22 Cdo 3049/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. D. M., zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalované České televizi, se sídlem v Praze 4 – Kavčích Horách, Na Hřebenech 2, o vydání movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 67/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 21 Co 433/2010-251, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2001, č. j. 7 C 67/96-144, ve výroku I. zamítl žalobu žalobkyně na vydání movitých věcí uvedených pod bodem 1) – 408) tohoto výroku
rozsudku soudu prvního stupně. V tomtéž výroku rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 21 Co 433/2010-251, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádření žalované k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. listopadu 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č.
132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o.
s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka za otázku zásadního právního významu považuje „posouzení uplatnění rozšíření návrhu o alternativní (správně eventuální) petit a právo soudu takovéto rozšíření zamítnout v okamžiku, kdy je poškozený zcela připraven o majetek postupem, který je v rozporu s ústavním pořádkem, a to za okolností, kdy soud uznává, že došlo ke ztrátě osobních věcí poškozeného avšak upírá právo na náhradu škody v situaci, kdy žalobce již nemá jiný zákonný prostředek, než domáhat se svých práv prostřednictví žaloby na náhradu škody rozšířením stávajícího žalobního návrhu, neboť kvůli vleklému a časově neúměrně dlouhému rozhodování již došlo k promlčení práva na náhradu škody, zcela bez zavinění poškozené“.
Posouzení této otázky však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně nesouhlasí se závěry nalézacích soudů, které nepřipustily změnu žaloby spočívající v uplatnění eventuálního petitu spočívajícím v požadavku na zaplacení peněžité náhrady za movité věci, jejichž vydání se žalobkyně v řízení na základě vindikační žaloby domáhala. Nalézacím soudům tak vytýká, že nepřipuštěním změny žaloby založily stav, kdy její nárok na zaplacení peněžité částky za věci, které nelze vydat, je promlčen.
Obsahem dovolání tak ve skutečnosti dovolatelka soudům vytýká, že zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudní praxe bez jakýchkoliv pochybností připouští, aby součástí vindikační žaloby byl – formou eventuálního petitu – uplatněn i požadavek na zaplacení peněžité náhrady pro případ, že by žalobě na vydání věci nemohlo být vyhověno.
Jestliže se účastník řízení domáhá toliko vydání věcí, může postupem podle § 95 o. s. ř. provést změnu žaloby spočívající v uplatnění eventuálního petitu. O takové změně žaloby je pak soud povinen rozhodnout, přičemž proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Důvodnost nároku na zaplacení takto uplatněné peněžité částky je podmíněna tím, že žaloba na vydání věci by vůči žalovanému byla důvodná, ale nelze jí vyhovět proto, že je zde důvod, pro který povinnost k vydání právě žalovaných věcí nemůže být uložena (věci jsou zničeny, ztraceny, spotřebovány, žalovaný je měl ve své dispozici a již věcmi nedisponuje apod.).
Již tento předpoklad není v dané věci splněn. Nalézací soudy totiž vyšly ze zjištění a závěru, že „žalovaná nikdy neoprávněné nenakládala s majetkem žalobkyně a neodmítala jej vydat ani jej nezadržovala“. Z těchto skutečností, které v dovolacím řízení – podle obsahu dovolání - nepodléhají přezkumu, je pak zřejmé, že soudy neshledaly důvodným požadavek žalobkyně vůči žalované na vydání věcí právě z toho důvodu, že nebyly splněny předpoklady pro uplatnění vindikační žaloby. Za této situace by pak logicky nemohl obstát ani požadavek na zaplacení peněžité náhrady a i kdyby soudy nesprávně rozhodly o nepřipuštění změny žaloby, nemohlo by se jednat o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z dovolání je současně zřejmé, že dovolatelka vytýká nalézacím soudům nesprávnost jejich postupu spočívajícím v nepřipuštění změny žaloby zejména proto, že tím žalobkyně pozbyla oprávnění k uplatnění nároku na zaplacení peněžité částky pro jeho promlčení. Ani tato námitka není důvodná. Dovolací soud v rozsudku ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2003, pod pořadovým č. 139, vyložil, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští (§ 95 odst. 2 o.
s. ř.), má to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván, že o něm nebude rozhodnuto a že ani nenastanou hmotněprávní účinky změny žaloby hodlá-li žalobce i poté nárok uplatňovat u soudu, musí tak učinit žalobou a tím o něm zahájit nové řízení. Hmotněprávní účinky změněného návrhu (tímto způsobem nově uplatněného nároku nebo nově uplatněné části nároku) nastávají dnem, kdy soudu došla změna návrhu. Běh promlčecích lhůt se proto ohledně takto uplatněných práv staví tímto dnem a nikoliv dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo dnem, kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu (k tomu srovnej: Drápal, L.
– Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 625). Z tvrzení samotné žalobkyně se podává, že změnu žaloby o požadavek na peněžité plnění uplatnila v řízení před soudem prvního stupně dne 14. listopadu 2001, přičemž z časového hlediska spadá záležitost požadavku na vydání věcí do období let 1993 a 1994; žalobu na vydání věcí pak žalobkyně podala v roce 1996. Jestliže by nárok žalobkyně na zaplacení náhrady měl být promlčen (ať již v režimu § 101 nebo § 106 obč.
zák.), pak by promlčení nebylo dotčeno ani v případě, že by nalézací soudy změnu žaloby připustily; a to právě proto, že ke stavení běhu promlčecí doby by došlo až od podání změny návrhu, tj. v dané věci od 14. listopadu 2001 a k tomuto datu by podle vylíčených rozhodujících skutečností nárok žalobkyně již promlčen byl. Pokud by pak – uvažováno v obecné rovině - nárok žalobkyně promlčen nebyl, nic by žalobkyni nebránilo v jeho uplatnění samostatnou žalobou bez rizika uplatnění námitky promlčení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D., v. r. předseda senátu