22 Cdo 2035/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D. ve
věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 1490/97, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze
dne 5. června 2007, č. j. 35 Co 865/2006-158, ve znění usnesení ze dne 14.
dubna 2009, č. j. 35 Co 865/2006-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 18. l.
2006, č. j. 9 C 1490/97-129, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, které
měli žalobkyně a žalovaný v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, připadá do
výlučného vlastnictví žalobce dodávkový automobil FORD TRANSIT, rok výroby
1988, LBI 46-79, v ceně 55.400,-Kč“, výrokem pod bodem II. uložil žalobkyni
„povinnost uhradit doplatek úvěru České spořitelně, a. s., číslo úvěru
5311-1358152-468, ve výši 185.974,60 Kč, poskytnutého na základě smlouvy o
úvěru ze dne 11. 11. 1994 v původní výši 200.000,- Kč“, výrokem pod bodem III.
uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu
částku 120.687,30 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku“, výrokem pod body IV.
až VII. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako soud odvolací k
odvolání obou účastníků rozsudkem z 5. 6. 2007, č. j. 35 Co 865/2006-158, ve
znění usnesení ze 14. 4. 2009, č. j. 35 Co 865/2006-178, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod body I., II. a III. tak, „že z věcí, které měli
žalobkyně a žalovaný v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, se do výlučného
vlastnictví žalovaného přikazuje dodávkový automobil Ford Transit, r. v. 1988,
LBI 46-79, v ceně 55.400,- Kč a žalovaný je povinen žalobkyni na vypořádání
jejího podílu do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit částku
204.402,50 Kč“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o s. ř.“)
a tvrdí, že uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b),
odst. 3 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z § 243c
odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné
nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které
muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Dovolání je částečně nepřípustné a ve zbývající části zjevně bezdůvodné.
Při zkoumání podmínek přípustnosti dovolání dovolací soud nevychází
jen z formálního hlediska, že odvolací soud slovně označil výrok svého
rozhodnutí (popř. jen některou část svého výroku) jako měnící. Závěr o tom, že
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo skutečně změněno, je možno učinit až z
materiálního hlediska, tj. na podkladě porovnání obsahu obou rozhodnutí ve věci
samé (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1994,
sp. zn. 3 Cdo 83/94, Právní rozhledy č. 2/1995). Jestliže odvolací soud změní
rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání BSM jen ohledně některých
vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící
pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku
rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při
rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro
zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat
nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006,
Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5768).
V dané věci je rozsudek odvolacího soudu měnící jen v části, ve které došlo ke
změně velikosti vypořádacího podílu ve prospěch žalobkyně v souvislosti s
půjčkou na pořízení automobilu Ford Transit; v této části je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve zbývající části jde o rozsudek
potvrzující. Přípustnost dovolání proti potvrzující části by přicházela do
úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací
soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Ve věci sice Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka
Liberec usnesením z 12. listopadu 2004, č. j. 35 Co 278/2004-92, zrušil
rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 7. května 2003, č. j. 9 C 1490/97-65,
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k doplnění
dokazování, nezavázal jej však právním názorem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje
nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v
tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje
dovolatel jeho naplnění. „Nevymezil-li žalobce v dovolání [přípustném jen podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ] hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo
navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost
dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2463).
Jestliže dovolatel jen obecně uvede, že nesouhlasí s určitým skutkovým
zjištěním či právním posouzením, aniž by uvedl, v čem má nesprávnost spočívat,
není dovolací soud povinen přezkoumávat toto zjištění či právní posouzení v
celé šíři.
Dovolatel v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, neuvádí
hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam
napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání; pouze velmi obecně tvrdí, že
soudy nezohlednily výši obou úvěrů (neuvádí, jakých úvěrů, ani v čem spatřuje
nesprávnost postupu soudů), ani investice vynaložené žalovaným „stran obchodní
činnosti žalobkyně“ (i zde bez dalšího zdůvodnění). To platí i o půjčce na
opravu automobilu a kupní ceně za jiný automobil; dovolání jen konstatuje
pochybení soudů, resp. nevypořádání položky, aniž by se závěry napadených
rozhodnutí blíže polemizovalo či důvody blíže konkretizovalo.
Dovolatel dále poukazuje na vadu řízení, spočívající v neprovedení
navrženého důkazu. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska
námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.],
jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu
odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3339). Pro vadu řízení, spočívající v
neprovedení důkazu, nemůže však být dovolání podle uvedeného ustanovení
přípustné; jen na okraj se poznamenává, že účastníci (tedy ani dovolatel)
nevznesli při jednání u odvolacího soudu návrhy na doplnění dokazování
(výslovně viz s. 147v. spisu).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně nepřípustné a v části, ve které
je přípustné, je pro nedostatek konkretizace dovolacích důvodů zjevně
nedůvodné. Proto je dovolací soud podle § 243b odst. 1 a 5, a § 218 písm. c)
o. s. ř., odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolatel s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu