23 Cdo 3549/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce
JUDr. V. S., správce konkurzní podstaty úpadce M. F. s.r.o., zastoupeného JUDr.
D. K., advokátkou, proti žalovanému M. F., zastoupeného JUDr. G. V., advokátem,
o zaplacení částky 10,517.484,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 16/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. února 2007, č. j. 8 Cmo 270/2006-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. 48 Cm
16/2005-107, zamítl žalobu na zaplacení částky 10,517.484,20 Kč s úroky z
prodlení (výrok pod bodem I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému
náklady řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že úpadce vyúčtoval řadou
faktur žalovanému dodávku dřeva a dřevěného zboží za cenu odpovídající žalované
částce. Na fakturách nebylo vyznačeno dodání zboží ani převzetí faktury. Soud
prvního stupně dále zjistil, že úpadce a žalovaný uzavřeli několik dohod o
vzájemném zápočtu pohledávek, které zahrnovaly všechny zmíněné faktury. Dohody
o vzájemném zápočtu pohledávek neobsahovaly nic, co by svědčilo o uznání
závazku, byly uzavřeny písemně, podepsány oběma stranami, avšak podpisy nebyly
úředně ověřeny, ani nebyla užita forma notářského zápisu. Soud prvního stupně
dále zjistil, že ve stejných dnech, jako byly uzavřeny dohody o vzájemných
zápočtech, zaslal žalovaný úpadci oznámení o vzájemném zápočtu závazků a
pohledávek, v nichž byly označeny totožné faktury jako ve vzájemných zápočtech
ze stejného dne. Tato oznámení neobsahovalo žádný text, který by směřoval k
uznání závazku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ústně uzavřené kupní smlouvy na dodání
dřeva a dřevěných výrobků jsou neplatné, stejně tak jsou neplatné i vzájemné
zápočty, a to pro nedostatek zákonem požadované formy. V době dodávání zboží
vyúčtovaného předmětnými fakturami byl žalovaný jediným společníkem úpadce a
podle § 132 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) byl povinen
veškeré smlouvy s úpadcem uzavírat ve formě notářského zápisu či písemně s
úředně ověřeným podpisem. Požadovaná forma kupních smluv ani zápočtů nebyla
dodržena, proto veškeré kupní smlouvy i vzájemné zápočty prohlásil soud prvního
stupně podle ustanovení § 40 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) za
neplatné pro nedostatek zákonem stanovené formy.
Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobce, že neplatné dohody o
započtení mají účinky uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák.. Započtení a
uznání jsou podle soudu prvního stupně dva různé právní úkony, které vyvolávají
odlišné právní následky. Jednající osoby jsou při zápočtu a uznání vedeny
rozdílným úmyslem a směřují k různému výsledku. Soud prvního stupně proto
uzavřel, že nelze mít bez dalšího za to, že v případě neplatnosti zápočtu je
neplatným zápočtem alespoň platně uznán započítávaný závazek. Takový závěr by
bylo možno učinit až v případě, pokud by v zápočtu dlužník písemně zachytil
projev vůle směřující k uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák. V daném
případě se tak nestalo.
Soud prvního stupně dále dovodil, že i v případě uznání závazku jediného
společníka vůči společnosti by bylo nutné § 132 odst. 3 obch. zák. vykládat
extenzivně a požadovat i pro tento úkon formu notářského zápisu či písemnou
formu s úředně ověřenými podpisy. Platným uznáním dluhu by vznikla fikce
existence závazku v době uznání, a proto nelze připustit, aby společnost s
jediným společníkem obcházela ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. a vytvářela
fiktivní závazky nikoli smlouvou jako dvoustranným úkonem, ale formou
jednostranného uznání dluhu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaný
svůj dluh vůči úpadci platně neuznal.
Protože závazek nebyl ze strany žalovaného platně uznán a žalobce přes poučení
soudu podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jako „o. s. ř.“)
neprokázal dodání zboží žalovanému a tím i vznik bezdůvodného obohacení na
straně žalovaného, soud žalobu zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2007, č. j.
8 Cmo 270/2006-134, potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod
bodem I) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení(výrok
pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že pro nedostatek
formy vyžadované ustanovením § 132 odst. 3 obch. zák. nebyly mezi účastníky
uzavřeny ani kupní smlouvy na dodání dřeva a dřevěných výrobků, ani dohody o
vzájemných zápočtech. Odvolací soud dále souhlasil s tím, že dohody o
vzájemných zápočtech neobsahují uznávací prohlášení žalovaného ohledně žalobcem
vymáhaných pohledávek a že listiny mající být jednostrannými zápočty pohledávek
žalovaného vůči pohledávkám žalobce neobsahují projev vůle žalovaného směřující
k započtení. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k
závěru, že žalobce neprokázal poskytnutí plnění žalovanému, a proto byla žaloba
soudem prvního stupně správně zamítnuta pro neunesení důkazního břemene ohledně
pravosti žalované pohledávky, k jejímuž prokazování byl povinen žalobce.
Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá
o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle jeho
názoru po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu řeší
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, dále řeší
otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, a řeší i právní otázku
v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel namítá, že řízení před soudem prvního stupně je stiženo vadou, které
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.].
Vady řízení spatřuje dovolatel v porušení ustanovení § 211 ve spojení s § 157
odst. 2 o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud měl ve svém rozhodnutí
podrobně uvést a vysvětlit, jakými právními úvahami se při tomto rozhodnutí
řídil, jak věc posoudil po právní stránce a jak se vypořádal s tvrzenými důvody
nesprávnosti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se podle dovolatele
nijak nevypořádal s argumentací žalobce obsaženou v odvolání, odvolací soud
neuvedl, jaké zaujímá stanovisko k níže položeným třem právním otázkám. Takový
postup podle dovolatele porušuje jednak ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a
jednak odporuje zásadám spravedlivého procesu.
Žalobce v dovolání vytyčuje tři právní otázky, na jejichž podle jeho názoru
nesprávném právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Předně se
jedná o otázku, zda má jednostranný zápočet nebo dvoustranná dohoda o zápočtu
pohledávek, které jsou z nedostatku právní formy nebo z jiných důvodů neplatné,
účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. a zda v sobě projev vůle
započítat pohledávku obsahuje vždy i projev vůle uznat pohledávku. Dovolatel s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo 901/2004
a rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 633/2000 dovozuje, že účinky uznání závazku má
každý projev vůle, ze kterého lze nepřímo dovodit uznání závazku. Podle
dovolatele takovým projevem musí být vždy jednostranný i dvoustranný zápočet,
neboť tento právní úkon v sobě zahrnuje vůli dlužníka uspokojit nároky věřitele
tím, že proti nim započte svůj protinárok. Dovolatel je toho názoru, že pokud
by dlužník existenci nároku věřitele zpochybňoval (a tedy neuznával), nikdy by
neprojevoval vůli proti tomuto nároku započítávat svou pohledávku. Z projevu
vůle započítat proto nutně a vždy vyplývá vůle uspokojit nárok věřitele. Proto
musí mít zápočet vždy bez ohledu na jeho platnost účinky uznání závazku.
Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení § 323
obch. zák., neboť na uznání závazku v obchodněprávních vztazích kladly stejné
požadavky jako na uznání dluhu podle § 558 obč. zák.
Druhá právní otázka, kterou dovolatel položil, směřuje k tomu, zda písemné
prohlášení dlužníka o tom, že v minulosti existující závazek uhradil zápočtem,
má účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. v tom případě, že soud
prohlásí takový zápočet za neplatný. Podle dovolatele je za takové projevy
uznání možné považovat podání žalovaného ze dne 10. 2. 2005 a 3. 7. 2006. V
těchto podáních jsou obsaženy projevy vůle, z nichž lze nepřímo dovodit uznání
závazku.
Dovolatel konečně klade otázku, zda se ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák.
vztahuje i na jednostranné uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák..
Dovolatel je toho názoru, že závěr soudu prvního stupně, že uznání závazku
jediného společníka vůči společnosti vyžaduje ke své platnosti formu notářského
zápisu nebo legalizaci ve smyslu § 132 odst. 3 obch. zák., je v rozporu s
textem zákonného ustanovení, jelikož toto se týká výslovně smluv, kterými
jednostranný právní úkon není a nemůže být.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dospěl přitom k závěru, že nikoliv.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimečně může být v dané
souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu
odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.V dané
věci se však o uvedený případ nejedná.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
– s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že neplatná dohoda o
zápočtu neobsahuje uznávací prohlášení žalovaného ohledně žalobcem vymáhaných
pohledávek a rovněž listiny, které mají být jednostrannými zápočty žalovaného
vůči žalobcem uplatněným pohledávkám, neobsahují projev vůle žalovaného
směřující k započtení. Dovolatel je toho názoru, že jednostranný zápočet nebo
dvoustranná dohoda o zápočtu, které jsou z nedostatku právní formy nebo z
jiných důvodů neplatné, mají účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch.
zák.
Započtení a uznání závazku jsou dva odlišné právní úkony. Právní úkon započtení
směřuje k zániku závazku. Právní úkon uznání závazku směřuje k potvrzení
existence závazku v okamžiku jeho uznání. Jde o institut zajištění závazku.
Vůle dlužníka v případě uznání závazku směřuje k tomu, aby započítávaná
pohledávka nezanikla a trvala nadále s tím následkem, že se prodlouží možnost
jejího úspěšného soudního vymáhání včetně důsledku přenesení důkazního břemene
na dlužníka. Právní úkony je třeba vykládat v souladu s vůlí jednajícího a v
souladu s jazykovým vyjádřením právního úkonu. S ohledem na to nelze bez
dalšího dovozovat, že pokud nedojde k zániku pohledávek dohodou o započtení
(kupř. pro neplatnost dohody o započtení z důvodu nedostatku její formy), je
dohoda o započtení zároveň vzájemným uznáním pohledávek, které měly zaniknout
započtením, se všemi důsledky, které s sebou uznání závazků nese. Totéž se týká
i jednostranného právního úkonu započtení. Nelze tedy dovozovat, že právní úkon
započtení v sobě implicitně obsahuje uznání závazku, aniž by toto bylo v
právním úkonu započtení určitě vyjádřeno. Pokud by tomu tak mělo být, musel by
být tento projev vůle směřující k uznání závazku v tomto neplatném právním
úkonu započtení obsažen. K takovému závěru by bylo nutno dojít případně i
výkladem právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst. 1 až 4 obch.
zák.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp.
zn. 32 Odo 1206/2004, a v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo
1400/2004, jež jsou dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V posuzované věci ze skutkového zjištění, které učinily soud prvního stupně a
soud odvolací, nelze dovodit, že by závěr o neexistenci projevu vůle žalovaného
směřujícího k uznání závazku v neplatných dohodách o zápočtech, byl v rozporu s
hmotným právem.
Totéž se týká i závěru, že takový projev vůle není obsažen v listinách, kterými
žalovaný oznamoval započtení (neplatné) pohledávek.
Námitka žalobce, že žalovaný uznal závazek tím, že v řízení ve svých podáních
(konkrétně v podáních ze dne 10. 2. 2005 a ze dne 3. 7. 2006) tvrdil, že
závazek existoval, ale byl splněn zápočty, které soud kvalifikoval jako
neplatné, představuje jednak nepřípustné uplatnění nových skutečností v
dovolacím řízení, jednak je tato námitka rovněž nesprávná, neboť pokud žalovaný
ve svém podání nesouhlasí s uplatněným nárokem žalobce, neboť tento jeho nárok
podle jeho názoru již zanikl, neuznává tím pohledávku žalobce.
Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo
901/2004 a sp. zn. 29 Cdo 633/2000 je nepřípadný, neboť v
těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval jinými otázkami, než v této věci.
V rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 901/2004 byla řešena otázka, zda lze aplikovat
ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. i na případ částečného započtení
pohledávky, v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 633/2000 šlo o posouzení otázky
přenesení důkazního břemene v případě uznání závazku (samotné uznání závazku
zpochybňováno nebylo a proto tento právní úkon nebyl ani předmětem dovolacího
přezkumu).
Třetí otázka, kterou dovolatel pokládá, není ve světle shora uvedeného
právní otázkou, která by měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Vzhledem k
tomu, že odvolací soud správně uzavřel, že dohodu o zápočtu neplatnou z důvodu
nedostatku naplnění zákonem předepsané formy nelze vykládat jako uznání závazku
žalovaného, je pro podstatu tohoto sporu bezpředmětné zabývat se otázkou, zda
se ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. vztahuje i na jednostranné uznání
závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. Tuto otázku neřešil ani odvolací soud.
Namítanými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat pouze v případě, že
by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Rozsudek odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní
právní význam, neboť neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, naopak
tuto otázku řeší v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejsou tedy splněny
ani ostatní podmínky podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., jež by založily
přípustnost dovolání podle ustanoven § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud ještě podotýká, že dovolání by nebylo v rozsahu, ve kterém
uplatněné nároky z jednotlivých neplatných smluv nedosahují částky 50 000 Kč,
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle tohoto
ustanovení není dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím v obchodních věcech (o kterou v daném případě jde) 50 000 Kč. I
když totiž součet těchto částek převyšuje hranici 50 000 Kč, avšak celková
částka se skládá z více samostatných nároků se samostatným skutkovým základem
spojených do jednoho řízení, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z
nich charakter samostatného výroku. Proto je i přípustnost dovolání nutno
zkoumat u každého nároku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a
bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému
žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu