„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - „o. s. ř.“). Okresní soud v Prostějově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února
2008, č. j. 7 C 35/2007-126, uložil žalovanému povinnost vyklidit z nemovitostí
v k. ú. P., a to 1) z nemovitosti objektu transformovny TS 1, tj. budovy bez č. p./č. e., průmyslový objekt, 2) z pozemku, 3) z nemovitosti objektu
transformovny T 14, tj. budovy bez č. p./č. e., průmyslový objekt, a 4) z
pozemku energetické zařízení ve výroku blíže konkretizované. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
19. října 2009, č. j. 17 Co 230/2008-165, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout
jen v případě přípustného dovolání. Uplatní-li dovolatel po skončení dovolací lhůty nové dovolací důvody, které
nejsou po obsahové stránce upřesněním (doplněním) důvodů uplatněných včas (ve
lhůtě uvedené v § 242 odst. 4 o. s. ř.), nemůže dovolací soud k takto
uplatněným důvodům přihlédnout. Dovolání proto z obsahového hlediska posuzuje
podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta, ohraničující
zároveň i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody, uplynula (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 365). Proto dovolací
soud vycházel ze stavu dovolání v době, kdy uplynula lhůta pro jeho podání.
K námitce, že sporné zařízení je stavbou, a že tedy bylo třeba postupovat podle
pravidel o odstraňování staveb z cizího pozemku: Žalovaný v nalézacím řízení
netvrdil, že sporné zařízení je stavbou; v průběhu řízení a částečně i v
dovolání naopak tvrdil, že jde o součást stavby, ve které je umístěno, a tak je
k jeho odstranění třeba rozhodnutí stavebního úřadu (pokud by však šlo o
součást stavby, která je v dané věci ve vlastnictví žalobce, pak by to
vylučovalo vlastnictví žalovaného, neboť součást věci s ní tvoří celek a patří
vždy vlastníku věci hlavní - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod číslem 4/1992 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). K námitce, že soud znalce nepřibral k posouzení otázky, zda jde o stavbu či
movité věci znalce se uvádí, že tuto námitku nelze v tomto dovolacím řízení
uplatnit; jde totiž o tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu, které
nezakládá dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a nemůže
být důvodem k přípustnosti tzv. nenárokového dovolání. Lze ještě poznamenat, že
občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, podle které odpovědnost
za zjišťování skutkového stavu nesou strany, které tíží povinnost tvrzení a
důkazní břemeno. Žalovaný, ač byl poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř., důkaz
znaleckým posudkem nenavrhl a ostatně ani to, že jde o samostatné stavby,
netvrdil; v průběhu řízení před soudem prvního stupně nic nenasvědčovalo tomu,
že by se snad o samostatné stavby mohlo jednat. Neměl-li soud důvod uvažovat o
tom, že toto zařízení je samostatnou stavbou, pak není jeho závěr o tom, že jde
o věc movitou, zjevně nepřiměřený. Pokud jde o otázku, zda sporné zařízení je energetickým dílem ve smyslu § 2
elektrizačního zákona č. 79/1957 Sb., je třeba opakovat, že dovolací soud je
vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení, tedy i tím, že v
době, ve které mohlo věcné břemeno dle uvedeného zákona vzniknout, šlo o
zařízení pro rozvod elektřiny pro jediného odběratele; za této situace je
právní posouzení této otázky v nalézacím řízení správné. V této souvislosti neobstojí ani odkaz na § 32 odst. 1 elektrizačního zákona č. 79/1957 Sb. V první řadě je třeba uvést, že i když v odvolacím řízení lze
rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání
uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání
neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel,
nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008,
Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7484); tak tomu
bylo i v dané věci. Nad rámec řečeného lze uvést, že zmíněné ustanovení „platí
obdobně i pro jiné organizace státního socialistického sektoru než energetické
podniky, pokud zřizují nebo provozují na cizích nemovitostech vedení pro své
vlastní provozy nebo zařízení pro veřejné elektrické osvětlení“.
Z uvedeného je
zřejmé, že zákon rozlišuje „vedení“ a „zařízení“; v dané věci však nešlo o
odstranění „vedení“, ale – i podle dovolatele – o jiné zařízení k rozvodu
elektřiny. Dovolatel dále poukazuje na to, že soudy opomenuly jeho námitku, že věc je
třeba posoudit podle § 47 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o
výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon); toto ustanovení považuje za speciální k § 126 odst. 1 obč. zák. Aplikace uvedeného ustanovení však nepřicházela v úvahu. Přeložkou
zařízení přenosové soustavy a zařízení distribuční soustavy se rozumí dílčí
změna trasy vedení nebo přemístění některých prvků tohoto zařízení (§ 47 odst. 1 energetického zákona). Zde se však žalobce nedomáhal přeložení, ale
odstranění zařízení; je již věcí žalovaného, zda, kde a za jakých podmínek je
bude nadále provozovat. Zmíněné ustanovení se uplatní v případě, že o přeložení
žádá někdo, komu svědčí právo mít na cizích nemovitostech zařízení; nemůže však
bránit vlastníku nemovitosti, který nemá soukromoprávní ani veřejnoprávní
povinnost toto zařízení strpět, žádat o jeho odstranění, příp. o vyklizení
nemovitosti. Nedostatek odůvodnění v rozsudku odvolacího soudu v tomto směru
pak sám o sobě nemůže založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí. Dovolatel též uvádí, že soud bez dostatečného odůvodnění neprovedl navržené
důkazy. Avšak pro vadu řízení, spočívající (v nesprávném) neprovedení
navrženého důkazu, nemůže být tzv. nenárokové dovolání přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2035/2009, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7765). K námitce, že rozhodnutí je nevykonatelné: „Tvrzená nevykonatelnost výroku
nemůže založit zásadní právní význam rozhodnutí z hlediska přípustnosti
dovolání. Materiální nevykonatelnost je důvodem pro zastavení výkonu
rozhodnutí; otázku vykonatelnosti je tedy třeba řešit v řízení o výkon
rozhodnutí“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo
5177/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7775). Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věta první a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokátky za její
zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §
7 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1.500,- Kč a
dále paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,-
Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §
137 odst. 3 o. s. ř. v částce 360,- Kč, celkem tedy činí 2.160,- Kč.
Lhůta a
místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř. Pokud se žalobkyně vyjádřila k doplnění dovolání, které bylo podáno po lhůtě
stanovené k dovolání, nemohl k němu dovolací soud při určení náhrady nákladů
řízení přihlížet. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu