28 Cdo 3525/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně JUDr. E. S., P.,
proti žalovanému RNDr. O. R., P., zastoupenému JUDr. Jiřím Polanským, advokátem
se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o 185.368,80 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 1/2013, o dovoláních žalobkyně a
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, č. j.
39 Co 259/2014-236, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení celkem 342.176 Kč s
příslušenstvím, tvrdíc, že žalovaný v letech 2006 až 2011 výlučně užíval dům i
pozemek parc. č. 3245 v katastrálním území V, jejichž spoluvlastníky jsou
žalobkyně (s podílem ?) a žalovaný (s podílem ?). Soud vzal za prokázané, že
žalobkyně nemá od spoluvlastněného domu klíč, byť o jeho vydání žalovaného
žádala, a že se na výše zmíněném pozemku nachází toliko okrasná zahrada,
funkčně související s domem, jejíž samostatné užívání je těžko myslitelné. Žalovaný v předmětném domě obývá bytovou jednotku ve druhém podlaží, v podkroví
budovy se pak nachází ateliér, jenž je ve stavu zakonzervované přestavby
(většinový spoluvlastník se pokusil bez předchozího jednání se žalobkyní
provést jeho rekonstrukci, předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 10 mu
však byl daný stavební zásah zakázán), i tento prostor je nicméně pod uzamčením
a klíčem k němu disponuje toliko žalovaný. Jelikož nebylo prokázáno uzavření
jakékoli dohody mezi žalobkyní a žalovaným upravující užívání společných
nemovitostí, bylo třeba dovodit, že je žalovaný bez právního důvodu užívá nad
rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž se mu dostává bezdůvodného obohacení
ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož výše koresponduje jedné čtvrtině hodnoty
obvyklého nájemného. V rozsahu, v němž požadované peněžité plnění přesahovalo
takto vyčíslený rozsah majetkového prospěchu žalovaného, byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, č. j. 39 Co 259/2014-236,
rozsudek soudu prvního stupně k částečnému odvolání žalovaného ve výroku I. potvrdil ohledně částky 78.197,70 Kč s příslušenstvím, co do částky 107.171,10
Kč s příslušenstvím jej pak v tomtéž výroku změnil tak, že žalobu zamítl (výrok
I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný nemovitosti užíval bez přijetí většinového
rozhodnutí spoluvlastníků, dohody se žalobkyní či rozhodnutí soudu, tj. bez
právního důvodu, pročež bylo korektní dovodit na jeho straně vznik bezdůvodného
obohacení. S ohledem na uplatněnou odvolací argumentaci městský soud podotkl,
že ateliér v podkroví domu žalovaný vskutku užíval, neboť jej měl k dispozici
pouze pro sebe, přičemž skutečnost, že tento prostor fakticky nechal ležet
ladem, postrádá právní relevanci. Odvolací soud ovšem musel k námitce
žalovaného zohlednit, že se právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za
období předcházející dvěma letům před podáním žaloby promlčelo v subjektivní
promlčecí době dle § 107 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně dané právo dříve u soudu
neuplatnila, toliko v jiném řízení navrhla změnu žaloby, jež však nebyla
připuštěna, a ke stavení promlčecí doby tudíž nedošlo, jak vyplývá z rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 387/2003.
107.171,10 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a proti výroku II.) podala žalobkyně
dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud při posouzení právní povahy jejího
nároku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména
rozsudku sp. zn. 31 Cdo 503/2011), neboť pominul, že dovolatelka byla od
okamžiku vzniku podílového spoluvlastnictví až do října 2014 zcela vyloučena z
výkonu svých spoluvlastnických práv, a to na základě jednostranného rozhodnutí
většinového spoluvlastníka, což dokládají ústní i písemná sdělení žalovaného. Dovolatelce proto nesvědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení, ale náhrada
za omezení spoluvlastnického práva, přičemž závěr odvolacího soudu, že by byla
z užívání společných věcí vyloučena bez právního důvodu, nemá oporu v
provedených důkazech. Pochybení městského soudu při právní kvalifikaci nároku
žalobkyně se následně promítlo do nesprávného posouzení délky promlčecí doby,
neboť ve vztahu k žalobou uplatněnému právu bylo třeba aplikovat obecnou
tříletou promlčecí dobu. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího
soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, sp. zn. 29 Odo
84/2002, sp. zn. 25 Cdo 1256/2006, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, sp. zn. 20 Cdo
3291/2011, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007 a sp. zn. 20 Cdo 2663/2010) při posuzování
stavení promlčecí doby. Pokračuje-li totiž žalobce po podání žaloby (nebo
návrhu na její změnu) řádně v řízení, promlčecí doba neběží, její běh se
dokonce neobnovuje ani tehdy, zahájí-li žalobce v přiměřené lhůtě po skončení
trestního řízení, v němž o jeho nároku nebylo rozhodnuto, žalobou řízení
občanskoprávní. Žalobkyně se nárok, jenž je předmětem aktuálního sporu,
pokusila uplatnit v jiném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10,
soudkyně však v dané věci odpovídající rozšíření žaloby nepřipustila (a to po
uplynutí více než jednoho roku ode dne, kdy byl zmíněný dispoziční úkon
žalobkyní učiněn). Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nebylo přitom
vyvoláno žádnými nedostatky uvedeného procesního úkonu, pročež je dovolatelka
hodnotí jako zcela překvapivé a neodůvodněné. Svůj nárok nicméně bez zbytečného
odkladu uplatnila vůči žalovanému samostatnou žalobou, jeví se tak namístě
závěr, že již ke dni, kdy podala návrh na rozšíření žaloby v onom odlišném
řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10, došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Z těchto důvodů žalobkyně Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek
změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním také žalovaný, a to v části jeho
výroku I., jíž bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno ve vyhovujícím výroku co
do částky 78.197,70 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II. a III. Žalovaný
namítá, že se žalobkyně domohla vydání předběžného opatření, jímž mu bylo
zakázáno provést přestavbu ateliéru v podkroví společné budovy, čímž bylo
fakticky znemožněno výdělečné využití tohoto prostoru prostřednictvím pronájmu.
Nemohl-li žalovaný v důsledku jednání žalobkyně z ateliéru získat žádný výnos,
nelze po něm spravedlivě požadovat, aby jí vydával bezdůvodné obohacení. Z
tohoto důvodu žalovaný uzavírá svou úvahu návrhem, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně v
odpovídajícím rozsahu zrušil. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež reagovala na jím předestřenou
dovolací argumentaci, přičemž závěry odvolacího soudu, s nimiž žalovaný
polemizoval, označila za souladné s právní úpravou. V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
obou účastníků byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a za
splnění podmínky řízení ve smyslu § 241 o. s. ř. (žalobkyně disponuje
právnickým vzděláním a žalovaný je zastoupen advokátem), zabýval jejich
přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně přípustným není. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu mohou spoluvlastníci (dohodou nebo
většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout
podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického
užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí. Za toto zákonem dovolené omezení
spoluvlastnického práva vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s
ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu ji v daném případě neužívá
bez právního důvodu, a nenabývá tudíž bezdůvodného obohacení. Užívá-li ovšem
spoluvlastník společnou věc v rozsahu větším, než by odpovídalo jeho
spoluvlastnickému podílu, bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, bez dohody
spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu, je povinen vydat to, oč se takovým
užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o bezdůvodném
obohacení (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31
Cdo 503/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3762/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1645/2013).
V napadeném rozhodnutí je jednoznačně artikulován závěr, že v kontextu
předmětné kauzy nebyly dány dohoda spoluvlastníků, rozhodnutí soudu o
hospodaření se společnou věcí ani rozhodnutí většinového spoluvlastníka přijaté
v souladu s principem majorizace. Polemika žalobkyně se závěrem odvolacího
soudu o absenci právního důvodu výlučného užívání předmětných nemovitostí
žalovaným se do značné míry nese ve skutkovém duchu, je-li jí poukazováno na
to, jaké závěry měl odvolací soud učinit na základě provedeného dokazování. Nadto je třeba podotknout, že samotný fakt, že dovolatelce znemožnil užívání
spoluvlastněných nemovitostí žalovaný, neimplikuje, že došlo k přijetí
rozhodnutí většinového spoluvlastníka dle § 139 odst. 2 obč. zák. V judikatuře
Nejvyššího soudu byl totiž opakovaně vysloven názor, že ne každý projev vůle
spoluvlastnické většiny vztahující se ke společnému objektu představuje řádné
rozhodnutí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. (zakládající eventuálně právní
důvod užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu jedním ze
spoluvlastníků), poněvadž platné rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí
předpokládá například to, aby byl menšinový spoluvlastník seznámen se záměrem
využití věci a aby dostal příležitost se k němu vyjádřit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 863/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 626/2007, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3684/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 187/2011, popřípadě
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3166/2011). Nebylo-li v přezkoumávané věci prokázáno, že právem předvídaný proces přijetí
rozhodnutí spoluvlastníků o užívání společné věci proběhl (což dovolacímu
soudu, jenž je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nepřísluší
přehodnocovat), lze označit za plně konformní s judikaturou Nejvyššího soudu
navazující závěr, že se žalobkyně po žalovaném, jenž společné nemovitosti
výlučně užíval, nemohla domáhat náhrady za omezení (spolu)vlastnického práva,
nýbrž vydání bezdůvodného obohacení. Na toto její právo pak dopadala speciální
kombinovaná promlčecí doba zakotvená v § 107 obč. zák., nikoli obecná tříletá
promlčecí doba upravená v § 101 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 444/2006), právní režim promlčení byl tedy
odvolacím soudem rovněž stanoven přiléhavě. Pokud jde o otázku plynutí promlčecí doby (respektive jejího stavení v průběhu
časového úseku, během něhož soud v odlišném řízení posuzoval, zda připustí
návrh žalobkyně na rozšíření žaloby o nárok, jenž byl posléze uplatněn žalobou
nyní projednávanou), je třeba zopakovat, že rozhodne-li soud, že žalobcem
navrženou změnu žaloby nepřipouští, znamená to mimo jiné, že se nárok uplatněný
změnou žaloby nikdy nestal předmětem řízení, nenastoupily tudíž ani
hmotněprávní účinky změny žaloby (např. stavení promlčecí doby dle § 112 obč. zák.).
Z hlediska hmotného práva je tu stejný stav, jako kdyby ke změně žaloby
vůbec nedošlo, neboť ve vztahu k danému nároku nastávají uvedené účinky jen
tehdy, bylo-li o něm zahájeno řízení, a k tomu v důsledku nepřipuštění změny
žaloby nedošlo (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo
3084/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo
3049/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2593/2011). Nebylo-li řízení o nároku, jenž měl být příslušnou změnou žaloby
uplatněn, zahájeno, nelze ani tvrdit, že žalobkyně v započatém řízení „řádně
pokračovala“ ve smyslu § 112 obč. zák., pročež jsou nepřípadné její odkazy na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1256/2006, ze dne
12. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010, a ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo
3291/2011, v nichž je tento výraz interpretován. Námitka, že soud o návrhu na
změnu žaloby rozhodl po nepřiměřeně dlouhé době, ani nesouhlas žalobkyně s
usnesením, jímž bylo o tomto jejím návrhu nakonec rozhodnuto [které nebylo
možno podrobit přezkumu ani v řízení, v němž bylo vydáno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 877/2015), tím
méně pak v řízení jiném], výše popsaný závěr, dle něhož nepřipuštěná změna
žaloby nemá vliv na běh promlčecí doby, nikterak zvrátit nemohou. Citovala-li dovolatelka na svou podporu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004,
sp. zn. 29 Odo 84/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, je třeba podotknout, že tyto judikáty se vyjadřují k
problematice hmotněprávních účinků dodatečného odstranění nedostatků původně
vadné žaloby, kterýžto procesní jev s nepřipuštěním změny žaloby nenese žádnou
relevantní podobnost. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, pak byla vyložena problematika (ne)obnovení běhu promlčecí
doby v případě zahájení samostatného občanskoprávního řízení po skončení jiného
(trestního) řízení, v němž byl příslušný nárok uplatněn, avšak nebylo o něm
meritorně rozhodnuto. Byť Nejvyšší soud chápe paralelu, již se žalobkyně snaží
vést mezi onou situací a předmětným případem, je nutno konstatovat, že
nepřivodilo-li samo podání návrhu na změnu žaloby, jež posléze nebyla
připuštěna, stavení běhu promlčecí doby, nemohla promlčecí doba stavět ani v
období mezi dnem právní moci rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby a dnem
podání žaloby posuzované v současném řízení. Jelikož se žalobkyni nepodařilo poukázat na žádnou otázku, jež by splňovala
kritéria § 237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než přikročit k odmítnutí
jejího dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Ani dovolání žalovaného pak nemohlo být shledáno přípustným, neboť jím
předložená otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již mnohokrát
řešena, přičemž bylo konstatováno, že bezdůvodné obohacení vzniká i osobě,
která si bez platného právního důvodu uzurpuje postavení detentora nemovitosti
tím, že ji učiní přístupnou jen pro sebe, bez ohledu na to, jak intenzivně ji
skutečně využívá (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, ze dne
13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2739/2012), respektive zda jí předmět užívání nese jakýkoli zisk (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 772/2015). Klade-li tedy dovolatel důraz na to, že v rozhodném období nemohl ateliér
užívat zamýšleným způsobem a že z něj nedosáhl žádného výnosu, je tato jeho
námitka nezávažnou, neboť ve světle výše citované judikatury bylo možno
spatřovat užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu již v tom,
že měl dům ve své výhradní dispozici a žalobkyni do něj neumožňoval přístup,
odmítaje jí od této nemovitosti poskytnout klíče. Také dovolání žalovaného tudíž musel Nejvyšší soud odmítnout pro nepřípustnost
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání obou účastníků byla odmítnuta, přičemž žalobkyně,
která podala vyjádření k dovolání žalovaného, nebyla v řízení před dovolacím
soudem zastoupena advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadovala. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.