28 Cdo 563/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně: Ostravská kreditní s.r.o., IČ 28619471, se sídlem v Ostravě –
Polance nad Odrou, Oblouková 206/4, zastoupené Mgr. Martinem Mojžíškem,
advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Farní 15, proti žalovaným 1. DOPS
s.r.o., IČ 45534799, se sídlem v Praze 2, Kateřinská 1541/5, a 2. B. S., bytem
v H. K., Š. 600/8, o zaplacení částky 216.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 162/2008, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2011, č. j. 20 Co
547/2010-263, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2012, č. j.
20 Co 547/2010-338, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12.
8. 2010, č. j. 5 C 162/2008-200, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (původně P. L.) se po žalovaných domáhala zaplacení částky 216.000,-
Kč s přísl. (původně samostatnými žalobami požadovala zaplacení částek
120.000,- Kč s přísl. a 96.000,- Kč s přísl.) vzhledem k tomu, že užívali část
nemovitosti, jejímž spoluvlastníkem byl v rozsahu jedné ideální poloviny právní
předchůdce žalobkyně P. L. Za toto užívání neplatili žádnou úhradu, čímž měli
získat bezdůvodné obohacení ve výši 120.000,- Kč za období od 1. 2. 2006 do 30.
6. 2006 a ve výši 96.000,- Kč za období od 1. 7. 2006 do 30. 10. 2006.
Zaplacení uvedených částek žalobkyně po žalovaných požadovala společně a
nerozdílně. Obě řízení byla spojena ke společnému projednání a rozhodnutí.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, č. j. 5 C 162/2008-200,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (na základě procesního nástupnictví společnost
AGIRA-CREDIT s.r.o.) po žalovaných domáhala zaplacení částky 120.000,- Kč s
přísl. společně a nerozdílně (výrok I.), stejně jako žalobu, jíž se po nich
domáhala zaplacení částky 96.000,- Kč s přísl. společně a nerozdílně (výrok
II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky
III. a IV.). Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že druhý
žalovaný a P. L. jsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti, a to každý v
rozsahu jedné ideální poloviny, a že druhý žalovaný pronajal nebytové prostory
v této nemovitosti první žalované. Soud poučil žalobkyni podle ust. § 118a
odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a vyzval ji, aby navrhla dostatečné důkazy k
prokázání tvrzení, že oba žalovaní užívali nebytové prostory v předmětné
nemovitosti, druhý žalovaný tyto prostory užíval nad rámec svého
spoluvlastnického podílu a první žalovaná je užívala bez právního důvodu. Soud
dále zjistil, že část nemovitosti užívala první žalovaná na základě nájemní
smlouvy uzavřené s druhým žalovaným jako železářství a sklad a část nemovitosti
druhý žalovaný pronajímal M. Š. Žalobkyně nikdy konkrétně neuvedla, jakou část
v poměru k celé nemovitosti žalovaní užívali, a zejména netvrdila, že by druhý
žalovaný užíval v rozhodné době část nemovitosti nad rámec svého
spoluvlastnického podílu, či že by první žalovaná nemovitost užívala bez
právního důvodu. První žalovaná užívala železářství a sklad v předmětné
nemovitosti na základě právního důvodu, jímž byla nájemní smlouva uzavřená s
druhým žalovaným. Uvedená nájemní smlouva byla uzavřena v době, kdy žalobkyně
ani její právní předchůdce nebyli spoluvlastníky dané nemovitosti. První
žalovaná tak není k vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimována. I
kdyby soud shledal, že se druhý žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil,
nemohl by mu uložit povinnost k jeho vydání vzhledem k tomu, že žalobkyně po
žalovaných požaduje solidární plnění. Krom toho byl druhý žalovaný v rozhodném
období podílovým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Žalobkyně však
netvrdila a neprokázala, že by nemovitost užíval nad rámec svého
spoluvlastnického podílu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 5. 2011, č. j. 20 Co 547/2010-263, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
1. 2. 2012, č. j. 20 Co 547/2010-338, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací
soud se ztotožnil s důvody rozhodnutí soudu prvního stupně a odkázal na ně. Právním důvodem užívání části nemovitosti první žalovanou byla nájemní smlouva,
takže se nemohla bezdůvodně obohatit. Ve vztahu k druhému žalovanému by mohla
být žaloba úspěšná pouze v případě, že by nemovitost užíval nad rámec svého
spoluvlastnického podílu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007). Takovou okolnost však žalobkyně vůbec netvrdila a přes
výzvu soudu prvního stupně v tomto směru nenavrhla žádné důkazy. V rozsahu, v
němž nemovitost užívala první žalovaná na základě nájemní smlouvy uzavřené s
druhým žalovaným, je třeba toto užívání přičíst právě druhému žalovanému. Je
totiž nerozhodné, zda spoluvlastník užívá společnou věc sám, nebo zda ji s jeho
souhlasem, resp.
na základě smlouvy s ním uzavřené užívá někdo jiný. Ani s
přihlédnutím k této okolnosti nebylo tvrzeno, že druhý žalovaný užíval v
rozhodném období nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Pokud
druhý žalovaný pronajal nemovitost v rozsahu nepřevyšujícím jeho
spoluvlastnický podíl, nebyl povinen dělit se o inkasované nájemné s druhým
spoluvlastníkem (tedy právním předchůdcem žalobkyně). Odvolací soud
nepřisvědčil námitce žalobkyně, že jí byla odňata možnost jednat před soudem
prvního stupně, neboť to, že v dané situaci nebylo vyhověno její žádosti o
odročení nařízeného jednání, nelze považovat za pochybení. Krajský soud se
pouze neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně otázky pasivní
solidarity, neboť vyhovění žalobě obecně nebrání to, pokud se žalobce domáhá
splnění povinnosti po dvou žalovaných společně a nerozdílně a ukáže-li se, že
vůči některému ze žalovaných mu toto právo nesvědčí. Soud může v takovém
případě k plnění zavázat jen jednoho ze žalovaných. V průběhu odvolacího řízení
vstoupila na místo žalobkyně společnost Ostravská kreditní s.r.o. Soud jí chtěl
usnesení o připuštění jejího vstupu do řízení spolu s předvoláním k jednání
doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky ve smyslu ust. §
45 odst. 2 o. s. ř. Uvedená společnost však nemá v rozporu se zákonem datovou
schránku aktivní (viz č. l. 254 spisu), takže uvedené usnesení spolu s
předvoláním bylo nové žalobkyni doručeno náhradním způsobem vyvěšením na úřední
desce soudu.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v postižení řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném
právním posouzení věci a dále v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Žalobkyně v něm konstatuje, že P. L. nemovitost v rozhodné době
neužíval, a že ji tedy naopak užívali žalovaní. Sám druhý žalovaný uvedl, že
první žalovaná v nemovitosti užívala železářství a skladovací prostory. Užívala-
li první žalovaná nemovitost na základě smlouvy, pak se tak dělo na základě
smlouvy neplatné, neboť byla uzavřena s nevlastníkem (u Okresního soudu v
Náchodě bylo vedeno řízení o určení vlastnického práva, jehož účastníkem
žalobkyně nebyla a které mělo uvést „spoluvlastnické vztahy do souladu s
právními vztahy“). Žalobkyně neví, kdy byl proveden důkaz smlouvou o nájmu
nebytových prostor. P. L. nedokládal plnou moc, soudní poplatek hradil až po
zastavení řízení, neboť vyčkával výsledku řízení vedeného u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 5 C 76/2007. Předmětná nemovitost byla v ideálním
spoluvlastnictví P. L., takže pokud byť i jen část nemovitosti užíval některý
ze žalovaných, pak měl spoluvlastníkovi, resp. jeho právnímu nástupci, hradit
bezdůvodné obohacení za „užívání ideální jedné poloviny byť i jen části
nemovitosti“. Dovolatelka dále namítá, že soud měl vyslechnout jí navržené
svědky, rozhodnout o vedlejším účastenství a že jí mělo být předvolání k
jednání odvolacího soudu doručeno poštou. Žalobkyně konečně navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou
a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje
přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody,
které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným,
spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a
odst.
2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ se zde však nejedná. Prosté konstatování dovolatelky, že zatímco P. L. nemovitost neužíval, činili
tak žalovaní, nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z
uvedeného tvrzení nevyplývá, že by druhý žalovaný užíval nemovitost nad rámec
svého spoluvlastnického podílu (to ostatně žalobkyně netvrdila ani během řízení
před soudy nižších stupňů). Odvolací soud dospěl k závěru, že první žalovaná
část nemovitosti užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené s druhým žalovaným
(její užívání části nemovitosti ani není v řízení sporným), který byl v rozsahu
jedné ideální poloviny spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Druhý žalovaný
pak část nemovitosti užíval prostřednictvím první žalované, protože není
rozhodné, zda spoluvlastník nemovitost užívá sám nebo tak činí prostřednictvím
někoho jiného. Za těchto okolností však není možné učinit závěr o tom, že by na
straně druhého žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“; obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, rozsudek téhož soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 821/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1477/2009). Jde-li o první žalovanou, ta užívala část předmětné
nemovitosti na základě nájemní smlouvy uzavřené s druhým žalovaným, a nikoliv
tedy bez právního důvodu (to ovšem za předpokladu, že se jedná o smlouvu
platnou). Pokud žalobkyně tvrdí, že mezi žalovanými uzavřená nájemní smlouva je
neplatná, je třeba jí připomenout, že i kdyby zmíněná smlouva skutečně neplatná
byla, mohlo by ke vzniku bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění na
základě neplatné smlouvy v souladu s ust. § 457 obč. zák. dojít toliko mezi
žalovanými (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33
Odo 351/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1532/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1482/2010). První žalovaná tak není v tomto sporu pasivně věcně legitimována. Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl druhý žalovaný spoluvlastníkem
předmětné nemovitosti v rozsahu ideální jedné poloviny. Dovolací soud nemůže
vzhledem k ust. § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř. uvedené zjištění
přezkoumávat, když dovolatelka navíc ani neuvádí, z čeho dovozuje, že druhý
žalovaný vlastníkem předmětné nemovitosti v rozhodné době nebyl. Jestliže se
žalobkyně domáhá vydání poměrně části bezdůvodného obohacení, které mělo na
její úkor vzniknout vzhledem k tvrzené neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené
mezi žalovanými, není nárok na její straně v tomto směru dán. Dovolací soud
vychází ze zjištění, že druhý žalovaný spoluvlastníkem nemovitosti byl, takže
se v případě příslušné nájemní smlouvy nejednalo o smlouvu uzavřenou s
nevlastníkem.
Smlouva, jíž jeden ze spoluvlastníků umožnil třetí osobě užívat předmět
spoluvlastnictví, by mohla být shledána neplatnou v případě, že by byla
uzavřena bez souhlasu druhého spoluvlastníka. „Opomenutý“ spoluvlastník (ten,
který nedal k užívání společné věci souhlas) pak není legitimován požadovat po
této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu
spoluvlastnictví podle neplatné smlouvy vzniklo; je povolán požadovat vydání
bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž
svůj spoluvlastnický podíl „nadužíval“. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník,
který věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto
spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout
peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat pouze
tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2616/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261,
svazek 3/2001, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo
103/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo
145/2012). Závěry citované judikatury potvrzují to, co bylo řečeno výše, a sice
že, i kdyby byla předmětná smlouva neplatná, první žalovaná není ve věci
pasivně věcně legitimována, a o bezdůvodném obohacení druhého žalovaného nemůže
soud učinit závěr, protože žalobkyní není tvrzeno, že by společnou věc užíval
nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Dovolacímu soudu není zřejmé, kam žalobkyně směřovala svou blíže nerozvedenou
poznámkou o tom, že neví, kdy byl proveden důkaz smlouvou o nájmu nebytových
prostor, a nemá tedy, jak na ni reagovat. Obdobné platí pro konstatování
dovolatelky, že P. L. nedokládal plnou moc a soudní poplatek hradil až po
zastavení řízení, neboť vyčkával výsledku jiného řízení. Namítá-li dovolatelka,
že měl soud vyslechnout jí navržené svědky, rozhodnout o vedlejším účastenství
a předvolání jí doručit poštou, jedná se o dovolací námitky ve smyslu ust. §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k nimž za dané procesní situace zásadně, při
absenci sporné otázky výkladu procesního předpisu, nemůže být přihlédnuto. Nadto dovolací soud podotýká, že soud v občanském soudním řízení není vázán
důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené
důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy
rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (ust. § 120 odst. 1, věta
druhá, o. s. ř.). Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i
důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor;
uvedené platí i v odvolacím řízení (ust. § 211 o. s. ř.; viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je
odvolání (viz ust. § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřuje své dovolání též přímo proti rozhodnutí
soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek
funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a
Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě
ze dne 12. 8. 2010, č. j. 5 C 162/2008-200, které touto vadou trpí, zastavil
(viz ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 2, věty
první, i odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na
náhradu svých nákladů právo a žalovaným žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu