Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a. J. R., b. MUDr. J. R., obou právně zastoupených JUDr. Jiřím Hrbkem,
advokátem se sídlem v Praze, Komořanská 63/1900, proti žalované Hlavní město
Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému
JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo
náměstí 18, o 271.455,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 18 C 197/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 25 Co 52/2014-283, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.761,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Hrbka, zastupujícího žalobce. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se žalobou domáhali zaplacení částky 271.455,- Kč jako bezdůvodného
obohacení vzniklého žalované užíváním pozemků, ke kterým každému ze žalobců v
rozhodné době náležel spoluvlastnický podíl o velikosti jedné čtvrtiny (dále
jen „předmětné pozemky“). Užívání předmětných pozemků žalovanou spočívalo ve
skutečnosti, že byly zastavěny pozemními komunikacemi v jejím vlastnictví. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že žalobci se původně domáhali vyšší částky,
nicméně částečně vzali žalobu zpět a částečně již byla jejich žaloba pravomocně
zamítnuta. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a to s argumentací zejména skutkového
charakteru, která pro dovolací řízení s ohledem na obsah podaného dovolání není
významná. Dovolací soud předesílá, že ve věci bylo vydáno více rozhodnutí, z nichž je
však pro dovolací řízení s ohledem na obsah dovolání rozhodné jen poslední
rozhodnutí soudu prvního stupně a poslední rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy
obou stupňů v odůvodnění těchto rozhodnutí vycházely ze zjištění, že předmětné
pozemky v rozhodné době žalovaná užívala tím, že na nich byly umístněny pozemní
komunikace v jejím vlastnictví, aniž by jí k užívání předmětných pozemků
svědčil právní důvod. Dále se zabývaly otázkou výše bezdůvodného obohacení a
zjistily, že výše nájemného byla v rozhodné době regulována stanovením
maximální ceny ve výši 30,- Kč za m2 ročně. Protože na základě znaleckého
posudku dospěly k závěru, že obvyklá výše nájemného předmětných pozemků byla
vyšší než maximální regulovaná cena, stanovily bezdůvodné obohacení ve výši
maximální regulované ceny, jak požadovali žalobci. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že
soudy obou stupňů měly stanovit výši bezdůvodného obohacení v nižší částce než
je maximální výše nájmu ve smyslu cenové regulace, neboť měly přihlédnout k
poloze, využitelnosti a účelu užívání pozemků.
Jinými slovy, žalovaná namítá,
že bezdůvodné obohacení v maximální výši stanovené cenovou regulací by mělo být
soudy přiznáváno jen v případě nejdražších pozemků a v případě levnějších
pozemků by měla výše bezdůvodného obohacení reflektovat poměr výše obvyklého
nájmu těchto pozemků k výši obvyklého nájmu nejdražších pozemků. Za účelem
srozumitelnosti lze výše uvedenou námitku ilustrovat příkladem, kdy je obvyklá
výše nájmu pozemku A 50 Kč za m2 ročně a výše nájmu nejdražšího pozemku ve
městě 150 Kč za m2 ročně, přičemž maximální výše nájmu je cenovou regulací
stanovena na 30 Kč za m2 ročně. Podle názoru žalované by měl soud v takovém
případě přiznat bezdůvodné obohacení ve výši 30 Kč za m2 ročně jen majiteli
nejdražšího pozemku. S ohledem na poměr obvyklých cen by pak měl (podle názoru
žalované) přiznat majiteli pozemku A bezdůvodné obohacení toliko ve výši 10 Kč
za m2 ročně, protože výše jeho obvyklého nájmu je třetinová v porovnání s výší
obvyklého nájmu nejdražšího pozemku, a to navzdory skutečnosti, že i obvyklý
nájem pozemku A přesahuje částku 30 Kč za m2 ročně. Alternativou k výše
uvedenému řešení je přiznání bezdůvodného obohacení ve výši 30 Kč za m2 ročně
jak majiteli nejdražšího pozemku ve městě, tak majiteli pozemku A. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu není-li uživatel nemovitosti bez
právního důvodu získané bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nemovitosti
schopen vrátit, je povinen poskytnout vlastníku nemovitosti peněžitou náhradu
ve výši odpovídající obvyklému nájemnému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 3450/2007). Současně platí, že bylo-li nájemné v rozhodném
období regulováno, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku
stanovenou regulací (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23
Odo 954/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1113/2014). Dále dovolací soud dovodil, že je-li výše nájemného regulována
maximální cenou, musí soudy zjišťovat výši obvyklého nájemného v případě, že
účastníci tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá výše nájemného
může být nižší než regulací stanovena cena maximální. (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1185/2014, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012). Z ustálené judikatury dovolacího soudu
tedy vyplývá, že bezdůvodné obohacení má být v zásadě přiznáno ve výši
odpovídající obvyklému nájemnému. V případě, že je obvyklé nájemné regulováno
stanovením maximální výše, budou soudy při stanovení výše bezdůvodného
obohacení vycházet z maximální výše nájemného stanovené regulací s výjimkou
případu, kdy zjistí, že obvyklé nájemné je nižší než regulací stanovena
maximální výše nájemného.
Pro souzenou věc výše uvedené znamená, že soudy
nižších stupňů rozhodly správně, jestliže, v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu, za situace, kdy obvyklá výše nájemného byla vyšší, než
maximální regulovaná cena, stanovily bezdůvodné obohacení ve výši maximální
regulované ceny. Námitka dovolatelky stran stanovení výše bezdůvodného
obohacení proto nemůže založit přípustnost dovolání. Pro úplnost dovolací soud
uvádí, že nevidí důvod odklonit se od své ustálené judikatury, neboť přijetí
právního názoru dovolatelky na způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení by
zesílilo dopad cenové regulace do vlastnického práva vlastníků nemovitostí. Většině vlastníků nemovitostí by totiž mohlo být přiznáno bezdůvodné obohacení
jen v nižší než regulací stanovené maximální výši nájemného navzdory
skutečnosti, že by obvyklá výše nájemného jejich nemovitostí byla vyšší než
regulací stanovena maximální výše nájemného. Dále se dovolací soud zabýval námitkou dovolatelky, podle níž je ve věci
pasivně legitimována městská část, která pozemní komunikace na předmětných
pozemcích spravuje, nakládá s nimi, vykonává práva a povinnosti jejich
vlastníka a má z nich užitky. Ani tato námitka však přípustnost dovolání
založit nemůže, protože podle ustálené judikatury dovolacího soudu v obdobných
věcech se pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení odvíjí od
vlastnictví silnice (srov. např. rozsudek ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2056/2009, nebo usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne
2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2542/2009, a ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011). I v tomto směru
tedy soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, když dospěly k závěru, že povinnou osobou k vydání bezdůvodného
obohacení, vzniklého užíváním předmětných pozemků je žalovaná jako vlastník
pozemních komunikací na předmětných pozemcích (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) a nikoliv její městská část. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech
dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalované,
jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobcům
účelně vynaložené náklady, které jím vznikly v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání prostřednictvím advokáta (které však dovolací soud v odůvodnění
svého rozhodnutí s ohledem na výsledek dovolacího řízení nerekapituloval). Tyto
náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě
271.455,- Kč, sestávají z odměny advokáta ve výši 9.420,- Kč (§ 1 odst. 2 věty
první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř., §
21 odst. 1 a odst.
5 a § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 2041,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a
§ 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 19. ledna 2015