31 Cdo 5241/2007

31 Cdo 5241/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,

JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Miroslava Feráka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr.

ing. Jana Huška, JUDr. Miroslavy Jirmanové, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Blanky

Moudré, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Marty Škárové v

právní věci žalobkyně Window Holding a. s., se sídlem v Lázních Toušeň, Hlavní

456, PSČ 250 89, identifikační číslo osoby 28436024, zastoupené JUDr. Janem

Dobrovolným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75, proti

žalované Nahim Trading s. r. o., se sídlem v Lipníku nad Bečvou, Svatopluka

Čecha 554/VO, PSČ 751 31, identifikační číslo osoby 15504387, o zaplacení

částky 218 159 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm

244/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne

10. května 2007, č. j. 4 Cmo 467/2006-88, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 25 362 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího

zástupce JUDr. Jana Dobrovolného.

Rozsudkem ze dne 16. června 2006, č. j. 10 Cm 244/2002-57, uložil Krajský soud

v Ostravě žalované (Nahim Trading s. r. o.) zaplatit žalobkyni (TOP WOOD

Windows, s. r. o.) částku 218 159 Kč. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že:

1/ K. Š. (dále též jen „K. Š.“) jako zhotovitel a žalovaná jako objednatelka

uzavřeli ve smyslu ustanovení § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku

(dále též jen „obch. zák.“), ústní smlouvu o dílo „na montáž oken a dveří a

posléze i na montáž parapetních desek“ a to o obsahu „alespoň minimálně pokud

jde o podstatné náležitosti (určení smluvních stran, předmětu díla a ceny)“,

jak je v listinné podobě vymezen ve (smluvními stranami nepodepsané) smlouvě o

dílo č. 98/23/Škr datované 4. srpna 1998, případně v příloze kupní smlouvy č. 1025/98 ze dne 18. srpna 1998, uzavřené mezi K. Š. jako kupujícím a žalobkyní

jako prodávající, „pokud jde o vymezení předmětu díla“. 2/ Žalovaná od K. Š. bez námitek převzala provedené dílo dne 6. listopadu 1998

i fakturu č. 98432 datovanou 7. prosince 1998, s uvedeným datem splatnosti 21. prosince 1998, znějící celkem na částku 244 220 Kč bez daně z přidané hodnoty

(z čehož částka 205 640 Kč byla účtována za dodávku oken, částka 22 360 Kč za

montáž oken, částka 4 050 Kč za dodávku parapetních desek a částka 540 Kč za

montáž parapetních desek, součet těchto dílčích položek činil celkem 232 590

Kč). Přitom soud zohlednil, že žalovaná potvrdila K. Š. předávací protokol ze

dne 6. listopadu 1998, v němž byl, stejně jako ve faktuře č. 98432, uveden

odkaz na smlouvu o dílo č. 98/23/Škr. 3/ Žalovaná uhradila na účtovanou cenu díla K. Š. dne 19. května 1999 částku 26

061 Kč, která neodpovídá vyúčtované ceně za montáž díla 24 045 Kč, nýbrž

rozdílu mezi celkem fakturovanou cenou díla 244 220 Kč a částkou 218 159 Kč,

kterou žalobkyně fakturovala K. Š. za dodávku oken a dveří. 4/ K. Š se s žalovanou dohodl, že věci potřebné k provedení díla opatří jako

zhotovitel, takže ve smyslu § 539 odst. 1 a 3 a § 541 obch. zák. byl K. Š. ohledně těchto věcí v postavení prodávajícího. 5/ K. Š. pohledávku platně postoupil žalobkyni úplatnou smlouvou o postoupení

pohledávky ze 17. prosince 2002 a podáním ze 17. prosince 2002 oznámil

postoupení žalované. 6/ Žalobou uplatněná pohledávka není promlčena. Právní předchůdce žalobkyně,

jemuž vzniklo právo na plnění závazku provedením díla dne 6. listopadu 1998,

vyzval žalovanou ke splnění závazku fakturou č. 98432 ve lhůtě do 21. prosince

1998. Ve smyslu ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. tak čtyřletá promlčecí doba

začala běžet od 21. prosince 1998. Žaloba byla podána u soudu dne 19. prosince

2002, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Na tomto základě shledal soud v celém rozsahu žalobu důvodnou. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a

„pro stručnost“ odkázal na věcně správné odůvodnění odvoláním napadeného

rozsudku. Odvolací soud rovněž souhlasil s těmi právními závěry soudu prvního

stupně, jež shrnul následovně:

1/ K. Š.

uzavřel se žalovanou ústní smlouvu o dílo, jejíž obsah je vymezen v

jejím písemném vyhotovení pod č. 98/23/ŠKr, které žalovaná odsouhlasila, leč

nepodepsala. 2/ Předmětem smlouvy o dílo byla nejen montáž oken a dveří na příslušném

objektu žalované, nýbrž i okna a dveře jako věci potřebné k provedení díla, jež

podle této smlouvy byl povinen opatřit (a které fakticky i obstaral)

zhotovitel. Zhotovitel byl také oprávněn zahrnout cenu věcí do ceny díla a

objednatelka byla povinna cenu věcí zhotoviteli zaplatit podle § 541 obch. zák. V tomto rozsahu proto neměl odvolací soud odvolání za důvodné. Odvolací soud následně – cituje ustanovení § 387 odst. 1, § 397, § 392 odst. 1

větu první, § 536 odst. 1 a § 548 odst. 1 obch. zák. – neshledal opodstatněnou

ani námitku promlčení pohledávky. K tomu uzavřel, že:

1/ K. Š. vzniklo právo na zaplacení ceny díla dne 6. listopadu 1998. 2/ Závazek žalované zaplatit cenu díla vznikl až poté, kdy ji zhotovitel k

zaplacení ceny díla vyzval fakturou č. 98432 ze dne 7. prosince 1998, ve které

stanovil splatnost závazku na den 21. prosince 1998. 3/ Zhotoviteli tak vzniklo právo na plnění závazku žalovanou dne 21. prosince

1998 (kdy se závazek stal splatným). 4/ Ode dne 21. prosince 1998 začala zhotoviteli běžet čtyřletá promlčecí doba,

která skončila dne 21. prosince 2002. Protože žalobkyně uplatnila nárok na

zaplacení zbývající části ceny díla žalobou podanou u soudu dne 19. prosince

2002, uplatila svůj nárok včas (před uplynutím promlčecí doby). Kromě toho – pokračoval odvolací soud – je třeba uvést, že v bodě II. písemného

vyhotovení smlouvy o dílo č. 98/23/Škr je obsaženo ujednání o tom, že

objednatel se touto smlouvou zavazuje zaplatit smluvní cenu na účet zhotovitele

do 14 dnů po vystavení daňového dokladu. V předávacím protokolu ze 6. listopadu

1998, který za žalovanou podepsal K. S., je přitom odkaz na SOD č. 98/23/Škr, z

čehož je patrno, že žalovaná smlouvu s K. Š. sjednala, byť nepodepsala. Daňovým

dokladem ve smyslu smlouvy byla výše označená faktura a splatnost pohledávky

nastala dne 21. prosince 1998. Odvolací soud uzavřel, že i z tohoto důvodu

vzniklo K. Š. právo na zaplacení ceny díla dne 21. prosince 1998 a od tohoto

dne začala také běžet čtyřletá promlčecí doba.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost

opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítla, že je dán dovolací důvod

uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci a požadovala, aby Nejvyšší soud zrušil

rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala, že nesprávně uzavřel, že

žalobou uplatněný nárok není promlčen, když pochybil při určení počátku a konce

běhu promlčecí doby.

Dovolatelka uvedla, že oba soudy vyšly z toho, že počátek běhu promlčecí doby

je dán splatností faktury a že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla

jeho provedením dne 6. listopadu 1998 (dnem předání díla písemným předávacím

protokolem).

Podle dovolatelky je v posuzované věci nesporné, že:

- dílo bylo předáno dne 6. listopadu 1998,

- žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení ceny díla fakturou ze dne 7.

prosince 1998,

- opakovaně vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku.

Odtud dovolatelka usoudila, že uplatnila-li žalobkyně nárok fakturou splatnou

dne 21. prosince 1998 a žalobou ze dne 19. prosince 2002, je tento nárok

promlčen, neboť v době čtyř let od převzetí díla (ode dne 6. listopadu 1998) se

ke dni 7. listopadu 2002 promlčelo jak případné žalobkynino právo k podání

výzvy k placení (učiněné formou faktury po lhůtě čtyř let po vzniku tohoto

práva), tak i případné žalobkynino právo k „uplatnění tvrzeného práva u soudu“.

Opačný výklad by podle dovolatelky znamenal rozpor se zákonem, respektive

nepromlčitelnost práva na plnění závazku vázaného na uplatnění práva k plnění.

I toto právo je však podle názoru dovolatelky promlčitelné.

Právní posouzení označené otázky odvolacím soudem umožňuje dle dovolatelky

posun počátku běhu promlčecí doby, kterou tak činí – v rozporu s kogentními

ustanoveními občanského zákoníku – neomezenou. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala dovolatelka v řešení

otázek předestřených dovoláním v mezích uplatněného dovolacího důvodu. Žalobkyně ve vyjádření navrhla dovolání zamítnout s tím, že se zcela ztotožnila

se závěry obou soudů. Podle ní nemohlo dojít k promlčení pohledávky, jelikož

vyzvala právního předchůdce žalobkyně k úhradě fakturou ze dne 7. prosince

1998, splatnou dne 21. prosince 1998, což ve smyslu § 392 odst. 1 obch. zák. znamená, že promlčecí doba začala běžet ode dne 21. prosince 1998 (od

splatnosti). Poukázala rovněž na ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. s tím, že

právní předchůdce žalované v daném případě v době částečné úhrady dluhu

nerozporoval jeho zbývající část. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června

2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony. Usnesením ze dne 10. března 2010, č. j. 23 Cdo 5241/2007-119, Nejvyšší soud

podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude na straně

žalobkyně pokračováno se společností Window Holding a.s., která se k datu 31. prosince 2009 stala právní nástupkyní původní žalobkyně TOP WOOD Windows, s.r.o. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání

projednat a rozhodnout o něm, při úvaze o interpretaci § 392 odst. 1 obch. zák. dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, jenž byl vyjádřen v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009. Proto

rozhodl o postoupení věci dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,

přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění

pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního

kolegia. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia pak věc projednal a

rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší

soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam v řešení otázky, kdy začíná běžet promlčecí doba u práva na

plnění závazku, jehož doba plnění (splatnost) je ve smlouvě podřízené režimu

obchodního zákoníku vymezena lhůtou 14 dnů po vystavení daňového dokladu. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se

nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených

dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,

tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že

žalobou uplatněný nárok není promlčen.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním

nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani

nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Nejvyšší soud považuje za potřebné pro účely dalších úvah, ještě před vlastním

řešením vymezené právní otázky, zdůraznit rozdíl mezi okamžikem vzniku práva na

plnění a okamžikem jeho splatnosti, neboť toto rozlišení odvolací soud setřel

nesprávnou formulací, že zhotoviteli vzniklo právo na plnění závazku žalované k

zaplacení ceny díla dnem, kdy se stal závazek splatným. Podle ustanovení § 488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen

„obč. zák.“), závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká

právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit

závazek. Podle ustanovení § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze

smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných

skutečností uvedených v zákoně. Podle ustanovení § 340 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době

stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je

věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník

je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o

plnění požádán (odstavec 2). Podle ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. objednatel je povinen zaplatit

zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto

zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Podle ustanovení § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena

právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh

prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Právo na plnění od dlužníka ve smyslu ustanovení § 488 a násl. obč. zák.,

použitelných i v obchodních závazkových vztazích, vzniká okamžikem, kdy nastane

právní skutečnost, se kterou právní předpis nebo smlouva vznik práva na plnění

spojuje. U práva na zaplacení ceny díla je touto právní skutečností,

zakládající jeho vznik, provedení díla (§ 548 odst. 1 obch. zák.). Proto pokud

ze smlouvy nebo z obchodního zákoníku nevyplývá něco jiného, vzniká

zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla provedením díla (srov. též § 554 odst. 1 obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 29 Odo

846/2003, uveřejněný pod číslem 51/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Současně se vznikem práva na plnění však jeho splatnost zásadně nenastává,

protože buď je určena dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy,

právního předpisu nebo rozhodnutí splnit svůj závazek, nebo, není-li takto

určena, ji vyvolá věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (§ 563 obč. zák., §

340 odst. 2 obch. zák.).

Okamžik splatnosti práva na plnění má rozhodující

význam zejména pro posouzení, zda a kdy nastává actio nata pro počátek běhu

obecné promlčecí doby (§ 101 obč. zák., § 391 odst. 1 obch. zák.) i promlčecí

doby u práva na plnění závazku (§ 392 odst. 1 obch. zák.) nebo pro počátek

prodlení dlužníka (§ 517 a násl. obč. zák., § 365 a násl. obch. zák). Podle zjištění odvolacího soudu si strany v ústní smlouvě sjednaly o splatnosti

ceny díla, že „objednatel je povinen zaplatit smluvní cenu na účet zhotovitele

do 14 dnů po vystavení daňového dokladu“. Od řešení zásadní otázky, zda tímto

smluvním ujednáním byla či nebyla dohodnuta (určena) doba plnění závazku

objednatele zaplatit cenu díla, se bude odvíjet posouzení počátku běhu

promlčecí doby u práva na cenu díla. Ve smyslu ustanovení § 340 obch. zák. (§ 563 obč. zák.) je doba plnění ve

smlouvě určena (dohodnuta) nejen tehdy, je-li fixována pevným datem (určitým

dnem nebo určitou lhůtou), ale též v případech, ve kterých strany vymezí

způsob, jakým bude doba plnění určena, například tím, že ji učiní závislou na

určité události nebo její určení ponechají na vůli dlužníka či na vůli

věřitele. O případ smluvního ujednání o splatnosti ponechané na vůli věřitele

jde i v této věci, neboť doba vystavení daňového dokladu, od níž se má odvíjet

lhůta k plnění v délce 14 dnů, není ve smlouvě stanovena a je tudíž závislá na

vůli věřitele (zhotovitele). V této souvislosti je třeba upozornit, že lhůta „bez zbytečného odkladu“

uvedená v § 11 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění zákona č. 117/1994 Sb. a zákona č. 227/1997 Sb., tedy ve znění účinném v době uzavření

předmětné smlouvy o dílo (podle něhož účetní doklady vyhotovují účetní jednotky

bez zbytečného odkladu po zjištění skutečností, které se jimi dokládají), je

lhůtou pořádkovou, stanovenou pouze pro účely vedení účetnictví (srov. Müllerová, L., Vomáčková, H., Dvořáková, D. ASPI – Účetní předpisy pro

podnikatele s komentářem – 3. aktualizované vydání, 2009, komentář k § 11,

strana 31, podle něhož „ .......... je třeba zejména dbát na to, aby byly

účetní doklady, které slouží často rovněž jako doklady daňové, vystavovány

včas, v těch zdanitelných obdobích, do kterých náleží.“), bez vazby na úpravu

smluvního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, a tudíž i bez dopadu na dobu, v

níž má věřitel možnost požádat dlužníka o plnění (například zasláním vyúčtování

či faktury). V další části dovolacího přezkumu je nutné přihlédnout též k ustanovením § 564

obč. zák. a § 341 obch. zák. Podle ustanovení § 564 obč. zák. je-li doba plnění ponechána na vůli dlužníka,

určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v

souladu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 341 obch. zák. je-li podle smlouvy dlužník oprávněn, aby

určil dobu plnění, a neurčí-li ji v přiměřené době, určí dobu plnění soud na

návrh věřitele s přihlédnutím k povaze a místu plnění, jakož i k důvodu, proč

bylo určení doby plnění přenecháno dlužníkovi. Na rozdíl od případů, v nichž je doba plnění ponechána na vůli dlužníka (§ 564

obč.

zák.) nebo v nichž je dlužník podle smlouvy oprávněn určit dobu plnění (§

341 obch. zák.), občanský zákoník ani obchodní zákoník výslovně neupravují

ujednání o splatnosti ponechané na vůli věřitele. Přesto však nelze takovou

dohodu stran mechanicky a ve všem podřídit právnímu režimu a důsledkům

upraveným v ustanoveních § 563 obč. zák., § 340 odst. 1 obch. zák. (splatnost

není dohodnuta ani jinak určena), popřípadě v ustanoveních § 564 obč. zák., §

341 obch. zák. (splatnost je ponechána na vůli dlužníka), neboť zde existují

nikoli zanedbatelné odlišnosti. Není-li doba splnění ve smlouvě dohodnuta či jinak určena, je podle rozhodovací

praxe soudů dlužník oprávněn plnit kdykoli i bez výzvy věřitele a věřitel je

povinen takové plnění přijmout (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 105/2003, též Švestka, J., Jehlička, O.,

Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha :

C. H. Beck, 2006, strana 1000 – komentář k § 563). Je tomu tak proto, protože

nedošlo-li k dohodě o době plnění, nemohla být sjednána ani ve prospěch

věřitele s jeho oprávněním odmítnout předčasné plnění. Je-li však podle smlouvy

doba plnění ponechána na vůli věřitele, pak je tím stanovena v jeho prospěch (§

342 odst. 3 obch. zák.) a před touto dobou není dlužník oprávněn plnit svůj

závazek. Na tento rozdíl poukazuje Viktor Knapp (Splnění závazků a jiné způsoby

jejich zániku. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1955, strana

119), který ovšem jinak dohodu o ponechání splatnosti na vůli věřitele

nepovažuje za dohodu o určení splatnosti. Další rozdíl spočívá v tom, že v

případě ujednání o splatnosti ponechané na vůli věřitele má dlužník možnost

dosáhnout toho, aby věřitel projevil vůli o splatnosti, žalobou na uložení

prohlášení vůle s účinky podle § 161 odst. 3 o. s. ř., jak bude dále

zdůvodněno. Oproti tomu, pokud není doba plnění ve smlouvě dohodnuta či jinak

určena, pak dlužník možnost důvodně podat takovou žalobu nemá. V této souvislosti, jakož i z podnětu dovolatelčiny námitky, že právní

posouzení věci odvolacím soudem umožňuje nepřípustný posun počátku běhu

promlčecí doby, vystupuje do popředí otázka ochrany dlužníka pro případ, že

věřitel, na jehož vůli je splatnost ponechána, je nečinný a nepřiměřeně otálí s

projevem vůle o době plnění. Nejen věřitel, ale i dlužník, jehož povinnost

plnit je i jeho právem, může mít legitimní zájem (například z důvodu své cti)

na tom, aby se mohl v přiměřené době zprostit svého dluhu plněním věřiteli. Otázkou je, zda a jakou žalobou může dlužník přinutit věřitele, aby projevil

vůli o splatnosti svého práva na plnění. Nabízí se především zrcadlová obdoba

žaloby na určení doby plnění soudem podle § 564 obč. zák., popřípadě § 341

obch. zák. (srov. též Knapp, V., cit. dílo, strana 119). Nejvyšší soud však

tuto cestu nepovažuje za schůdnou, neboť má pochybnosti o oprávněnosti použití

analogie legis v tomto případě. Žaloba na určení doby plnění soudem podle § 564

obč. zák., respektive § 341 obch. zák., není podřaditelná pod žádný typ žalob

příkladmo vytčených v § 80 o. s. ř.

a náleží pouze věřiteli jako specifický

prostředek jeho ochrany proti nečinnosti dlužníka, a to pouze za podmínek

vymezených v těchto ustanoveních. Situace založená ujednáním o splatnosti

ponechané na vůli věřitele není shodná se situací plynoucí z dohody o

splatnosti ponechané na vůli dlužníka, není však ani obdobná, nýbrž jiná, jak

je zřejmé již z výše uvedeného rozboru. Shodného účelu, jakého věřitel dosáhne

žalobou podle § 564 obč. zák. nebo § 341 obch. zák., dosáhne dlužník žalobou na

uložení prohlášení vůle věřitele o splatnosti, totiž určení doby plnění pevným

datem. Nejvyšší soud proto dovodil, že dohoda o době plnění (splatnosti) ponechané na

vůli věřitele, k níž došlo i v této věci, je ujednáním, jímž je doba plnění

dohodnuta (určena). Tento závěr je určující pro posouzení počátku běhu

promlčecí doby u práva na plnění v režimu obchodního zákoníku. Podle ustanovení § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva

jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná

běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-

li tento zákon něco jiného. Podle ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. u práva na plnění závazku běží

promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s

jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti

nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco

strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti. Podle ustanovení § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno

jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno

poprvé. Na rozdíl od úpravy promlčení v občanském zákoníku, podle níž (s výjimkou práva

na plnění ve splátkách) se i právo na plnění – ať s určenou nebo neurčenou

splatností – promlčuje uplynutím obecné tříleté promlčecí doby s počátkem

počítaným ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.),

stanoví obchodní zákoník v § 392 odst. 1

u práva na plnění závazku počátek běhu promlčecí doby odchylně od počátku běhu

obecné čtyřleté promlčecí doby (§ 391 odst. 1 obch. zák.) tak, že běží ode dne,

kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba

splatnosti). Jde-li o právo na plnění, jehož splatnost byla ve smlouvě určena

(i tím způsobem, že byla ponechána na vůli věřitele), řídí se počátek běhu

promlčecí doby u tohoto práva ustanovením § 392 odst. 1 obch. zák. V dané věci

se zhotovitelovo právo na zaplacení ceny díla stalo splatné dne 21. prosince

1998 a od tohoto dne běžela čtyřletá promlčecí doba, která uplynula dnem 21. prosince 2002. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobou podanou u soudu dne 19. prosince 2002 žalobkyně uplatnila své právo včas, je správný. Nejvyšší soud uzavřel, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněného

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost

napadeného rozhodnutí, a proto její dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b

odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná

nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni

náklady řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v

částce 20 835 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.

484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za

jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.

177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané

hodnoty ve výši 4 227 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se

oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 8. prosince 2010

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu