvyklou cenu stanovil na základě výpovědi
svědka V.a listinného důkazu (sdělení Pozemkového fondu ČR). Tato obvyklá cena
přitom byla odvozena z 1 % prodejní ceny pozemků, která je stanovena vyhláškou.
Judikatura dovolacího soudu vychází konstantně ze závěru, že stanovení obvyklé
ceny je otázkou skutkovou a nikoliv právní (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006). Od 1. 1. 2013
nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v
nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže
je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn.
28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání se tudíž od uvedeného data pojí
jen s řešením právních otázek. Ze shodného důvodu nemůže být od shora uvedeného
data v dovolacím řízení úspěšně zpochybněno ani samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Jestliže žalovaný žádá posoudit, zda určitá
právně významná skutečnost může být zjištěna i prostřednictvím jiného důkazního
prostředku, než který je podle své povahy zpravidla k tomu určen, a má-li za
to, že ke zjištění obvyklé výše nájemného z pozemků je způsobilý pouze znalecký
posudek, pak v dovolacím řízení nesouhlasí právě s hodnocením důkazů provedeným
odvolacím soudem. Hodnocení důkazů jako myšlenková činnost soudu totiž zahrnuje
i jejich posouzení z hlediska závažnosti (důležitosti), tj. soud určuje, jaký
význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá
skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém
rozsahu, popřípadě v jakém směru) – k tomu srovnej blíže rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1191/2003.
V posuzovaných souvislostech by bylo dovolání přípustné pouze tehdy, pokud by v
něm žalovaný namítal, že odvolací soud pochybil při řešení otázky vyčíslování
bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků. Z hlediska obsahového lze z
dovolání žalovaného uplatnění takové námitky dovodit. Přesto však v poměrech
projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže.
Je nutné připustit, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu rozsah
bezdůvodného obohacení nabytého užíváním cizí nemovitosti odpovídá v zásadě
částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na nájem srovnatelných
nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28
Cdo 1185/2014, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn.
28 Cdo 4565/2014, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015). K určování
výše obvyklého nájemného by přitom mělo být přistupováno na základě podkladů
umožňujících přinejmenším jistou kvantifikovatelnost hodnoty užívacího
oprávnění získaného obohaceným. Tímto informačním zdrojem nemusí být nutně
znalecký posudek, jeví-li se v kontextu posuzované věci za postačující jiné
podklady dostatečně vypovídající o nájemném obvyklém v daném místě a čase
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3933/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2175/2010). Není tudíž nikterak vyloučeno, aby v konkrétním případě (s
přihlédnutím k místním podmínkám) byla tržní hodnota nájemného odvozována (jako
v projednávané věci) z výše stanovené právním předpisem (vyhlášky Ministerstva
zemědělství č. 570/2004 Sb., č. 456/2005 Sb. a č. 412/2008 Sb., o stanovení
seznamu katastrálních území s přiřazenými průměrnými základními cenami
zemědělských pozemků). V poměrech projednávané věci žalobce tížilo ve vztahu k
uplatněné výši náhrady za bezdůvodné obohacení břemeno tvrzení a břemeno
důkazní. Pokud měl žalovaný za to, že výše této náhrady obvyklé ceně
konstruované z „vyhláškové“ ceny neodpovídá, bylo na něm, aby tvrdil, že
obvyklá výše úplaty je jiná (z pohledu žalovaného nižší). Splnění této
povinnosti tvrzení s příslušným důkazním návrhem (např. na vypracování
znaleckého posudku) reflektuje zásadu projednací, v souladu s níž je v
občanském soudním řízení sporném odpovědnost za zjišťování skutkového stavu
kladena na bedra účastníků zatížených břemenem důkazním a břemenem tvrzení
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1283/2010).
Žalovaný v průběhu řízení před soudy obou stupňů svou procesní obranu založil
na námitkách týkajících se věcné aktivní a pasivní legitimace ve sporu,
popřípadě na námitkách vážících se sice k výši nároku, nicméně v závislosti na
rozsahu užívání jednotlivých pozemků. Do své procesní obrany však žádné námitky
týkající nesprávné výše požadované náhrady v závislosti na chybně zjištěné
obvyklé ceně nájemného z pozemků nezahrnul. Ani z tohoto pohledu by proto
přípustnosti dovolání přisvědčeno být nemohlo. Jednoznačný poukaz na
skutečnost, že by peněžitý ekvivalent majetkového prospěchu, jehož se mu podle
tvrzení žalobce dostalo, měl činit jinou částku, přednesl až v dovolání.
Zohlednění řečené námitky dovolacím soudem pak brání § 241a odst. 6 o. s. ř.,
neboť se jedná o nepřípustné uplatnění nových skutečností (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013).
Jelikož žalovaný napadl dovoláním, kromě části věcného výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, i „navazující výroky o náhradě nákladů řízení“, zabýval se
dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jímž bylo odvolacím
soudem rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Podle § 237
o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech
řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29
Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen
v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o.
s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě
meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Nutno dále
dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti
dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §
237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,-
Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve výši 15.132,40 Kč a o
náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 5.063,50 Kč, nebylo by s ohledem na §
238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání žalovaného přípustné ani tehdy, pokud by
důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti oběma nákladovým výrokům řádně
vymezil.
Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 o. s. ř.
za současného použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a odst. 3 a § 146 odst. 3 o.
s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci žádné náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu