U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně A. T., zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v
Praze 4, Na Strži 1702/65, proti žalovaným 1) M. Ž., a 2) P. C., zastoupeným
JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o
určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C
407/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. prosince 2010, č.j. 58 Co 455/2010-235, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Jany Svatoňové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Strži
1702/65.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací
soud“), kterým byl ve věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 23. června
2010, č. j. 8 C 407/2008-201 (jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí
označené bytové jednotky), podali žalovaní (prostřednictvím svého advokáta)
včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a
nebylo hledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v
případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní
otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím
zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou
otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové
dovolání přípustným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz, resp. které bylo s cit. právní větou publikováno v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042). Žalobci ve svém dovolání pro závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, formulují právní otázku, „zda lze za jednání
rozporné s dobrými mravy, respektive za chování využívající tísně, považovat
každé jednání účastníka smluvního vztahu, u kterého je tvrzeno, že využívá
nepříznivé životní situace druhého účastníka, když tato nepříznivá životní
situace spočívá pouze v okolnosti, že druhý účastník má dluhy vůči třetí osobě,
případně třetím osobám, které si způsobil již dříve sám“, která podle jejich
názoru „nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu najisto vyřešena, přičemž
vyřešení této otázky má zásadní význam i z hlediska svého obecného dopadu do
poměrů sporů jiných, obdobných.“ Tato otázka ovšem, byť její řešení bylo
(spolu)určující pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, ještě nečiní
napadené rozhodnutí zásadního významu s nezbytným judikatorním významem. Je
tomu tak proto, že otázku, zda účastníci určité smlouvy uzavřeli smlouvu v
rozporu s dobrými mravy, resp.
zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností v rozporu s dobrými mravy, je nezbytné posuzovat vždy se
zřetelem na individuální okolnosti konkrétního případu, a proto taková otázka
(sama o sobě) nemá potřebný judikatorní přesah a nelze ji tudíž považovat za
otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. 29 Odo
667/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo
931/2000, jež jsou pro veřejnost dostupná na internetových stránkách Nejvyššího
soudu - in www.nsoud.cz). Odhlédnuvše od výše uvedeného je vhodné uvést, že skutkový stav, jak byl
zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž při rozhodování vycházel odvolací
soud (a jímž byl Nejvyšší soud vázán při posuzování přípustnosti tohoto
dovolání, aniž by jej mohl revidovat) umožňoval odvolacímu soud přistoupit k
danému právně kvalifikačnímu závěru, ve kterém odvolací soud zohlednil též
právní závěry, jež dovolací soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 26. ledna
2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (in www.nsoud.cz), k problematice tzv. lichevní
smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně stran naplnění
všech cit. judikátem vyložených předpokladů ústících v závěr o lichevním
charakteru převodní smlouvy, přičemž Nejvyšší soud nemůže konstatovat, že závěr
o skutkovém stavu věci, který se stal relevantní pro právní posouzení věci,
neumožňoval odvolacímu soudu dospět k závěru o absolutní neplatnosti
předmětného právního úkonu z důvodu lichevního charakteru posuzované převodní
smlouvy. Nad rozsah odůvodnění lze ještě poznamenat, že v nedávné době se
Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu zabýval otázkou platnosti jiné
převodní smlouvy, a to ve skutkových souvislostech (stran tvrzené disimulované
půjčky, jež měla být zastřena simulovanou smlouvou o převodu nemovitostí)
dotýkajících se jednoho z účastníků v této věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, in www.nsoud.cz). Pokud pak žalobci v dovolání tvrdili i okolnosti, jimiž lze odůvodnit dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., nebylo možné k nim při posuzování
přípustnosti dovolání přihlédnout (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než jen podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5
věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
advokátkou, které sestávají z odměny za zastupování advokátkou (za sepis
písemného vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené
podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5
písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 cit. vyhlášky na polovinu a o dalších 50%
podle § 18 odst.
1 (vzhledem k tomu, že advokátka žalobkyně učinila v dovolacím
řízení pouze jediný úkon právní služby – sepis vyjádření k dovolání)], a z
náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce
300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle § 137 odst. 3
o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně
ve výši 6.360,- Kč jsou žalovaní, povinní společně a nerozdílně, povinni
zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto dovolacím řízení
zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).