U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., IČ 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11,
zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná
8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti JUDr. Hanuše Jelínka, notáře se sídlem v
Ostravě – Zábřehu, Starobělská 87, jako vedlejšího účastníka na straně
žalované, o zaplacení částky 6.916.731,20 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 97/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, č. j. 20 Co
355/2008-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 6.916.731,20 Kč s přísl. s
tím, že se jedná o náhradu škody, která jí vznikla na základě nesprávného
úředního postupu notáře JUDr. Hanuše Jelínka, vedlejšího účastníka na straně
žalované, při sepisu notářského zápisu, v němž jednatel žalobkyně Ing. L. M. a
T. V. učinili prohlášení o uznání dluhu posledně jmenované, včetně její
povinnosti zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v případě nikoliv řádného splácení
dluhu. Součástí notářského zápisu byl i souhlas T. V. s jeho vykonatelností.
Když pak dlužnice svůj závazek neplnila, podala žalobkyně návrh na nařízení
exekuce, který však byl Okresním soudem v Opavě částečně zamítnut pro vady
ujednání o smluvní pokutě obsaženého v notářském zápise.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 16 C 97/2004-152,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a
vůči státu (výroky II. až IV.). Klíčové pro posouzení daného nároku bylo
usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 8. 2002, č. j. 29 Nc 215/2002-8 (ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2003, č. j. 10 Co
861/2002-22), jímž byl zamítnut návrh oprávněné (v tomto řízení žalobkyně) na
nařízení exekuce podle notářského zápisu notáře JUDr. Hanuše Jelínka ze dne 10. 9. 1998, č. j. NZ 208/98, k uspokojení její pohledávky představující smluvní
pokutu vůči povinné (T. V.). Citované rozhodnutí bylo v daném rozsahu
odůvodněno tak, že z notářského zápisu není zřejmé, zda se smluvní pokuta
vztahuje pouze na nesplnění prvé části závazku povinné vůči oprávněné ve výši
210.662,- Kč či jeho druhé části ve výši 108.670,- Kč, a není ani zřejmé, v
jaké výši a jakým způsobem byla sjednána úhrada příslušenství dlužné částky,
který den je účastníky považován za první den prodlení a jaký je přesný způsob
určení smluvní pokuty k prvému dni porušení smluvní povinnosti povinnou. Obvodní soud pro Prahu 2 pak s odkazem na ust. § 3 písm. b), § 4 a § 13 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů, konstatoval, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně
neprokázala vznik škody jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za
škodu podle uvedeného zákona. Soud prvního stupně zdůraznil nejasnost
ustanovení notářského zápisu o smluvní pokutě a příslušenství a poukázal rovněž
na to, že smluvní pokuta fakticky představuje 730 % z celkové dlužné částky
ročně, což z ní činí ustanovení absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy
vzhledem k ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 20 Co 355/2008-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). K námitce žalobkyně,
že se soud prvního stupně nezabýval nezákonným postupem Okresního soudu v Opavě
(a také Krajského soudu v Ostravě), odvolací soud uvedl, že se jedná o nově
namítané skutečnosti a v souladu s ust. § 205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k
nim nemůže být v odvolacím řízení přihlédnuto. I v případě, že by uvedené
skutečnosti žalobkyně uplatnila včas, nemohly by na věci nic změnit, jelikož v
dané situaci by bylo nezbytné vycházet z ust. § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. a posoudit, zda se jednalo o nezákonná rozhodnutí (nikoliv tedy nesprávný
úřední postup), přičemž tato otázka by nutně musela být zodpovězena záporně,
neboť uvedená rozhodnutí nebyla zrušena nebo změněna příslušným orgánem (§ 8
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
Odvolací soud pak dovodil, že v době sepsání
předmětného notářského zápisu bylo možné za výkon státní správy, za nějž
žalovaná odpovídá, považovat jen sepis notářského zápisu, který obsahoval
náležitosti ve smyslu § 63 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), v tehdy platném znění. Jeho součástí mohl být právní úkon podle
§ 274 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, tedy dohoda osoby
oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního
vztahu povinnou, v níž jsou tyto osoby individualizovány a jsou zde uvedeny
právní důvod plnění, předmět a doba plnění i souhlas povinné osoby s
vykonatelností notářského zápisu. Obsah této dohody však závisel na vůli
oprávněné a povinné osoby ze závazkového právního vztahu a notář není, resp. podle tehdy platné právní úpravy nebyl povinen ji co do obsahu přezkoumávat. Účastníci pak netvrdili a z citovaného notářského zápisu nevyplývá, že by
nesplňoval náležitosti předpokládané § 63 notářského řádu, přičemž ust. § 71a a
§ 71b, jež upravují náležitosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti,
tehdy ještě součástí notářského řádu nebyla (byla do něj včleněna teprve
zákonem č. 30/2000 Sb.). Jestliže tedy tyto náležitosti byly splněny, byl
notářem sepsán notářský zápis, který je veřejnou listinou, aniž by bylo možné
dovodit jeho nesprávný úřední postup. Obsah dohody účastníků závazkového vztahu
nebyl náležitostí notářského zápisu jako veřejné listiny, takže pokud
účastníkům notář poskytl v tomto směru právní poradu, nejednalo se o výkon
státní správy ve smyslu § 3 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 28 Cdo
2217/2009-204, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu
proto, že při zvažování otázky, zda se notář dopustil nesprávného úředního
postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se nelze omezit pouze na posouzení
formálních náležitostí kladených notářským řádem na notářské zápisy, ale je
třeba brát v úvahu též obsahovou stránku právního úkonu, což však odvolací soud
neučinil. Nepřezkoumal rovněž závěr soudu prvního stupně, zda bylo sjednání
smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2011, č. j. 20 Co 355/2008-227,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi žalobkyní a žalovanou a mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem
(výroky II. a III.). S odkazem na závěry zrušujícího rozsudku dovolacího soudu
odvolací soud konstatoval, že notář formální i obsahovou stránkou notářského
zápisu realizoval výkon státní správy ve smyslu ust. § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. a jeho činnost byla ve smyslu ust. § 4 odst. 1 a 2 téhož zákona
úředním postupem. Předmětný notářský zápis splňoval formální náležitosti podle
ust. § 63 notářského řádu v tehdy účinném znění, avšak měl vady po stránce
obsahové, které vedly k jeho částečné nevykonatelnosti.
Odvolací soud se
nicméně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze-li pro neurčitost
ujednání o smluvní pokutě ani na podkladě v řízení provedených důkazů
jednoznačně seznat, co si účastníci ohledně smluvní pokuty chtěli sjednat, není
možné dovodit ani žádné právo žalobkyně, na jehož základě by následně mohla
vzniknout škoda. Tvrzení žalobkyně ohledně vůle účastníků předmětného vztahu
nebyla prokázána, neboť se neshodují s výpovědí T. V. ani vedlejšího účastníka. Za těchto okolností nemá požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky žádný
skutkový podklad, a to bez ohledu na pochybení notáře. Odvolací soud shledal
správným i závěr obvodního soudu o rozporu sjednané smluvní pokuty s dobrými
mravy (třebaže k jejímu platnému sjednání vlastně nedošlo). Smluvní pokuta ve
výši 2 % denně je totiž ve smyslu ust. § 39 obč. zák. v rozporu s dobrými
mravy, neboť roční smluvní pokuta by více než sedminásobně přesáhla dlužnou
částku, což se příčí konstantní judikatuře. Žalobkyni tak jednáním notáře
nemohla vzniknout škoda, za kterou by odpovídala žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení
vadou, která mohla způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v
nesprávném právním posouzení věci. V souvislosti s ust. § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS
2837/07, a zrekapitulovala obsah zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu v
projednávané věci. Vůle žalobkyně i paní V. sjednat smluvní pokutu je zhmotněna
v písemné podobě v posuzovaném notářském zápisu a projevy této vůle se setkaly. Smluvní pokuta ve výši 2 % denně byla sjednána vzhledem k tomu, že paní V. byla
problematickým dlužníkem. Soud se nezabýval žalobkyní předloženými důkazy,
jimiž mělo být prokázáno, že povinná a její manžel měli dostatečný majetek, aby
pohledávku uspokojili. Odpovědnost žalované je objektivní a není třeba ji
dokazovat. Dovolatelka se zaobírala otázkou, zda právo na zaplacení smluvní
pokuty vzniklo či nikoliv. Nesprávného úředního postupu, jenž byl v příčinné
souvislosti se vznikem škody, se dopustil nejen notář, ale i soudy v exekučním
řízení. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou
a zastoupenou advokátkou (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje
přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody,
které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným,
spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ se zde však nejedná. Připomíná-li dovolatelka nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2837/07, podotýká
Nejvyšší soud, že citované rozhodnutí bylo vydáno dříve, než zákon č. 7/2009
Sb. s účinností od 1. 7. 2009 vnesl do o. s. ř. nové znění ust. § 237 odst. 3
o. s.
ř., podle nějž se při posuzování zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody dle § 241a
odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Podle konstantního výkladu by tak dovolací
důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. mohl založit přípustnost
dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze v případě, že by jeho
prostřednictvím byla dovolacímu soudu předkládána k posouzení otázka zásadního
právního významu týkající se výkladu procesního práva. Dovolatelka však ve svém
dovolání žádnou takovou otázku nevymezila. Vzhledem k uvedenému tak Nejvyšší
soud nemohl přezkoumat dovolací námitku, podle níž se odvolací soud nezabýval
důkazními návrhy žalobkyně, jimiž chtěla prokázat solventnost T. V. a jejího
manžela. Konstatuje-li dovolatelka, že v notářském zápisu je zhmotněná vůle stran uznání
dluhu, pokud jde o smluvní pokutu, napadá tím v podstatě skutkové zjištění
učiněné odvolacím soudem, jenž dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně se v tomto
směru rozcházejí s tvrzeními T. V. i vedlejšího účastníka. Uplatňuje tím
dovolací důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., ačkoliv tak vzhledem k
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. za dané procesní situace činit nemůže. Jestliže
dovolatelka osvětluje, z jakého důvodu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2 %
denně, a zpochybňuje tak de facto závěr odvolacího soudu o tom, že smluvní
pokuta byla vzhledem ke své výši dohodnuta v rozporu s dobrými mravy, je třeba
zdůraznit, že Nejvyšší soud opakovaně (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, či ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010) zaujal
právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon
práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení
konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze zásadně považovat za otázku
zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, neboť o tu by se
mohlo jednat jen v případě, že by pochybení při hodnocení rozporu s dobrými
mravy bylo zvláště výrazné a mělo obecnější ráz (tedy pokud by se týkalo
samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy). Dovolací soud přitom
neshledal v řešení této otázky odvolacím soudem za shora popsaného skutkového
stavu existenci zásadního právního významu jako nezbytné podmínky přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odpovědnost státu založená zákonem č. 82/1998 Sb. je skutečně objektivní, avšak
dovolatelka si tento termín vykládá nesprávně, jestliže se domnívá, že značí,
že není třeba odpovědnost státu podle citovaného zákona prokazovat. To, že je
odpovědnost objektivní, znamená, že není závislá na zavinění, které tak
nepředstavuje jednu z podmínek jejího vzniku.
I přesto však existují jiné tři
podmínky, které musí být kumulativně naplněny, aby mohl být učiněn závěr o
existenci odpovědnosti státu, a sice vznik škody, nezákonné rozhodnutí či
nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi nimi. Pakliže soud dospěje k
závěru, že byť i jediná z uvedených podmínek není dána, stát za případnou škodu
neodpovídá. Už proto, že soudy dospěly k samostatným závěrům, že nelze zjistit
vůli stran při sjednání smluvní pokuty, která by navíc (v případě platného
ujednání) byla v rozporu s dobrými mravy, kteréžto závěry není dovolací soud
vzhledem k ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. oprávněn přezkoumávat (viz výše), musely
též dovodit, že právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo, přičemž nyní již
není možné tento závěr zvrátit. Jelikož postup soudů v exekučním řízení se
bezprostředně odrazil v jejich rozhodnutích, přichází zde do úvahy toliko
odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. V situaci, kdy
žádné z předmětných rozhodnutí nebylo ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. změněno ani zrušeno, nelze nárok na náhradu škody proti státu
uplatnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud je proto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c)
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s.
ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované ani vedlejšímu účastníkovi žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu