28 Cdo 2739/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně Mgr. L. K., se sídlem H. K., insolvenční správkyně dlužníka Ing.
A. V., bytem H. K., zastoupené JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Gočárova 1013, proti žalované ZVČ, s. r. o., IČO 25292315, se
sídlem Hradec Králové, Bratří Štefanů 499, zastoupené JUDr. Alenou Brychtovou,
advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343, o zaplacení 4.531.945,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C
128/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 24. 4. 2012, č. j. 47 Co 33/2012-322, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2012, č.
j. 47 Co 33/2012-322, se zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2011, č.
j. 17 C 128/2008-273, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Původní žalobce Ing. A. V. se domáhal žalobou podanou dne 7. 5. 2008, aby byla
žalovaná uznána povinnou zaplatit mu částku 4.531.945,- Kč s příslušenstvím.
Uvedl, že jako pronajímatel uzavřel dne 5. 1. 2003 se žalovanou nájemní smlouvu
na dobu neurčitou o nájmu části parcely v k. ú. S. P. v H. K. (dále jen
„pozemek“). Předmětem smlouvy byla část pozemku o výměře 3.625 m2 z celkové
výměry 4.076 m2. Nájemné bylo stanoveno ve výši 320 Kč/m2 ročně, splatné
najednou za celý kalendářní rok do 15 dnů od odeslání faktury. Žalobce se
domáhal zaplacení nájemného za roky 2004 až 2006 a část roku 2007 do doby, kdy
pozemek prodal třetí osobě.
Usnesením ze dne 5. 11. 2009, č. j. 38 Co 170/2009-163, Krajský soud v Hradci
Králové zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2009, č.
j. 17 C 128/2008-87, kterým byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Odvolací
soud věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem, podle něhož
je předmětná nájemní smlouva neplatná, neboť byla za žalovanou podepsána pouze
jedním jednatelem, ačkoli podle zápisu v obchodním rejstříku měli za žalovanou
jednat dva jednatelé v případě, kdy hodnota úkonu přesáhla 500.000,- Kč.
Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil, aby nárok původního žalobce
posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
V dalším řízení Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č.
j. 17 C 128/2008-273, uznal žalovanou povinnou zaplatit původnímu žalobci
částku 229.470,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok
II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). V souladu se závazným právním
názorem odvolacího soudu posoudil nárok původního žalobce podle ustanovení o
bezdůvodném obohacení. Dospěl k závěru, že původní žalobce neunesl důkazní
břemeno k otázce rozsahu užívání předmětného pozemku, a proto vyšel z toho, že
žalovaná uznala pouze užívání části pozemku o výměře 806 m2. Protože účastníci
řízení nenavrhli k prokázání výše nároku znalecký posudek, odhadl soud prvního
stupně obvyklé nájemné za pozemek podle nájemních smluv o nájmech nezpevněných
ploch v předmětné lokalitě, které předložili účastníci. Z tam dohodnutých sazeb
vypočetl průměr, čímž výši bezdůvodného obohacení určil sazbou 80,- Kč/m2
ročně. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k námitce promlčení, vznesené
žalovanou, pročež s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu podle obchodního
zákoníku nepřiznal původnímu žalobci nárok za období od 1. 1. do 6. 5.
2004.
Usnesením ze dne 20. 4. 2011, č. j. KSHK 45 INS 11254/2010-B-10,
prohlásil Krajský soud v Hradci Králové na majetek původního žalobce konkurs.
Insolvenční správkyně navrhla pokračování v řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 4.
2012, č. j. 47 Co 33/2012-322, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku
o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil, ztotožniv se s jeho skutkovými
i právními závěry.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domáhala se zrušení
rozsudků soudů obou stupňů v plném rozsahu. Přípustnost dovolání spatřovala v §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítala, že:
a) závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy je nesprávný,
neboť
i. smlouva o nájmu pozemku nemusí být uzavřena v písemné formě. Je-li
písemná forma dána dohodou stran, zakládá její absence pouze relativní
neplatnost smlouvy podle § 40a obč. zák. Žalovaná se přitom nemůže dovolávat
relativní neplatnosti smlouvy, protože ji sama způsobila. Navíc se neplatnosti
dovolala až po zahájení soudního řízení v roce 2009, a proto je její právo
dovolat se relativní neplatnosti již promlčeno;
ii. nájemné nemá charakter opětujícího se plnění ve smyslu § 160 odst. 2
o. s. ř., a proto na předmětnou nájemní smlouvu nedopadá povinnost žalovaného
jednat dvěma jednateli, neboť se neuplatní pravidlo zapsané v obchodním
rejstříku, že u opakujících se plnění se – pro účely omezení samostatného
jednatelského oprávnění částkou 500.000,- Kč - hodnota úkonu vypočítává z
plnění za první tři roky;
iii. v době podpisu nájemní smlouvy byl původní žalobce zároveň
jednatelem žalobkyně. Na nájemní smlouvě se tak nacházejí podpisy dvou
jednatelů, jak požaduje společenská smlouva. Navíc je zde ještě otištěno
razítko původního žalobce, což lze považovat za náhradu podpisu mechanickými
prostředky ve smyslu § 40 obč. zák.;
b) nárok žalobce není promlčen, neboť podle nájemní smlouvy byla
splatnost nájemného podmíněna vystavením faktury s lhůtou splatnosti. Žalobkyně
odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 5241/2007. Žalovaná
užívala pozemek až do února r. 2008, kdy jej na výzvu nového vlastníka
vyklidila;
c) při určení výše nároku odvolací soud odhlédl od skutečnosti, že
strany nájemní smlouvy si dohodly rozlohu pronajaté části pozemku 3.652 m2 a
cenu nájmu 320,- Kč/m2 ročně. Sama žalovaná ostatně v komunikaci s novým
vlastníkem pozemku projevila ochotu platit mu nájemné 180,- Kč/m2 ročně. Jako
tržní cena by měla být respektována ta, kterou si dohodly strany smlouvy,
nikoli průměr cen okolních pozemků. Soud prvního stupně ostatně do výpočtu
zahrnul i pronájem travnaté plochy za 40,- Kč/m2 ročně, přestože uvedená plocha
má pouze estetický význam;
d) soud prvního stupně i odvolací soud pochybily v otázce rozlohy
žalovanou užívané plochy, když nepřihlédly k listině z 9. 1. 2008, v níž
jednatel žalované sděluje novému vlastníkovi pozemku, že zeminu, kterou
žalovaná na pozemek navezla, odklidí. Žalovaná potom skutečně pozemek na
vlastní náklady vyklidila, o čemž byly do soudního spisu založeny fotografie
stavu před vyklizením a po něm. Nový vlastník přitom jako svědek potvrdil, že
od žalované převzal celý pozemek, nikoli pouze 806,- m2.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013. Dovolací soud zjistil, že dovolání je podáno včas, oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. V projednávané věci ovšem soud prvního stupně rozhodl (resp. práva a povinnosti účastníků posoudil) na základě závazného právního názoru
jinak než ve svém předchozím rozsudku pouze co do nároku původního žalobce ve
výši 229.470,- Kč s příslušenstvím, v níž bylo původnímu žalobci vyhověno. Uvedená část výroku rozsudku soudu prvního stupně však nebyla napadena
odvoláním a nabyla tak samostatně právní moci. Přípustnost dovolání proto může být založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl v rozsahu, který byl předmětem
řízení u odvolacího soudu, stejně jako ve svém prvním rozhodnutí ve věci, jímž
žalobu rovněž zamítl. Podle předeslaného ustanovení je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží. Argumentace dovolatele sub a/ - i/, týkající se neplatnosti předmětné nájemní
smlouvy pro nedostatek formy, je pro projednávanou věc nerozhodná. „Posouzení,
zda osoba, která jménem právnické osoby písemný právní úkon učinila, byla k
tomuto oprávněna, [totiž] není otázkou dodržení písemné formy právního úkonu,
nýbrž posouzením, zda je příslušná právnická osoba takovým právním úkonem
vázána či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 940/2006). Způsob jednání jménem společnosti, upravený ve společenské
smlouvě a zapsaný v obchodním rejstříku, musí být dodržen bez ohledu na to, zda
je pro předmětný právní úkon předepsána určitá forma, jinak nejde o projev vůle
společnosti (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 4223/2010, kde se jednalo o pronájem lešenového materiálu).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „případy, kdy společenská smlouva či
stanovy určují, že jménem společnosti jedná více jednatelů společně, nelze
považovat za omezení jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2
obch. zák., neboť v tomto případě jde o určení způsobu jednání jménem
společnosti podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák. […] Jestliže tedy
[jednatel] učinil projev vůle směřující k uzavření smlouvy sám, nelze takový
projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem,
kterým jedná statutární orgán společnosti.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněný pod č. 58/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že původní žalobce (který
byl v době uzavření smlouvy rovněž jednatelem žalované), smlouvu rovněž
podepsal, nicméně v roli pronajímatele (srov. k tomu mutatis mutandis rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009). Text předmětné
nájemní smlouvy (srov. záhlaví, kde je původní žalobce uveden jako
pronajímatel, zatímco jako nájemce je uvedena žalovaná „zastoupená jednatelem
Miroslavem Matouškem“), jakož i rozložení podpisů na ní (původní žalobce je
podepsán u natištěného svého jména a razítka se svým jménem a adresou bydliště,
zatímco u razítka žalované je natištěno jméno jednatele Miroslava Matouška s
jeho podpisem) neumožňuje učinit závěr, že by původní žalobce jednal nikoli
jenom jménem svým jako pronajímatele, nýbrž rovněž jménem žalované jako
nájemce. Námitka sub a/ - ii/, podle níž nájemné nemá charakter opětujícího se plnění ve
smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., je zjevně nedůvodná už proto, že samotné
jednotlivé splátky nájemného podle čl. III odst. 1 předmětné smlouvy činily
1.160.000,- Kč ročně, a překračovaly tak limit stanovený pro samostatné jednání
jednatele společenskou smlouvou a zapsaný v obchodním rejstříku. Přepočet výše
nájemného na jednotlivé měsíce, jímž dovolatelka argumentuje, nemá v úpravě
jednání jménem společnosti ve společenské smlouvě, zapsané v obchodním
rejstříku, žádný podklad, a proto rovněž úvahy dovolatelky o povaze nájemného
jako opakujícího se plnění jsou pro projednávanou věc nerozhodné. Za situace, kdy předmětná nájemní smlouva žalovanou nezavazuje, nezavazuje ji
ani ujednání o době placení nájemného v uvedené smlouvě. Rozhodná proto není
ani argumentace žalovaného sub b/. Ze shora uvedeného plyne, že námitky sub a/ a b/ přípustnost dovolání založit
nemohou. Při určování výše bezdůvodného obohacení (námitka dovolatele sub c/) postupoval
odvolací soud podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu: „Výši bezdůvodného
obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní
smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla
právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen
plnit podle nájemní smlouvy. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č.
53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; na případy bezdůvodného obohacení užíváním pozemků pak
Nejvyšší soud uvedený právní názor aplikoval např. v rozsudku ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009). Důvody, proč nelze při určování obvyklého nájemného vycházet (pouze) z výše
dohodnuté v neplatné smlouvě, vysvětlil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne
17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, tak, že „[ú]častníci si totiž (ať už
úmyslně v důsledku vzájemných vztahů, nebo i neúmyslně při neznalosti tržních
podmínek) mohou dojednat cenu, která obvyklému nájemnému neodpovídá. Dohodnutá
cena rovněž nemusí odpovídat změnám na trhu po dobu užívání.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ani vyřazení sazby nájemného za „venkovní
travnatou plochu za halou“ podle nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2006 mezi
správcem konkursní podstaty JUDr. Jiřím Hartmannem a společností COLOR CAR, s. r. o., ve výši
40,- Kč/m2 by nevedlo ke změně ve výši obvyklého nájemného, neboť v předmětné
době byly (dle soudem prvního stupně ze srovnání vyřazených nájemních smluv)
pronajímány za sazbu nájemného odpovídající závěrům soudu prvního stupně rovněž
zpevněné plochy (např. v nájemní smlouvě ze dne 1. 7. 2006 pronajal správce
konkursní podstaty JUDr. Jiří Hartmann společnosti COLOR CAR, s.r.o., „odstavné
prostory před dílnou“ za 60,- Kč/m2 ročně, táž sazba je uvedena u zpevněných
ploch ve smlouvě ze 27. 9. 2009 mezi JUDr. Jiřím Hartmannem a společností C. BECHSTEIN EUROPE, smlouvou ze dne 12. 12. 2002 pronajala společnost Voseček –
VOS, s. r. o. žalované odstavnou plochu za 80 Kč/m2). Vyšší nájemné bylo
dohodnuto jedině ve smlouvách z devadesátých let, které soudy nižších stupňů do
svých úvah správně nezahrnuly. Dovolání je nicméně i tak přípustné, a to proto, že odvolací soud postupoval
při posuzování rozsahu bezdůvodného obohacení (tj. rozlohy užívané plochy) v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. D. Důvodnost
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „bezdůvodné obohacení […]
vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl
postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji
přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik
intenzivně ji skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období
apod.).“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25
Cdo 2029/2003, nebo ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a rovněž ze dne
8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007). Obdobně vzniká bezdůvodné obohacení i
tomu, kdo udržuje takový faktický stav, který vlastníkovi neumožňuje užívání
jeho pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, kde se jednalo o vnitřní plochu křižovatky). V projednávané věci se soudy nižších stupňů otázkou užívání předmětného
pozemku ve shora uvedeném smyslu nezabývaly. Přitom z výpovědí některých svědků
vyslechnutých soudem prvního stupně (zejm. J. B., J. M., P. S., č. l. 76-77
spisu) vyplynulo, že přinejmenším po část žalovaného období byl předmětný
pozemek zaměstnanci žalované zamykán.
znemožňoval užívání zbývající části pozemku žalobcem. Právní posouzení věci
soudy nižších stupňů je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2
věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud
v rozsahu napadeném odvoláním i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o. s. ř.) a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §
226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. ledna 2013
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu