28 Cdo 3762/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobkyně B. S., bytem v N., zastoupené JUDr. Františkem Korandou,
advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovaným 1. V. H., bytem v
P., a 2. J. P., bytem v P., zastoupeným Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se
sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, o zaplacení částky 735.941,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 7/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011,
č. j. 22 Co 570/2010-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 15.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám advokátky Zuzany Nussbergerové.
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III., IV. a V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 10. 2010, č. j. 18 C
7/2004-332, zamítl nadepsaný soud žalobu v části příslušenství, již v původním
rozsudku opomenul (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně
žalovaných, respektive původního žalovaného, za nějž do řízení posléze
vstoupili nynější žalovaní jako jeho právní nástupci, tím, že jí, jako
menšinové spoluvlastnici, nebyl vyplácen odpovídající podíl na čistém zisku z
pronájmu domu v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení. Původně žalovaný
V. H. spravoval jako většinový spoluvlastník společný dům a rovněž provozní
účet tohoto domu, vedený na jeho jméno, přes nějž se realizovaly veškeré platby
související se správou (i hospodařením) domu. Přestože bylo jeho povinností
vyplácet odpovídající část příjmů žalobkyni, nečinil tak a zadržoval prostředky
na tomto účtu, pročež se žalobkyně domáhala svých práv podanou žalobou. Soud
neshledal opodstatněnou obranu žalované strany, dle níž původně žalovaný jako
většinový spoluvlastník platně rozhodl o vytvoření fondu oprav z příjmů
dosažených z pronájmu nemovitosti, jež tudíž nebyly vypláceny spoluvlastníkům. Rozhodnutí o vytvoření fondu oprav bylo učiněno, aniž by byla pevně stanovena
pravidla pro jeho tvorbu a vedení, nebyl-li dán ani žádný obecný způsob
stanovení výše příspěvků spoluvlastníků do fondu oprav, a proto nemohlo být
většinovým spoluvlastníkem řádně rozhodnuto o jeho vytvoření dle § 139 odst. 2
obč. zák. Na prováděných opravách, majících charakter oprav nutných, se přitom
žalobkyně podílela již tím, že se o ně snížil čistý zisk z domu, který byl
posléze určen k rozdělení. Provádění dalších plánovaných oprav bylo žalobkyni
předestřeno pouze v natolik obecné rovině, že o nich nemohlo být řádně
rozhodnuto a nemohla být založena příplatková povinnost žalobkyně na tyto
opravy. Soud dále dovodil, že mezi spoluvlastníky existovala konkludentní
dohoda o nejzazší době výplaty podílu na čistém zisku ke konci roku, za nějž
měl být podíl vyplacen. Konstatoval tedy, že na straně původně žalovaného
vzniklo bezdůvodné obohacení dle § 451 obč. zák., jež představuje tu část
podílu žalobkyně na čistém zisku, která zůstala v dispoziční moci původního
žalovaného (§ 137 odst. 1 obč. zák.), aniž by z jeho strany došlo k platnému
rozhodnutí dle § 139 obč. zák. o vytváření fondu oprav, přičemž splatnost
nároku žalobkyně nastala k poslednímu dni roku, za nějž měla být výplata
provedena. Soud současně přihlédl k vznesené námitce promlčení a shledal, že
větší část práva žalobkyně je promlčena, neboť nároky za období od 1. 1. 1998
do 1. 1. 2002 s ohledem na uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §
107 odst. 1 obč. zák. zanikly ještě před podáním žaloby dne 7. 1. 2004. Není
přitom důvodu považovat vznesení námitky promlčení za odporující dobrým mravům,
neboť v daném případě se nejedná o vztah mezi blízkými příbuznými a je třeba
upřednostnit zájem účastníků na dodržení jistoty právních vztahů.
Soud tedy
žalobě vyhověl pouze v rozsahu, v jakém neshledal žalovaný nárok promlčený. K odvolání všech účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně a k odvolání
žalobkyně proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal napadená
rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 7. 3. 2011, č. j. 22 Co
570/2010-351, odmítl odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku
soudu prvního stupně (výrok I.), dále pak napadená rozhodnutí změnil tak, že
žalovaným uložil zaplatit žalobkyni částku 226.101,- Kč s příslušenstvím v
rozsudku blíže specifikovaným, co do částky 509.840,- Kč s příslušenstvím v
rozsudku blíže specifikovaným žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III., IV. a V.). Odvolací soud
poté, co shledal, že mezi spoluvlastníky předmětné nemovitosti nebyla v
rozhodné době uzavřena platná dohoda o správě společné věci, konstatoval, že
stěžejní pro posuzovaný spor je, zda bylo původním žalovaným jako většinovým
spoluvlastníkem platně rozhodnuto o hospodaření s výnosem ze společné věci tak,
že tento výnos bude zadržován na tzv. provozním účtu domu a nebude vyplácen
žalobkyni. Za správný přitom označil závěr soudu prvního stupně, dle nějž
nedošlo k platnému rozhodnutí o fondu oprav, stejně jako jeho posouzení žalobou
požadovaného plnění jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení (z neplatného
právního úkonu). Ztotožnil se i s úvahou soudu prvního stupně, dle níž se část
žalovaného nároku promlčela, aniž by vznesení námitky promlčení bylo možno
považovat za odporující dobrým mravům. Není přitom rozhodné, jak úzké byly
příbuzenské vztahy mezi účastníky, ale zda žalobkyni bránilo jednání původního
žalovaného ve včasném podání žaloby. Tato situace však nenastala, a není tak na
místě považovat vznesení námitky promlčení za odporující dobrým mravům. Od
závěrů soudu prvního stupně se však odvolací soud odchýlil při posouzení
počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Zdůraznil, že v daném případě se
žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděla z doručení vyúčtování za
daný kalendářní rok, z nějž zjistila výsledky hospodaření a výši svého nároku. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyni bylo zasíláno vyúčtování vždy v
únoru následujícího roku. Bylo-li tedy vyúčtování za rok 2001 doručeno
žalobkyni v únoru 2002, nedošlo ke dni podání žaloby dne 7. 1. 2004 k promlčení
práva z bezdůvodného obohacení za rok 2001. Odvolací soud dále uvedl, že u
bezdůvodného obohacení je zpravidla vyloučena dohoda stran o době splnění
závazku, splatnost tak nastává (jako i v tomto případě) na výzvu věřitele,
která byla učiněna až doručením žaloby. Městský soud tedy rozhodl ve vztahu k
rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem odpovídajícím těmto úvahám, a uvedl,
že pro větší přehlednost nově zformuloval oba výroky – vyhovující i zamítavý. Rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích II., III. (dovolatelkou patrně
nesprávně označený taktéž jako II.), IV. a V. napadla žalobkyně dovoláním, jež
označila za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť odvolacím
soudem bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodnost
dovolání je dle žalobkyně dána v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř. vadou řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci a nesprávným
právním posouzením věci. Dle dovolatelky je v rozhodnutí řešena zásadně právně
významná otázka nároků minoritního spoluvlastníka vůči spoluvlastníku
majoritnímu, jenž řádně nevyplácí užitky a plody společné věci s ohledem na
tvrzenou tvorbu fondu oprav. Dovolatelka zrekapitulovala průběh oprav
nemovitosti a způsob jejich financování. Neopomněla zdůraznit, že v důsledku
toho, že nezdanila v řádném zdaňovacím období příjmy z nájmu žalovaným
zadržované na jeho účtu, jí byla správcem daně doměřena daň za toto období. Dovolatelka vyslovila zásadní nesouhlas s posouzením jejího nároku jako práva
na vydání bezdůvodného obohacení a s jeho případným promlčením. Domáhá-li se
spoluvlastník náhrady vůči druhému podílovému spoluvlastníku z toho důvodu, že
užívá společnou věc nebo její plody nad rámec svého podílu bez dohody s ním,
jde o nárok opírající se o ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka
odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05, z nějž vyplývá, že
nárok opírající se o zákonné ustanovení nemůže být nárokem z bezdůvodného
obohacení. Přisvojil-li si původně žalovaný plody a užitky ze společné věci ve
větší míře, než mu náleželo, zneužil svého postavení majoritního
spoluvlastníka, přičemž dovolatelce tvrdil, že nájemné je uloženo na společném
účtu domu a na termínovaných vkladech, a informoval ji, že tvoří fond oprav,
což považoval za důvod, pro nějž jí nevyplácel podíl na zisku. Dle dovolatelky
není možné, aby se původně žalovaný bránil námitkou promlčení, pokud nejednal v
dobré víře, ubezpečoval-li žalobkyni, že prostředky na účtech i pokladně domu
jsou společné (na podporu své argumentace stran rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
309/95). Promlčení dle dovolatelky nemůže být ani důvodem pro omezení ochrany
legitimního očekávání žalobkyně (v tomto dovolatelka odkázala na nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 519/08), které bylo porušeno, ačkoliv je
garantováno čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod. Dovolatelka dále odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 řešící otázku střetu dvou základních práv a vymezující pojem
majetek. Uvedla, že spor měl být řešen jako spor o právo vlastnické, které se
zásadně nepromlčuje. Za právně významnou považuje dovolatelka otázku vztahu
spoluvlastníků nemovitosti, když majoritní vlastník spravuje nemovitosti, vede
účetnictví, vypracovává zprávy o hospodaření, tvrdí tvorbu fondu oprav a
finanční prostředky má uloženy na společném účtu, vedeném na jeho jméno, avšak
při nároku druhého spoluvlastníka na výplatu podílu ze zisku namítá, že se
jedná o jeho výlučné prostředky.
Dovolatelka, třebaže nesouhlasila s tím, že jí
nebude podíl na zisku řádně vyplácen, nebyla schopna ovlivnit rozhodnutí
majoritního spoluvlastníka ohledně jím plánované a tvrzené tvorby fondu oprav. Odmítla jí předestřenou úvahu odvolacího soudu, dle níž rozhodne-li se
majoritní spoluvlastník po uplynutí dvou let změnit své rozhodnutí ohledně
oprav domu a neprovést je, pak by na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení,
jež by již s ohledem na uplynutí subjektivní promlčecí doby nemusel vydat
minoritnímu spoluvlastníku. Tento závěr by se pak uplatnil i v případě, že by
správce daně neposoudil tvorbu rezerv jako řádně doloženou, neboť nebyly-li
rezervy na opravy tvořeny řádně, nevznikla majoritnímu vlastníku ani jeho
nástupcům povinnost rozpuštěný fond oprav vyúčtovat a vrátit minoritnímu
spoluvlastníku prostředky nepoužité k původně deklarovanému účelu. Takto by si
majoritní spoluvlastník tedy mohl přivlastnit výnosy ze společné věci nad rámec
jeho podílu, aniž by musel platit jakoukoliv daň, k čemuž došlo i v daném
případě. Dovolatelka dále podotkla, že skutečnost, že správce daně neuznal fond
oprav za řádně vytvořený, byla žalobkyni známa až doručením zamítavého
stanoviska správce daně k odvolání dne 11. 1. 2001. Soud se dle dovolatelky měl
zabývat odpovědností původního žalovaného jako správce nemovitosti, jež se
týkala i řádného vyúčtování a náležitého vyplacení užitků ze společné věc v
zákonné lhůtě. I z tohoto důvodu byla tedy žaloba podána včasně. Své podání
žalobkyně uzavřela návrhem, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili opodstatněnost argumentů
dovolatelky a navrhli, aby Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Možnost podat dovolání přísluší
v souladu s § 240 o. s. ř. účastníku řízení. Nejvyšší soud již přitom dříve
zdůraznil, že okolnost, že k podání dovolání jsou legitimováni účastníci
řízení, neznamená, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten
účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci
případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Jelikož
dovoláním napadeným výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo v jeho prvním
odstavci rozhodnuto ve prospěch dovolatelky, je třeba její dovolání považovat v
souladu s předestřenými úvahami v tomto rozsahu za subjektivně nepřípustné. Jak již upozornil ve svém rozhodnutí odvolací soud, pro posouzení, zda je
rozhodnutí odvolacího soudu měnícím, není rozhodující formulace výroku, ale to,
jak jím byly vymezeny práva a povinnosti účastníků. Přestože tedy odvolací soud
výrok II. svého rozsudku formuloval tak, že jím je měněno rozhodnutí soudu
prvního stupně, není možné přehlédnout, že v podstatné části, a to právě té, v
níž je dovolání subjektivně přípustné, jím (ohledně částky 509.840,- Kč s
příslušenstvím) potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně. Nelze tedy
přisvědčit dovolatelce, že by přípustnost jejího dovolání mohla být založena
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jelikož se nejedná ani o rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž by bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil, nemůže být přípustnost dovolání dána ani ustanovením § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. Za daných okolností přichází v úvahu přípustnost dovolání
proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy shledá-li dovolací soud napadené rozhodnutí zásadně
právně významným. Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolatelkou předestřená argumentace však neumožňuje pokládat napadené
rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu uvedených ustanovení. K námitce
dovolatelky, že v řízení uplatňovaný nárok je třeba kvalifikovat jako nárok
spoluvlastníka dle § 137 odst. 1 obč. zák., a nikoliv jako nárok z bezdůvodného
obohacení, je možno uvést, že posouzení odvolacím soudem bylo učiněno zcela v
souladu s dosavadní judikaturou, usměrněnou a korigovanou rozsudkem velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (na nějž a
v něm zmiňovaná rozhodnutí lze v bližším odkázat). V tomto rozsudku Nejvyšší
soud (i s přihlédnutím k dovolatelkou zmiňovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 471/05) rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání
společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě
řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny
spoluvlastníků či rozhodnutí soudu) a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání
společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by
zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z
užívání vyloučeného spoluvlastníka je v případě prve uvedeném třeba pohlížet
jako na nárok dle § 137 odst. 1 obč. zák., s ohledem na absenci právního důvodu
vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení. Jelikož v dané věci shledal odvolací soud, že majoritním spoluvlastníkem nebylo
platně rozhodnuto o tvorbě fondu rezerv, přičemž právě na základě tohoto
rozhodnutí nebyla majoritním spoluvlastníkem žalobkyni vyplacena částka
odpovídající jejímu podílu na zisku z pronájmu spoluvlastněného domu, lze
souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že tímto došlo ke vzniku bezdůvodného
obohacení právního předchůdce žalovaných na úkor žalobkyně. Tomu pak musí
odpovídat i posouzení promlčení práva dovolatelky na zaplacení předmětné částky
s tím, že odvolacímu soudu není důvodu v tomto směru cokoliv vytýkat. Nepřípadná jsou v daném ohledu tvrzení dovolatelky o rozhodnutí majoritního
spoluvlastníka (tvorba fondu oprav), o možnostech minoritního spoluvlastníka je
změnit a o dopadech změny rozhodnutí většinového spoluvlastníka na postavení
minoritního spoluvlastníka, neboť na posouzení právních vztahů odvíjejících se
od takovýchto (platných a tedy menšinového spoluvlastníka zavazujících)
rozhodnutí většinového spoluvlastníka rozsudek odvolacího soudu nespočívá, a
není tak možné, aby se jimi zabýval soud dovolací. Je však na místě podotknout,
že dovolatelka ve svých úvahách přikládá nesprávný význam vztahu rozhodnutí
správce daně a vytváření fondu rezerv. K závěru, že došlo k řádnému vytvoření
fondu oprav z hlediska daňových předpisů, je nezbytné, aby byly naplněny
veškeré podmínky těmito předpisy stanovené. Nemá-li jeden ze spoluvlastníků k
tomu veškerou potřebnou účetní dokumentaci, bude zapotřebí, aby se domáhal
jejího vydání po spoluvlastníkovi, jenž ji má k dispozici (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004), a
případně zvážil, zdali jsou dány předpoklady pro to, aby rezerva mohla být
správcem daně zohledněna při stanovení výše jeho daňové povinnosti. Současně
však spoluvlastníkům nic nebrání, aby se rozhodli zvoleným způsobem vytvářet
fond oprav, jenž nebude relevantní skutečností z hlediska daňových předpisů
upravujících výši daně z příjmů (tedy bude vytvářen z náležitě zdaněných
prostředků), přesto však bude legitimním způsobem hospodaření s věcí.
Je pouze
na spoluvlastnících, aby zvážili, zda, nehledě na plnění svých daňových
povinností, vytvoří určitý fond pro kumulaci prostředků, jež následně budou
vynakládány na opravu, úpravu či zhodnocení společné věci, k čemuž ovšem, jak
dovodil odvolací soud, v projednávané věci nedošlo. Ke zmínce dovolatelky, že se soud měl zabývat odpovědností původně žalovaného
jako správce nemovitosti za vyúčtování a vyplacení užitků ze společné věci, je
možno uvést, že míní-li tímto dovolatelka odpovědnost za škodu jí vzniklou
postupem správce nemovitosti, pak jde o nárok, jenž žalobkyně svými tvrzeními
předmětem řízení neučinila (ostatně dovolatelka jej blíže skutkově a právně
nevymezuje ani v rámci svých dovolacích námitek), a nelze se jím tak zabývat
ani v řízení dovolacím. Vyjádřila-li dále dovolatelka nesouhlas s posouzením namítaného rozporu
žalovanými vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, pak je třeba
připomenout, že řešení otázky rozporu s dobrými mravy je povětšinou úzce spjato
s konkrétními skutkovými zjištěními, jimiž se však Nejvyšší soud v souladu s
výše citovaným ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. při řešení otázky
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
oprávněn zabývat. Netýkají-li se výtky v tomto směru samotné koncepce
posuzování rozporu s dobrými mravy, nepoukazují-li na nedostatky v právních
úvahách odvolacího soudu a akcentují-li jen význam jednotlivých skutkových
zjištění pro posouzení rozporu s dobrými mravy, nelze z nich usuzovat na
zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu uvedeného
ustanovení (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008,
sp. zn. 33 Odo 337/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 308, svazek 3/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4405/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1847/2011). Námitka dovolatelky v tomto ohledu zdůrazňující pouze
nevhodnost počínání původně žalovaného bez jakéhokoliv bližšího poukazu na
případné nedostatky v právních úvahách odvolacího soudu ovšem nikterak
neumožňuje pohlížet na napadené rozhodnutí jako na zásadně právně významné. Doručení zamítavého stanoviska správce daně žalobkyni dne 11. 1. 2001 pak s
ohledem na uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby a datum podání žaloby v
daném případě nemá na posouzení věci žádný vliv. Hovoří-li dále dovolatelka o „omezení ochrany legitimního očekávání“ v důsledku
promlčení a odkazuje-li na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 519/08, pak je
její výtka poněkud nesrozumitelná. V projednávané věci není totiž nikterak
zřejmé, že by ze strany orgánů veřejné moci bylo jakkoliv zasáhnuto do
legitimního očekávání žalobkyně, a ani dovolatelka sama blíže nerozvádí, z čeho
usuzuje na to, že v důsledku takovéhoto postupu byla její věc nesprávně
posouzena, přičemž marné uplynutí promlčecí doby není zpravidla s existencí
legitimního očekávání zcela v souladu.
Zdůrazňuje-li dále nepromlčitelnost vlastnického práva, přehlíží, že daný spor
není sporem o vlastnické právo, ale pouze o peněžité plnění, jež je jeden ze
spoluvlastníků povinen vydat druhému. Právo na toto plnění je právem
obligačním, vzniklým na základě splnění zákonem stanovených předpokladů (včetně
spoluvlastnictví věci), a jako takové tedy právem promlčitelným dle § 100 a
násl. obč. zák. Z uvedeného je zřejmé, že z dovolatelkou předestřených námitek nelze usuzovat
na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) i c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem,
a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se
zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
13.000,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, §
18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012
(srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle
ust. § 137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 15.960,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.