28 Cdo 1321/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyň a) Z. V., bytem v B., zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem,
advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, a b) doc. MUDr. M. K., CSc., bytem
v B., proti žalované Energo-servis, spol. s r. o., IČ: 469 04 212, se sídlem v
Kuřimi, Malá Česká 1246, zastoupené JUDr. Zdeňkem Bařinou, advokátem se sídlem
v Troubsku, Nová 33, o zaplacení částky 117.600,- Kč, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 21 C 38/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 15 Co 508/2009-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 13.188,- Kč k rukám Mgr. Adama Bezděka, advokáta, do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
27.600,- Kč žalobkyni b) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou podílovými
spoluvlastnicemi pozemku o výměře 588 m2, v katastrálním území B. [žalobkyně a)
s podílem o velikosti tří čtvrtin, žalobkyně b) jedné čtvrtiny]. Označený
pozemek, spolu s dalšími pozemky jiných vlastníků, se nachází v oploceném a
ostrahou hlídaném areálu, jehož provozovatelem je žalovaná. K užívání
označeného pozemku žalovaná postrádá právní důvod (smlouvu či jiný
občanskoprávní titul), proto je povinna vydat žalobkyním takto získané
bezdůvodné obohacení (§ 451, § 458 odst. 1 obč. zák.). Jelikož fakticky užívá
toliko část pozemku, přes kterou je vedena účelová (neveřejná) komunikace, je
– podle závěru soudu prvního stupně – povinna poskytnout žalobkyním náhradu
pouze za užívání této části pozemku (o výměře 36 m2), a to ve výši odpovídající
obvyklému nájemnému 100,- Kč/m2 ročně, za dobu od 7. 2. 2005 do 7. 2. 2007.
K odvolání žalobkyně a) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. listopadu
2010, č. j. 15 Co 508/2009-127, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
výroku II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a)
dalších 82.800,- Kč (výrok I), a ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vycházeje
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokládal za rozhodující, že
pozemek ve vlastnictví žalobkyň je součástí průmyslového areálu provozovaného
žalovanou a takto byl oplocen a hlídán ostrahou. Tím žalovaná ovládla celý
pozemek a mohla jej pouze ona užívat ke své podnikatelské činnosti; není pak
rozhodné, nakolik jej skutečně využívala. Proto je povinna poskytnout
vlastníkům pozemku peněžitou náhradu za užívání celého pozemku, který takto bez
právního důvodu uchopila a získala na jejich úkor bezdůvodné obohacení (§ 451,
§ 458 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Zopakovala, že pozemky nacházející se v průmyslovém areálu začala užívat v
době, co byl tento areál již oplocen. Tvrdila, že ostraha hlídá pouze její
majetek, nikoliv majetek jiných vlastníků; těm v užívání pozemků nebrání. Z
pozemků jiných vlastníků využívá pouze ty části, přes které vede účelová
komunikace zajišťující přístup k pozemku v jejím vlastnictví. Namítala proto,
že ve zbylém rozsahu pozemek ve vlastnictví žalobkyň neužívá ani nedrží.
Žalobkyním přisouzenou náhradu pokládá za nepřiměřenou tomu, v jakém rozsahu a
intenzitě pozemek sama fakticky užívá. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o
rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s.
ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanou v dovolání, tedy prověřením
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalovaná uplatňuje
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud
věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku
právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může
spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho
konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové
hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv
nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak
za běžných okolností stalo.
Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní
smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu,
kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se
tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s
právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není
schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je
proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité
náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním
věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci,
zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle
platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou
hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne
15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 53, ročník 2000; rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33
Odo 668/2002, publikovaný v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; nebo
rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005).
Bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka
postavení detentora jeho pozemku tím, že celý oplocený pozemek uzamkl a učinil
jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik
intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často, případně kolikrát
konkrétně se na něm zdržoval). I v takovém případě se výše bezdůvodného
obohacení musí odvíjet od výše nájemného odpovídající nájemní smlouvě v daném
místě, čase ve vztahu k celému pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/1999, nebo rozsudek ze dne 8. 1. 2008,
sp. zn. 30 Cdo 199/2007).
Přitom i v nyní posuzované věci – jak ze skutkových zjištění odvolacího soudu
vyplývá – byl předmětný pozemek součástí oploceného průmyslového areálu
hlídaného ostrahou a sloužícího potřebám žalované. Na základě těchto
skutečností odvolací soud důvodně usoudil, že žalovaná uvedeným způsobem
ovládala pozemek žalobkyň natolik, že ač nebyla jeho vlastníkem, byla to ona,
jenž jej mohla využívat pro potřeby své podnikatelské činnosti (bez zřetele k
tomu, nakolik intenzivně jej skutečně využívala), tedy že svým jednáním
dosáhala na úkor žalobkyň postavení detentora celého pozemku. V takovém případě
získala na úkor žalobkyň bezdůvodné obohacení (spočívající v tom, že se její
majetkový stav nezmenšil, neboť za užívání pozemku neposkytovala vlastníkům
žádnou úplatu), jehož výši (kvantifikovanou peněžitou náhradu; § 458 odst. 1
obč. zák.) je třeba odvíjet od výše nájemného odpovídající nájemní smlouvě v
daném místě čase ve vztahu k celému pozemku. Není v tomto směru podstatné, zda
vlastníkům pozemků byl ve vstupu do uzamčeného areálu bráněno či nikoliv a zda
oplacení areálu bylo zhotoveno již předchůdcem žalované.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Jelikož
Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží
z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1,
část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatelka nebyla
ve věci úspěšná a kdy k nákladům plně úspěšné žalobkyně a) patří odměna
advokáta stanovená paušální sazbou 21.380,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst.
3, § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
krácená o 50 % na částku 10.690,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální
náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.198,- Kč odpovídající 20 % dani z
přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem
13.188,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu