28 Cdo 3933/2011

28 Cdo 3933/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní

věci žalobce města Krnov se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 96/1, zastoupeného

Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti

žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr. Ivem Hamou, advokátem se sídlem v Krnově,

nám. Minoritů 13, o zaplacení částky 265.157,20 Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 7 C 364/2006, o

dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2011,

č. j. 15 Co 487/2010-167, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2011, č. j. 15 Co

487/2010-167, vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 24.301,- Kč

s přísl., se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítá.

II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále –

pobočka v Krnově ze dne 23. 6. 2010, č. j. 7 C 364/2006-131, ve výrocích II. a

III., se zastavuje.

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 296.140,20 Kč s přísl. Po

částečném zpětvzetí žaloby zůstala předmětem řízení částka 240.856,20 Kč, která

představuje bezdůvodné obohacení, jehož se mělo žalovanému dostat na úkor

žalobce tím, že užíval v době od dubna do prosince 2005 nebytové prostory ve

vlastnictví žalobce, a dále částky 30.983,- Kč a 24.301,- Kč coby nedoplatek

vodného a stočného za období od května do prosince 2004, resp. od ledna do

října 2005. Výši bezdůvodného obohacení žalobce určil jako obvyklé nájemné,

které požaduje podle jím vydané směrnice. Nájemní vztah účastníků založený

smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 1. 2004 skončil výpovědí danou

žalobcem ke dni 31. 3. 2005, přičemž žalovaný předmětné nebytové prostory a

klíče od nich předal až v lednu 2006, ačkoliv bylo dohodnuto, že je povinen je

vyklidit a předat ve lhůtě 15 dnů ode dne skončení nájmu.

Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, č. j.

7 C 364/2006-131, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30.983,-

Kč s přísl. (výrok I.), zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal zaplacení

částek 240.856,20 Kč s přísl. a 24.301,- Kč s přísl. (výrok II.), a rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co

byl jeho první rozsudek ve věci, jímž žalobě vyhověl co do příslušenství částky

52.440,20 Kč (výrok I.), jinak žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě

nákladů řízení (výrok III.; viz rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočka

v Krnově ze dne 15. 12. 2008, č. j. 7 C 364/2006-97), zrušen usnesením

Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2009, č. j. 15 Co 145/2009-116, v

rozsahu výroků II. a III. Odvolací soud přikročil ke zrušení rozsudku soudu

prvního stupně vzhledem k vadám řízení, spočívajícím v nepoučení žalobce o

procesní povinnosti označit důkazy a v pominutí listiny ze dne 20. 11. 2005

označené jako „žádost o narovnání závazků“, jež byla provedena jako důkaz. Ve

svém druhém rozhodnutí o věci samé soud prvního stupně posuzoval obsah výše

citované listiny z hlediska ust. § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního

zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), tedy zda se

jedná o platné uznání závazku. Pro toto řízení jsou na výše uvedené listině

relevantní náklady na vodné a stočné ve výši 30.983,- Kč a závazek označený

jako předpokládaný ušlý zisk, který žalobce považuje za bezdůvodné obohacení. Požadavku určitosti vyhovuje pouze závazek z titulu vodného a stočného. V

případě položky označené jako předpokládaný ušlý zisk však okresní soud

dovodil, že je nejasná a neurčitá. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že

žalobce má za žalovaným pohledávku z titulu ušlého zisku, žalobce nic takového

ani netvrdí, a má-li být tato položka chápána jako bezdůvodné obohacení

žalovaného, kterého se mu mělo dostat užíváním sporných nebytových prostor bez

právního důvodu, jde o položku, která nesplňuje požadavek určitosti závazku,

jenž má být předmětem uznání. Námitka promlčení vznesená žalovaným není

důvodná. Jde-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 240.856,20 Kč

a zaplacení vodného a stočného ve výši 24.301,- Kč, žalobce neunesl důkazní

břemeno. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, č. j. 15 Co 487/2010-167, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil

(výrok I.), změnil jej, pokud jde o náhradu nákladů řízení (výrok II.), a

rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl

k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor se netýkala uspokojování

veřejných potřeb ve smyslu ust. § 261 odst. 2 obch. zák., a podléhala tedy

režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „obč. zák.“), podle něhož je též třeba posoudit otázku uznání

závazku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23

Cdo 3549/2007, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo

1206/2004, krajský soud konstatoval, že právní úkon směřující k započtení není

bez dalšího projevem uznání závazku, jak je upraveno v ust. § 558 obč. zák.,

neboť jeden z těchto institutů směřuje k zániku závazku, zatímco druhý je

formou zajištění závazku.

Bez dalšího tak nelze dovodit, že pokud nedojde k

zániku pohledávky dohodou o započtení, je dohoda o započtení zároveň vzájemným

uznáním pohledávek. Totéž se týká i jednostranného právního úkonu započtení. Právní úkon započtení tak v sobě implicitně neobsahuje uznání závazku, aniž by

to v něm bylo určitě vyjádřeno. V posuzované listině žalovaný výslovně navrhl

uzavření dohody o započtení vzájemných, tam specifikovaných pohledávek. Zcela

zjevně tak hodlal narovnat vzájemné závazky, přičemž tento úkon nevyvolává

žádné pochybnosti, neboť projev vůle uznat označené závazky zde obsažen není,

absentuje tu i podstatná náležitost uznání závazku dle ust. § 558 obč. zák., a

sice vyjádření příslibu dluh zaplatit. K uznání závazku žalovaným tak nedošlo. Z provedeného dokazování odvolací soud dovodil, že žalovaný po zániku nájemního

vztahu předmětné nebytové prostory nevydal do výlučné dispozice žalobce, ani mu

je nezpřístupnil a užíval je i v období od 1. 4. 2005 do 31. 12. 2005, čímž se

na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Žalobce pak tíží důkazní břemeno ohledně

výše obvyklého nájemného, jehož pomocí má být zjištěna výše bezdůvodného

obohacení. K jejímu prokázání předložil mezi účastníky dříve uzavřenou nájemní

smlouvu a žádost o narovnání závazků, avšak těmito listinami nebyla výše

bezdůvodného obohacení prokázána. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno ohledně

výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení žalovaného. Z přednesených

skutkových tvrzení pak nelze usuzovat na existenci škody ve formě ušlého zisku. Žalobce neunesl ani důkazní břemeno ohledně skutečné spotřeby vody žalovaným. Proti rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích II. a III a rozsudku odvolacího

soudu ve výrocích I. a II. podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v

otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení

věci. Dovolatel připomněl, že soudy obou stupňů uzavřely, že neunesl důkazní

břemeno k tvrzení o výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení. Žalobce

prokazoval výši bezdůvodného obohacení prostřednictvím listiny ze dne 20. 11. 2005, ohledně níž soudy obou stupňů dovodily, že se jedná o návrh na započtení

vzájemných pohledávek, a že tuto listinu nelze vykládat jako uznání závazku

žalovaného ve smyslu ust. § 558 obč. zák. Podle názoru dovolatele na

posuzovanou situaci nedopadá odvolacím soudem citovaná judikatura. V případě

uvedeného právního úkonu žalovaného se totiž podle mínění žalobce nejedná o

započtení pohledávky. Zmíněná listina obsahuje prohlášení žalovaného, jež zní

„dlužím městu Krnov“, výčet závazků žalovaného vůči dovolateli, který zahrnuje

také žalovanou částku ve výši 240.856,- Kč, jež je označena jako „předpokládaný

ušlý zisk 04-12/2005 – 240.856,- Kč“. Žalovaný pak slíbil zaplatit svůj závazek

slovy: „nabízím městu Krnov vyrovnání započtením takto:“, přičemž následně

uvedl vybavení pronajatých nebytových prostor, které měl zájem dovolateli

prodat. Z hlediska uznání závazku co do důvodu nemusí být tento uveden

výslovně, ale musí být jednoznačně odvoditelný, což je v daném případě splněno. Žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohacoval po dobu devíti měsíců. Nájemné, které dovolatel po žalovaném požadoval za trvání nájemního vztahu,

bylo ve výši 26.761,80 Kč měsíčně. Vynásobíme-li tuto částku devíti, získáme

částku 240.856,20 Kč. Je tak zřejmé, že se jednalo o bezdůvodné obohacení. Písemný právní úkon žalovaného je tedy třeba co do obsahu považovat za uznání

závazku. Dovolatel dále poukázal na to, že výše nájemného vycházela z „opatření

města Krnov o výši nájemného za pronájem nebytových prostor v majetku města“, a

vyjádřil své přesvědčení, že oprávněnost nároku prokázal. Závěrem dovolatel

navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné

vzhledem k absenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Dovolání

bylo zřejmě podáno pouze z důvodu nesprávné interpretace listiny ze dne 20. 11. 2005. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“)

zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.)

osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a

dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání

shledal přípustným, spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci

samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §

237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

(již proto, že soud prvního stupně ve svém druhém

rozsudku nerozhodl v relevantním rozsahu jinak), může být dovolání přípustné

jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,

tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní

význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a

odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení částky 240.856,20 Kč, odpovídající

bezdůvodnému obohacení za užívání nebytových prostor v jeho vlastnictví bez

právního důvodu, a částky 24.301,- Kč, představované nedoplatkem za vodné a

stočné v období od ledna do října 2005. V jediném řízení tak uplatnil více

samostatných nároků, a je tedy třeba přípustnost dovolání posuzovat u každého

jednotlivého nároku samostatně. Z tohoto hlediska pak musí být zkoumána i

hodnotová hranice peněžitého plnění omezující přípustnost dovolání podle § 237

odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000). Vzhledem k tomu, že částka 24.301,- Kč nepřevyšuje částku 50.000,- Kč,

není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 24.301,- Kč s přísl.,

při respektu k ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, a dovolací soud

je proto dle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Nyní se bude Nejvyšší soud zabývat tou částí dovolání, která směřuje proti

části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního

stupně potvrzen v části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na

zaplacení částky 240.856,20 Kč s přísl. Dovolání je v naznačeném rozsahu přípustné. Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti

nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu

se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně

ovlivňující výsledek sporu nepodávají a dovolatel je ani netvrdí. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že ačkoliv na straně žalovaného

vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 odst. 2 obč. zák., neunesl žalobce důkazní břemeno „k tvrzení o výši peněžité náhrady za

bezdůvodné obohacení žalovaného“. Jak však ve svém dovolání připomíná žalobce,

existence práva na vydání bezdůvodného obohacení byla v řízení prokázána, neboť

odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor dovolatele bezdůvodně

obohatil.

Za těchto okolností však není možné žalobě nevyhovět s tím, že

žalobce neunesl důkazní břemeno, a pokud tak odvolací soud učinil, dopustil se

nesprávného právního posouzení. Jestliže totiž soud konstatuje, že právo

žalobce bylo v řízení prokázáno, je zjevné, že žalobce unesl jak břemeno

tvrzení, tak břemeno důkazní (ust. § 101 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.). Právu

žalobce pak nelze nepřiznat ochranu jen proto, že soudu se nepodařilo zjistit

výši bezdůvodného obohacení. V případě, že bezdůvodné obohacení vzniklo

užíváním nebytových prostor, jež jsou v majetku města, a je doložena existence

vnitřního předpisu města, na jehož základě bývá standardně stanovována výše

nájemného pro obdobné prostory, je na zvážení soudu, zda v konkrétním případě

nemůže být takový předpis dostačujícím podkladem pro stanovení částky obvykle

vynakládané v daném místě a čase na užívání nebytových prostor, zpravidla

formou nájmu, ve smyslu relevantní judikatury. Pakliže je možné zjistit výši

bezdůvodného obohacení jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit

vůbec, je namístě určení jeho výše volnou úvahou soudu ve smyslu ust. § 136 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo

845/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 314,

svazek 3/2001, rozsudky téhož soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo

1784/2010, či ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003). Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat dovolání proti rozsudku odvolacího

soudu v příslušném rozsahu nejen za přípustné, ale i důvodné pro nesprávné

právní posouzení věci, jehož se odvolací soud dopustil. Nejvyšší soud proto

postupoval podle ust. § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř.,

napadený rozsudek zrušil včetně výroků nákladových a věc podle ust. § 243b

odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení

(aplikace ust. § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zde není namístě, jelikož

pro rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci neplatí důvody, pro které byl

zrušen rozsudek odvolacího soudu, neboť ten vedly k zamítnutí žaloby poněkud

jiné důvody).

V dalším řízení se soud zaměří na to, zda je v případě prokázání vzniku

bezdůvodného obohacení za daných procesních okolností schopen zjistit výši

tohoto obohacení.

Odvolací soud je pak ve smyslu ust. § 243d odst. 1, části první věty za

středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. § 226 o. s. ř. vázán právním názorem

dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je

odvolání (viz ust. § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani

neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému

rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje své dovolání též přímo proti rozhodnutí

soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek

funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a

Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soud v Bruntále

– pobočka v Krnově ze dne 23. 6. 2010, č. j. 7 C 364/2006-131, ve výrocích II.

a III., které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. listopadu 2012

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu